READ MY NOTES: Počkej na moře

26.05.23

Dočetla jsem knížku "Počkej na moře". Vůbec jsem nevěděla, co čekat a asi proto jsem dostala mimořádně poetický gay příběh, který se nejspíš na konci roku zařadí mezi moje knihy roku. Miluju emoce, citlivost a příběhy, kde se zdánlivě nic neděje, ale na pozadí obyčejnosti se rozvíjí hluboce komplikovaná lidská osobnost. V tomto případě ne jedna, ale dvě. Samotný příběh je vlastně banální: švédský student přijíždí v 60. letech na britský ostrov Wight, aby tam studoval angličtinu, přičemž se zamiluje do svého profesora. V ničem dalším už to ale banální není: kniha je napsaná formou, že ji hlavní hrdina vypráví své lásce, plná filozofických úvah, nádherným, citlivým jazykem. Má to obrovské kouzlo a mnoho myšlenek, které bych nechtěla pustit ze zřetele. Takže si je vypisuju a doufám, že třeba ke knížce přivedou i vás. 

Jak si může být člověk jistý, že rozhodnutí, které udělal, je to správné? Že ho nevede úplně jinam, než kam chtěl dojít, když ho dělal? "To je otázka, kterou si nemusíte pokládat," řekl on. "Proč?" chtěla vědět ona. Myslela si: ano, protože nemůžeme vědět nic, s jistotou ne, musíme prostě jen skočit a věřit, že až dopadneme, bude dostatečně mrznout a my neroztajeme. "Zkuste na chvíli neuvažovat v pojmech dobré a špatné. Zkuste brát každé rozhodnutí takové, jaké je. Prostě jen rozhodnutí, jenom jedna z možností. Lidé až moc často dělí svět na dobro a zlo, i když jejich vlastní definice zla je dost mlhavá. Někdy ho dokonce definují až zpětně a pak mění něco dobrého v něco špatného, naprosto subjektivně, nic takového jako špatné a zlé ve vesmíru neexistuje, to je lidský výmysl."

V tu chvíli: myslím na to, že každým okamžikem je svět zase o něco jiný a my s ním, my ho měníme, i když si většinu času ani neuvědomujeme, že to děláme. Měníme ho svými myšlenkami, svými činy, tvoříme ho z bahna, z mokré tvárné hlíny, každým slovem tvoříme svoji realitu podle svého uvážení. Nestojí snad v bibli, že bůh stvořil svět svým slovem? Nebylo slovo na samotném počátku naší existence? Řekneš: "Ale tak je to dobře, že nic nezůstává stejné," a já vím, že mi rozumíš, ze všech lidí právě ty, protože kdyby všechno zůstávalo stejné, jaký význam by měly všechny ty nezapomenutelné okamžiky, které znamenají věčnost? Nic by nebylo výjimečné, jedinečné, nezapomenutelné, všechno by se jen dokola opakovalo, dokud bychom se všichni neunudili k smrti.

Kdybychom zůstali navždy v tom bílém karavanu s verandou, každé ráno scházeli na pláž a nazí plavali ve vlnách, kdybych tě každé ráno vídal v paprscích slunce s rukama divoce rozpřaženýma nad hlavou, mělo by to pro mě ještě nějaký význam? Chtěl bych každé ráno vzít svůj Kodak Instamatic 104 a zachytit jím ten neopakovatelný moment? Všechny vzpomínky ale mají význam jen proto, že je nemůžu vrátit, že se staly jen jednou, v určitý nepostřehnutelný okamžik, který se nedal ani zastavit, ani zachytit. Okamžik, kdy se jdeme večer projít po útesech, soumrak hoří tmavě oranžovou a světle růžovou. Na chvíli se zastavíme, já nemyslím vůbec na nic, ty stojíš vedle mě, opíráš se o štíhlý kmen dubu. Tohle už se nebude opakovat, říkám si v duchu a jsem rád, nebojím se té myšlenky, už ne.

"Starý člověk má stejně velkou touhu po životě jako kdokoliv jiný, jako já nebo ty. Jedna z největších lží, které pořád opakujeme, je ta, že staří lidé jsou vyrovnaní, připravení na smrt, že si prožili své a teď z nich vyzařuje jakási moudrost, znalost světa a života. Blbost. Chtějí žít stejně jako všichni ostatní, možná tady jsou o něco déle než ty a já, ale ještě pořád chtějí stejné věci jako my. Nikdo z nás nebude ve věku osmdesáti let o nic moudřejší a připravenější na smrt, než jsme právě teď, když jsme jen dva kluci."

Když tě tvoji rodiče nutí chodit do školy nebo vracet se včas domů, když jsi ještě malý, není to tvoje volba. Nejsi spokojený, nechceš dělat, co po tobě chtějí oni, bouříš se, cítíš, že oni neví, co je pro tebe dobré. Ale později se staneš svým vlastním rodičem a vůbec si to neuvědomíš. Sám si zakazuješ chodit za školu, bavit se, být rebelem, a to do té míry, že si připadáš šťastný, myslíš si, že to je přesně to, co chceš dělat. Jestli sis v dětství byl jistý tím, že nechceš do postele ještě před setměním, teď si do ní sám dobrovolně leháš, a ještě se tetelíš radostí, jak hezky sis to vymyslel.

Všechno se mění, bez ustání, a i když jsem už dost starý na to, abych věděl, že život není nic víc než série změn, stejně si přeju, aby to tak nebylo. Bráním se těm neustálým převratům, otřesům, neovladatelným přesunům. Hledám jistotu. Hledám ji nejdříve ve svém studiu, později v tobě.

Zatímco pomalu usrkávám horký temný nápoj, přemýšlím, jestli je to s rozhodnutími pokaždé stejné. Když je uděláme, zdají se tak snadná, tak jasná. Dokud je jejich uskutečnění daleko, dokonce nám připadají nevyvratitelná, těšíme se, až nastane jejich chvíle. Ale čím blíž se k jejich uskutečnění dostáváme, tím vzdálenější nám připadají, až nakonec, když je učiníme, nejsme si ani jistí, jestli jsme to byli my, kdo je udělal.


Knihu si můžete koupit třeba tady. 
Novější příspěvek
Starší příspěvek
3 komentáře