LONGREAD: S fotografem Davidem Těšínským o kreativitě, světě jiném, než jaký známe, křehké duši a závislostech
David Těšínský je nezávislý fotograf a video dokumentarista, který udělal jedny z nejsilnějších fotek, co jsem kdy viděla. Představuje v nich témata, země, lidi a kultury z pohledu, který málokdo zná: ukazuje upracované úředníky v Tokiu, revoluční mládež v Íránu, rasty na Jamajce, přepracované děti, exorcismus v Etiopii a další. Hodně z těchto fotek dal do knížky "Jiná krása", kterou vydal vlastním nákladem v češtině a angličtině. Jednu jsem si koupila a byla skvělá, fotograficky i tím, jak v ní Těšínský vypráví o zemích, které projel a sám o sobě. Ačkoliv v ní bylo na můj vkus trochu moc piv, líbila se mi moc.
Od té doby jsem každopádně toužila s Davidem udělat rozhovor. Kde hledá témata? Jak hledá lidi? Jak se k nim dostane a kolik času s nimi musí strávit, aby pořídil tak skvělé snímky? Domlouvali jsme se střídavě méně a více intenzivně docela dlouho. Než jsem na začátku dubna přijela do Tokia a zjistila, že tam David v Českém centru právě otevřel svoji výstavu. "Co ten rozhovor udělat v Tokiu?" napsala jsem mu. A on, že jasně, pojďme do toho. V sobotu večer jsem v britské hospodě uprostřed Tokia potkala sympatického kluka, který mi po čtvrthodině odhalil svůj problém s alkoholem a drogami. "Mám zapnuté nahrávání, Davide," upozorňovala jsem ho. A on na to: "Však jo, já s tím nemám problém." David Těšínský má obrovský kreativní dar, kterým dokáže v druhých lidech vyvolat emoce, pohnutí, naštvání, ukázat jim svět, který neznají a probudit v nich všímavost. Fotil v místech, kde mu šlo o život. Nejblíž smrti byl ale paradoxně v San Francisku, kde se předávkoval drogami. Je mu dvaatřicet a jeho fotky zveřejnily prestižní světová média – The Guardian, Vanity Fair, Stern, Libération a mnohá další. Mohl by na sebe být pyšný, je ale spíš v životní krizi a tápe, kam a jak dál, hodně s pomocí alkoholu a drog. Jeho kreativní křehká duše hledá cestu. A tenhle rozhovor, to je taková drobná výpověď o ní.
Tvoje knížka, to je 60 procestovaných zemí, 10 let života a 11 velkých fotografických příběhů. Když někam jedeš, máš v hlavě přesnou představu, co chceš přivézt zpátky?
Naslepo jsem se vydal do USA, Indie, Nepálu, pak do Malajsie, Thajska, Kambodži, ale první reportáž v knížce je z Japonska. To mi bylo dvaadvacet, když jsem tam jel. Bylo to dost daleko od domova, našel jsem levný letenky a ubytování zadarmo přes Couchsurfing. To stačilo. V tu chvíli jsem nevěděl, že jedu fotit japonské byznysmeny, co pracují čtrnáct hodin denně, po práci se jdou opít a pak spí v ulicích, spíš to tak nějak přirozeně vzešlo. Dneska už to mám jinak. Na blind skoro nejezdím, teda pokud nemám nějaké období v životě, kdy nevím kudy kam a potřebuju vyřešit, jaká je moje další cesta. Jinak mám vždycky aspoň hrubou představu, co chci přivézt.
Salarymeni jsou v Tokiu relativně všude, tam jsi žádnou přípravu nepotřeboval. Co ale témata, která se tak sama nenabízí? V knížce máš třeba revoluční mládež v Íránu, ženy ve válce o Donbas, vyhořelou Amazonii a dokumentární fotky toho, co s člověkem dělá ayahuasca (psychoaktivní směs vyrobená z halucinogenních rostlin). Jak jsi našel a připravoval tahle témata?
Dřív jsem hodně využíval couchsurfing, dnes víc spoléhám na BeWelcome. Nejen kvůli ubytování. Když mě něco zaujme, připravím si sérii otázek, kterou pak rozesílám lidem, u nichž chci bydlet nebo se s nimi potkat. Vím, že chci fotit něco revolučního, zajímavého, subkulturu dané země. Když rozešlu otázky, někdo mi odpoví jednu, někdo dvě, někdo mi napíše, že zná někoho, kdo by měl přístup tam a jinde a už to jede. Neříkám lidem specifické věci typu, že musí znát někoho, kdo je členem Yakuzy (japonská mafie). Spíš se třeba ptám, jestli vědí o někom, kdo má hodně extrémní životní styl, který mě zajímá. Takhle jsem třeba našel v Arkansasu Bustra, co trpí těžkou agorafobií a devět let nevyšel z domu.
Jak moc dopředu tušíš, jak bude tvoje série vypadat kreativně?
To moc ne. Třeba ti salarymani, to si prostě počkám, až je pátek večer a jdou z práce. Kdybych dělal videodokument, je to jiný. Musel bych si vytipovat někoho, kdo s tím bude souhlasit, trávit s ním celý den, byl by to můj hlavní hrdina. Já dělám fotky, takže nepotřebuju jednoho hrdinu. Ale pro fotoreportáž je důležité mít kontext. Tedy aby to nebylo deset fotek opilých úředníků válejících se na ulici, ale abych ukázal třeba i jejich cestu do práce, oběd. V knížce jsem psal, že před jedenácti lety mě ani neregistrovali, že je fotím. Bylo jim to jedno. To už po včerejšku není pravda. Když jsem na ně namířil objektiv, normálně byli nakrklí, rvali mi z ruky foťák, chtěli mě zmlátit. To jsem ještě nezažil. Každopádně, co chci říct: tady není potřeba žádný plánování. Akorát po těch jedenácti letech, no, takhle to řeknu: dřív jsem tolik nepil. Teď je moje jediná příprava vydržet co nejdýl jakž takž střízlivej. Nedat si tolik piv. Což pokud jsi četla knihu, víš, o čem mluvím.
Četla a vím. Tvoje reportáže, to je víceméně takový pivní festival.
Jo.
Máš problém s alkoholem?
Jo a vím to. Tvrdej nepiju, jen pivo. Mám ho místo prášků na nervy a vážně mi pomáhá.
Kde vznikl tvůj problém s alkoholem?
Není to jeden konkrétní bod. Já jsem nikdy nekalil pro ty piva. Začal jsem pít pozdě, skoro v jedenadvaceti letech. Tehdy jsem moc nevěděl, co se sebou, co dělat, kam se ubírat, věčně jsem neměl prachy. Cestoval jsem, hodně jsem přemýšlel a začal si kupovat piva, aby mě to zrelaxovalo. Což fungovalo. Uvolnil jsem se a postupně jsem přidával další. Až se to dostalo do bodu, kdy pokud cestuju, musím po ránu vypít dvě tři piva, abych vůbec fungoval, zabil úzkosti, netrpělivost a tak. Když necestuju, zvládnu nepít třeba i několik dnů v kuse.
Budeš s tím něco dělat?
Určitě. Po deseti prokalených letech chci jít teď po návratu z Tokia na léčení. Akorát nevím, co zvolím. Možnost zdarma jsou akorát Bohnice, a to je tříměsíční program. Nemůžu si dovolit opustit svůj život, plány, výstavy na čtvrt roku. Na druhou stranu, nemám moc flexibilního prostoru pro nějaké rozhodování. Jsem ve stádiu, kdy si hodně mých známých myslí, že umřu, pokud budu takhle pokračovat.
Kolik vypiješ?
Na cestách denně tak deset, spíš víc piv. Dneska třeba nepiju. Teda tahle: říkám, že nepiju, ale ve skutečnosti mám čtvrtý pivo, což už je taková lehká hladinka. Na druhou stranu v sedm večer, to je u mě nic. Tady v Japonsku je problém, že má člověk k dispozici jen alkohol. Já si v Praze kolikrát pomáhám i kokainem.
Denně?
To ne, ale tak jednou za týden.
Prosím tě, víš, že tenhle rozhovor nahrávám?
Mně to nevadí. Já už jsem veřejně řekl v podcastu, jak jsem se předávkoval v San Francisku a zastavilo se mi tam srdce. Moje reputace už nemůže být horší. Kromě toho, mně je srdečně jedno, co si lidi myslí. Mně to vadí spíš kvůli mně samotnýmu, že to nedokážu mít pod kontrolou.
Jak jde alkohol a kokain dohromady s kreativitou?
Alkohol dobře. Odhodíš zábrany. Kokain blbě. V něm nic kreativního není.
Proč ho teda bereš? Taky na úzkosti?
To právě vůbec, ten spíš úzkosti způsobuje. Kokain je spíš o tom, že když vypiju patnáct piv, už mi není moc dobře. Potřebuju se probrat, potřebuju, aby mi nebylo tak divně. Jenže on je to začarovanej kruh, protože droga tě nabudí a člověk má chuť pít dál.
Mně fascinuje, jak to dokážeš analyzovat, ale ne zastavit.
Takhle: já dokážu být tři, čtyři dny, týden doma, nic si nedat a nemít žádný delírko. Ale pak se to prostě zlomí a už to nejde vydržet na něčem dělat a nic si nedat. Je to extrém, já vím. A víš, co je nejhorší? Ještě pár let zpátky bych se takovým lidem jako jsem já smál. Té absurdnosti, že se někdo zpíjí, protože není schopnej fungovat bez piva. A hele, jsem tam.
Čím si pomáháš tady v Japonsku, kde drogy skoro nejsou?
No piju piva. Každopádně s těma drogama, ono to jen vypadá, že nejsou, ale samozřejmě jsou. Jen je těžší se k nim dostat. Co u nás dostaneš pod stolem a stojí 200 Kč, putuje tady skrz mnoho lidí z druhé strany Japonska a malinká dávka stojí 1000 Kč.
Pojďme zpátky k fotce. Tvoje reportáže, to je čistý dokument, je to tak?
Kromě satiristické série "Life Is Good", ale tam je asi očividný, že když si někdo leje na hlavu Coca Colu, nejspíš jsem mu řekl, aby to udělal. Jinak nedělám žádné aranžování ani rearanžování. Třeba Vít Klusák a jeho Daliborek, znáš? To není ani dokument, to je normální aranžovaný film. On coby režisér svýmu hrdinovi řekl, ať zopakuje všechny ty scény, co dělal, když netočil. Tohle já nedělám. Nikoho neinstruuju.
Prostě s těmi lidmi jsi, fotíš a čekáš, co z toho bude?
Ano, ale vždycky se dopředu domluvíme, že s nimi budu. Je jedno, jestli jsou to američtí rappeři v Detroitu nebo bezdomovci v Ósace.
Je těžké lidi přesvědčit, aby se nechali fotit?
Ani ne. Rapperům se líbilo, že udělám fotky, které budou moct použít na sociální sítě. Bezdomovci v Ósace byli rádi, že si jich někdo všímá, byli rádi za nový kontakt. Jsou přátelští, nejsou zapšklí, to lidé v Asii obecně. Mají rádi pozornost, nevadí jim, když je někdo fotí. Určitě ne tak jako v Evropě nebo v Americe. Když jsem fotil gangy v Guatemale, domluvil jsem se s policisty, že s nimi budu v autě. Řekli mi: "Nemůžeme to udělat oficiálně, ale dobře. Buď s námi, jestli chceš, ale neručíme za tebe." Dali mi vestu, že jsem součást týmu, ale ne neprůstřelnou.
Nosíš s sebou foťák kamkoliv jdeš?
Víceméně jo. Ale když bezcílně chodím, třeba jako tady po Tokiu, nenafotím většinou nic. Mně zajímají lidi, příběhy, všechno ostatní mi přijde všední: domy, chrámy. Jsou krásné, to nerozporuju, jenom mi nestojí za to je fotit. Vznikl by obrázek, který pošlu mamce, ale jinak nemá potenciál nic změnit, protože už ho přede mnou někdo vyfotil tisíckrát. Letos mě tady v Japonsku zajímala BDSM komunita. Nezajímalo mě fotit BDSM, ale měl jsem takový speciální nápad, bohužel jsem k němu nenašel ty správné lidi.
Kolik fotek si doneseš ze dne, kdy jdeš cíleně fotit?
Z dvacetikilometrové bezcílné procházky po Tokiu nula. Když vím, že jdu do slumu v Ósace, donesu většinou 100, 200 snímků. Nefotím zběsile jako japonský turista. Znám fotografy, kteří přijdou na místo a nacvakají 1500 obrázků. Ale mně už tolik věcí nezaujme. Většinu dne, co s bezdomovci strávím, se spíš tak poflakuju a koukám, co se kde zajímavého děje. Když se nic neděje, čekám. A pak najednou vidím týpka, co se plazí po zemi. Dobře, udělám pět fotek a další hodinu nic. Teoreticky bych tam mohl nacvakat 500 dalších obrázků a prodat je za pár dolarů do fotobanky, ale na co? Chci, aby moje fotky měly "kouzlo", něco ukázaly, pomohly pochopit. Nechci mít své jméno u stovky průměrně dobrých snímků ve fotobance.
Proč jsi vlastně začal fotit?
Přišlo to spontánně v pubertě. Chtěl jsem cestovat, což byla terapie proti úzkosti, kterou trpím od dospívání, a k tomu jsem měl rád kinofilm. Nastoupil jsem na učiliště, kde jsem se fotku učil, ale maturitu už jsem si nedodělal. Místo ní jsem odletěl do New Yorku a od té doby vlastně pořád cestuju.
Kladl sis někdy otázku, kde bys mohl být, kdyby nebylo pití? Drog?
Myslím, že bych nebyl tam, kde jsem. Všechny ty fotky a focení, co jsem udělal, bych úplně zastřízliva nezvládnul. Přirozeně totiž nemám trpělivost, což je u reportáže zásadní. Pořád někde čekáš, hodiny se nic neděje. Kromě toho jsem nervák. Pitím se uklidňuju a uvolňuju. V hloubi duši jsem slušňák. Kdybych nepil, neměl bych tu drzost ptát se lidí, říkat jim, co a jak potřebuju, když s nimi chci jet na reportáž. Neudělal bych ty fotky spontánně, což by byla chyba, protože v tom je jejich největší kouzlo.
Tvoje fotky působí velmi syrově, realisticky. Jak moc je upravuješ?
Decentně. Přidám trochu kontrastu, odeberu barevnost. Beru fotografii jako umění, hledám v tématech přesah a hloubku. Zároveň ale chci být autentický. Vytvářet fotkou prostor pro diskuzi, nesouhlas, nevoli, averzi, ukázat lidem svět, který většina nevidí.
Uvažuju nahlas, ale když je člověku dvaatřicet, projel přes šedesát zemí, fotil rappery v USA, vyhořelou Amazonii, přepracovaný děti, exorcismus v Etiopii, co máš v plánu dál?
No to je právě vono! Protože já nevím! Viděl a fotil jsem tolik věcí, zachytil spoustu tragédií, nevím, co by mělo přijít dalšího. Nelituju vůbec ničeho, ani toho, že jsem teď v životní krizi a nevím, co dál. Fotku chci určitě dělat dál, cítím, že výstavy, publikace, zvětšování povědomí o světě je dobrá cesta, ale zároveň si říkám, hele, Davide, není to málo?
Napadá tě někdy, kde bys byl, kdybys tolik nepil?
To mě napadá spíš u prokrastinace. Než něco začnu, dost to trvá. Ale nepřemýšlím nad tím tak, že bych s tím měl něco dělat. Nejsem kvůli tomu nešťastný. Beru to jako součást své osobnosti a svého kreativního procesu.
A ten alkohol?
S kalením je to v něčem podobný. Můžu se zabývat tím, co všechno bych mohl, kdybych nepil. Ale já takový nejsem – mám rád párty, piju, mám úzkosti. Za svoje cesty, hledání se a piva jsem utratil tolik peněz, že bych si za to mohl koupit dům. Možná dva. Ale nelituju vůbec ničeho. Beru to jako součást cesty – tohle jsem prostě já. Spíš mě zajímá, proč to tak je a proč se s tím nedokážu srovnat.
Uživí tě fotka?
Když nepočítám výdaje za kalení, žiju skromně. Dělám výstavy, přednášky, prodávám printy, často mám reportáže v zahraničních médiích, která pořád ještě platí jakž takž slušně. Nejsem zodpovědnej, abych si dával něco na stranu. Jedu pořád víceméně na doraz. Díky knize teď mám drobné úspory a díky výstavě tady v Tokiu zase kontakty a příslib na další akce. Asi si nebudu moct v nejbližší době koupit třeba byt, jenže to je zase otázka: chci ho vůbec? Vždyť já tím životem tak pluju, že je mi možná líp v nájmu. Jsem člověk, co potřebuje velkou dávku osobního prostoru. Nedovedu si představit, že se k něčemu dlouhodobě uvážu. V tohle jsem taky rozpolcený. Na jednu stranu bych jednou chtěl partnerku, rodinu, děti, trochu se uklidnit. Na druhé cítím lehkou paniku, že bych měl vypadnout z toho, jak žiju teď.
Co bude, až ti bude 40? Co bys chtěl, až ti bude 40?
Buď budu mrvej nebo živej. Já nevím. Nejsem až tak punk, že bych žil ze dne na den, ale dlouhodobé plány nemám. To po mně nechtěj.
Davide, jakého fotografa máš rád?
Z českých Standu Krupaře. No a zahraniční fotografové, to je, jako by ses měl zeptala, jaké mám rád kapely. Je jich moc. A nemám jednu nejoblíbenější, stejně jako nemám nejoblíbenějšího fotografa. Jako autor se snažím dělat věci, jak se líbí mně, jak si myslím, že jsou nejvíc úderné, nejvíc promlouvají k druhým lidem. Takže ... já jsem svůj oblíbený fotograf.
A Davide - díky!
Jani, to je těžké téma...jaká je cena za umění? Eva
OdpovědětVymazatEvi, já vím. A myslím, že nejen za umění. Zrovna jsem tady měla kamarádku z velkého korporátu, říkala mi, že v takovém prostředí už není žádným tajemstvím, že si lidé pomáhají k lepším pracovním výkonům a nasazení nebo naopak k vypnutí drogami. Už když jsem s Davidem mluvila, říkala jsem si, že je to větší téma k napsání - rekreační drogy a to, jak je někteří přijímají do života podobně samozřejmě jako třeba skleničku vína. A kde je vlastně pak ta hranice závislosti. Děkuju za čtení. :) Jana
Vymazat