ZASE LONGREAD: Jak to chodí u Benjamína v předškolním ročníku mezinárodní školy? + VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA

Na začátku června skončí školní rok v mezinárodní škole, kde Benjamín odchodil předškolní ročník. V srpnu tady nastoupí do první třídy. Došlo mi, že jsem toho o škole za uplynulých deset měsíců nenapsala tolik, jak jsem měla v plánu, a tak to v rámci uchování vzpomínek rychle napravuju. 

O mezinárodní školu v Kuala Lumpur je velký zájem –  mají ho místní, pro které je vzdělání v angličtině otázkou prestiže a také mezinárodní komunita, která v Kuala Lumpur nastálo nebo dočasně žije, ale nemluví jazykem bahasa nebo mandarínsky, takže nepřipadají v úvahu místní nebo čínské školy. Vzdělání pro děti v mezinárodní škole nabízí hodně firem jako bonus svým zaměstnancům. Stejně to dělají ambasády, včetně té americké i české. 

Benjamín chodí do školy, jejíž kampus slouží stovkám dětí od malých předškoláků po maturitní ročníky. Pocházejí ze 76 zemí světa. Mluví se pouze anglicky, ale ve škole se od předškoláků povinně učí jeden cizí jazyk – děti si vybírají buď čínštinu nebo španělštinu. 

Začíná se ráno hned v 8 hodin. Školu máme sice za rohem, ale pro Benjamína přijíždí autobus až k domu už v 7.10, protože zastavuje u několika dalších domů, než dojede do školy. Benjamín nosí uniformu a batoh, ve kterém má ale pouze svačinu. Nemusí mít žádný penál, sešit, veškeré potřeby dodává škola a taky v ní po skončení vyučování zůstávají. Od půl osmé stojí před školou učitelé, kteří mají službu, někdy i ředitel a vítají žáky – každému řeknou minimálně "dobrý den", s někým prohodí víc slov, někomu dají "high five", záleží na náladě. Také učitelé jsou mnoha národností. Nejčastěji Američané a Britové. Všichni si navzájem tykají, protože v angličtině se nevyká. Žáci učitele oslovují nejčastěji křestním jménem spojeným s anglickým oslovením "Miss" nebo "Mister" – Ms. Jana, Mr. Max. Ve škole nejsou žádné šatny, ale před vstupem do třídy mají děti koberec, lavičku a větší komodu se čtvercovými úložnými díly, kam si dají batoh, láhev s pitím nebo věci, co si chtějí vzít domů – třeba výkresy z výtvarné výchovy. Nikdo se nepřezouvá, chodí se celý den v botách. 

V osm hodin ve škole nezvoní, ale zazní melodie a dva žáci z vyšší třídy rozhlasem oznámí, že začíná školní den, kolikátého je a kdo má narozeniny. (Na vstup do školy se podívejte sem.) Předškoláci a nižší ročníky základní školy jsou spojené v jedné budově – elementary. Podle amerického systému pak následují další – middle school a high school, které mají svoje prostory a organizaci. Ve třídě je mezi 15 – 20 dětmi, předškolní třídy jsou aktuálně čtyři. Nesedí v klasických lavicích, ale nejčastěji u kulatých stolů ve skupinkách po pěti. Na stoly se dá psát a kreslit fixami stejně jako na magnetickou tabuli. Sezení je ale víc. Děti mohou být třeba na koberci, kde mají své místo označené číslem. To se mění každé pololetí, aby nikdo nebyl celý rok vzadu. Učitelka sedí v proutěném křesle a buď vysvětluje nějakou látku, čte pohádku nebo dětem promítá učivo na bílou stěnu po straně. V předškolní třídě není žádná magnetická tabule, jen velká bílá plocha s projektorem. Když projektor promítne na plochu třeba pracovní list, děti mohou prstem psát přímo na stěnu – čísla a písmena se přitom zobrazují v reálném čase. Přejetím rukou jdou věci smazat. Kromě této plochy je celá třída mimořádně vizuálně podnětná a je v ní spousta hraček: Lego, magnetické stavebnice, dřevěné stavebnice, hromada deskových her. 

Jak si třídu vyzdobí, záleží na každém učiteli. Většinou nechybí velký kalendář, se kterým se u předškoláků každé dopoledne intenzivně pracuje: co je za den, kolikátého je, který měsíc, ale taky kolik dnů zbývá do konce týdne, měsíce nebo "než půjdeme do první třídy". (Na třídu se virtuálně podívejte sem.) U předškoláků je to vlastně první hodina matematiky, která tak vůbec nevypadá. Ostatně to žádné "učení". Rozvrh předškoláků obsahuje ranní přivítání, čtení a psaní, matematiku, "discovery time", kdy si děti mohou hrát s tím, co se jim líbí a dvě velké přestávky – jedna svačinová, druhá obědová. K tomu mají ještě výtvarnou výchovu a tělocvik, které učí jiní učitelé. Po obou přestávkách si mohou hrát na některém ze tří hřišť. Škola má jídelnu, ale nevaří se v ní. Svačiny a obědy si děti buď nosí z domu nebo si je objednají od cateringové společnosti. Obojí je formou švédského stolu, kdy si děti mohou vybrat z několika druhů kuchyní, co jim chutná. Svačina stojí 35 Kč, oběd 55 Kč.      

Ve třídě děti často pracují ve skupinkách po pěti, ve kterých se pravidelně střídají. Během výuky mohou kdykoliv odejít na záchod, který je součástí třídy. Když potřebují s něčím pomoct, do druhého ročníku je ve třídě přítomná asistentka, která jim věnuje pozornost. Když kdokoliv dodělá svůj úkol, může si ji buď hrát, číst do čtecího koutku, který je rovněž součástí třídy, nebo využít iPad. Každé dítě má svůj a jsou na něm výukové programy. iPady ale zůstávají ve škole, domů si je děti nosit nemohou. Atmosféra je skoro rodinná, poklidná. Děti se sice mohou pohybovat po celé třídě, takže zvenku to na první pohled vypadá jako chaos, ale vevnitř vládne disciplína. Když učitelka potřebuje děti "svolat" nebo chce, aby začaly uklízet, protože se musí přemístit třeba na jazykovou hodinu, výtvarku nebo tělocvik (nezapomeňte, nezvoní, hlídat čas musí učitel a taky je na výuku doprovodit), u Benjamína ve třídě učitelka přejede paličkou xylofon a řekne: "One, two, three, eyes on me." Děti se zastaví a řeknou: "One, two, eyes on you." A pak začnou dělat, co po nich požaduje. Jednou za týden chodí celá třída do knihovny. (Koukněte sem.)

Učitelé se snaží přistupovat ke každému individuálně. Třídy jsou inkluzivní a chodí do nich i žáci, kteří vyžadují speciální péči – ty si berou stranou speciální pedagogové, aby jim látku vysvětlili tak, jak každý potřebuje. Pomoc od externích učitelů dostávají i děti, které nemluví vůbec nebo jenom velmi málo anglicky, protože angličtina není jejich mateřština ani v rodině hlavní jazyk. Učitelé nikoho za to, že mu něco nejde, netrestají, ale ani zbytečně nechválí. V dětech pěstují chuť věci řešit samostatně. Učitelka i asistentka u Benjamína rády pomohou, ale v žádném případě za dítě úkol neudělají. Pointa je v tom, aby se dítě nebálo, že neuspěje a umělo poplácat po zádech, když se mu něco podaří. Na můj vkus je předškolní ročník docela náročný: většina dětí mluví ještě jiným jazykem, než anglicky, přesto angličtinu musí zvládat na slušné úrovni. Benjamín umí počítat do sta, sčítat a odečítat čísla do dvaceti, používat znaménka větší, menší, rovná se. Hodně dětí u Benjamína ve třídě umí číst, všechny by měly zvládnout napsat jednoduchá slova typu "and", "dog", "you", "house", "friend". Na konci týdne nahraje učitelka do aplikace zprávu, co děti dělaly a fotky z každého dne. Jinak je komunikace s rodičem minimální, což mi docela vadí: dvakrát za rok je rodičovská schůzka, na konci každého pololetí dítě dostává obsáhlé slovní hodnocení. Jinak nic. Škola končí v půl třetí a od té chvíle děti nemají žádné povinnosti. Domácí úkoly se u předškoláků nedávají. V tašce Benjamín přináší domů "reading folder" s jednoduchými knížkami, ale nikdo nekontroluje, jestli je doma opravdu čteme.  Jsem za to ráda, protože na předškolní děti je toho i tak dost. Což si ale určitě nemyslí asijští rodiče Benjamínových spolužáků, jejichž děti míří ze školy na různé kroužky a doučování – mandarínština, matematika, klavír a jiný dril. 

Jsem vděčná, že sem Benjamín může chodit a bude mě hodně mrzet, až budeme muset odjet. Líbí se mi mezinárodní prostředí, rodinná atmosféra, ale hlavně to, že Benjamín je ze školy nadšený. Každé ráno se tam těší. I když vím, že psaní a čtení je pro něho v předškolním roce náročné (a z českého pohledu zbytečné), jsem s nimi smířená, protože se ho učí hrou. Škola ho nestresuje, to spíš mě kvůli velké koncentraci ambiciózních rodičů a dětí, které jsou schopné číst před nástupem do školy knížky, účastnit se gymnastických a jiných soutěží a hrát na hudební nástroje. U Benjamína mám spíš pocit, že je smutný, že předškolní rok tak ufrknukl. Slýchám kolem sebe, že předškolní ročník je jeden z nejnáročnějších, v první a dalších třídách už děti postupují pomaleji. Podle některých rodičů, s nimiž se potkávám, prý dokonce zase příliš pomalu. To nevím. To uvidíme v srpnu. 


Pokud vás zajímají další virtuální prohlídky, klikněte sem