O loučení aneb Kde zase začít?

Jak mě prvních pár dní na začátku června porážela absence stereotypu, mé rutiny, ve které si odškrtávám to-do a dělá mi to radost a nahrazovala ho naprostá bezplánovost a nekonzistentnost všeho  - hele, pojedeme do Brna, měl by se otrhat rybíz, nemám udělat marmeládu?, nepůjdeme na koupaliště?, tak mě teď poráží, že se do ní mám vrátit. To jako už?, ptám se sama sebe nevěřícně, jako by skoro dva měsíce trvaly týden, přitom zážitků mám tak na dva roky. Dobře - už. Ale - kudy a jak do ní? 

Není to ani tři hodiny, co jsem vyprovodila maminku na let z Kuala Lumpur zpátky do České republiky. Doma mám kváskový chleba, navařeno na tři dny, vánoční perníčky a linecké, protože who cares tady v tropech, co je za datum v kalendáři a Benjamína, kterému ještě nezačala škola, a tak si navzájem sušíme slzy. Za ty roky už vím, že na loučení nejvíc pomáhá mít naplánované nějaké další datum shledání. To je v naší aktuální situaci jako kupovat letenky na Mars, ale upínám se aspoň k tomu, že jsem našla velmi dostupné letenky na listopad. Pokud tu ještě budeme, cesta je otevřená a o třetinu levnější než v létě. Na úplně utěšení to nestačí, ale příslib v tom je takový, že jsme odjížděli z letiště uslzení, ale ne úplně rozervaní. (I když ve chvíli, kdy jsme na Flight Trackeru viděli, že letadlo odstartovalo, jsme k tomu měli fakt blizoučko.) 

A teď tedy zpátky k to-do listu. 

Od ledna do června jsem do něj docela šlapala. Nebo aspoň tak, jak jde šlapat se dvěma dětmi, které jsou priorita: psaní textů, blog, kniha, učení. Racionálně chci v něčem uspět, mít pocit, že jsem něco dělala a hlavně DODĚLALA, což je jakýsi můj leitmotiv pro tenhle rok. Proto mě za uplynulé dva měsíce možná nejvíc překvapilo, že když jsem na nic z toho nijak výrazně nesáhla, nedostavila se taková tíseň nebo výčitky, jaké jsem očekávala. Právě naopak: dostavil se pocit jakési "absolutní správnosti", že jsem se věnovala tomu nejdůležitějšímu: životu, rodině. A vděčnost za to, že můžu. Taky proto se na ten to-do list tak těžce navazuje, i když se na něj vlastně těším. Speciálně na tu část, kam jsem si psala hesla pro blogové články: 

- vlčí máky

- zážitky z Česka, shrnutí

- Benjamín první třída, prvouka 

- zážitková krabice

- radost narazit na stejné téma v konverzaci 

a další a další. 

Poslední dva měsíce byly totální přenos do dětství. S mámou skoro pořád u sebe. A s vlastními dětmi. :) 

Na začátku srpna stojím znovu tváří v tvář dospěláckému životu. A taky svým myšlenkám, touhám, emocím, přemýšlení ovlivněné tím, co jsem napsala výše: Co doopravdy chci? Co teda dává smysl? Kde žít? Kam směřuju? Čemu dávat čas? Které, jak už vím, je dobré srovnat si v hlavě, ale nevyřeší je nicnedělání a přesvědčení, že to "vymyslím". 

A tak jsem si na smutek z loučení a návrat do rutiny naordinovala praktický přístup k dennímu rozvrhu. Se začátkem teď: v poledne dne, kdy máma odjela. Sedám si do kavárny a začínám. Blogem. Copywritingovou prací. Editací jednoho velkého textu, co mi tady visí. Další velkou kapitolou do knihy. 

Byly to boží týdny ty uplynulé, jakkoliv klišovitě to zní. Díky za ně - hlavně táto, brácho, maminko a všichni, co jste byli součástí nebo i třeba jakkoliv nevědomky přispěli k tomu, že jsme si je tolik užili. 

Když jsem přijela do Dražovic a jeden kamarád mi zavolal, jestli bych nešla k hospodě na jedno rychlé kafe, nemohla jsem uvěřit, že se prostě vypravím a stačí na dvůr houknout: "Jdu na chvilku pozdravit Aleše. Koukněte prosím na děti." A - můžu jít. A být tam jak dlouho chci. Teď nemůžu uvěřit, že abych mohla jít kamkoliv, musím to "zorganizovat", zařídit, domluvit, musím být v určitý čas zpátky. Musím si zase zvyknout: a jakkoliv to dneska bolí, jsem ráda, že jsem se do toho hodila hned. A hlavně - že jsem trochu vyplnila tu díru tady. :) Ničím z toho, co jsem si napsala do to-dočka, pravda, ale na vlčí máky se vraťte za pár hodin. Dnes jsem zkrátka měla náladu zachytit realitu, pocity, dát vědět, neprodlužovat mlčení a prodlévání ve stýskání, jak to zase rychle uteklo. 

💛