TRAVEL DIARY: Phnom Penh a první cesta bez dětí

Tak tedy Phnom Penh. A nakonec na noci dvě. Jako výlet na necelých 48 hodin ideální – z Kuala Lumpur je tam přímé spojení, letí se hodinu a pětačtyčtyřicet minut. Ve městě toho zase tolik není, takže na krátký výlet parádní, říkala jsem si: něco uvidím, a ještě si třeba stihnu oddechnout a v kuse počíst, což se nakonec opravdu splnilo. Číst si hodinu ráno na hotelové snídani, to jsem nezažila šest let. Mimo jiné jsme se u ní s Tomášem a Martinou bavili, jak je důležité si psát cestovatelské zážitky, postřehy, poznamenávat si svoje zjištění, protože se tak lépe uloží do paměti. Proto taky tento post. 

Na Kambodžu jsem se vybavila dvěma knihami: "Jak nakrmit diktátora" a "Kokrhání kohoutů, pláč psů". Obě napsali polští reportéři a brala jsem je jako exkurzi do historie země, o které jsem sice slyšela, ale doopravdy nic nevěděla. Zpětně mě to děsí, protože historie Kambodže je opravdu mimořádně pohnutá, a to i v poměrně nedávné době. Vůbec jsem například netušila, že v průběhu války ve Vietnamu do Kambodže vstoupila severovietnamská komunistická vojska, která zemi používala jako svou základnu pro boje proti Jižnímu Vietnamu. V důsledku toho začaly Kambodžu bombardovat USA. Bomby na ni padaly pod krycím názvem "Menu" a za celou operaci na tuto malou zemi spadlo víc než půl milionu tun bomb – třikrát víc než na Japonsko za druhé světové války. Byla to utajovaná operace, většina Američanů se o ní dozvěděla až po aféře Watergate. Většina bomb nedopadla na vojenské základny, ale na obyčejné civilisty. Čím víc jich padalo, tím víc lidí se přidávalo ke komunistickým Rudým Khmerům a Pol Potovi. Rudí Khmerové postupně získávali na síle, až začala bezbřehá totalita:  nechali uzavřít státní hranice, zrušili peníze, rušili rodiny, zavedli všeobecnou pracovní povinnost až 16 hodin denně a začali systematicky likvidovat inteligenci – doktory, učitele, kvůli čemuž země trpí dodnes. 

Knížka "Kokrhání kohoutů, pláč psů" je prakticky celá o genocidě a tragických následcích, které si Kambodža nese do teď. Včetně toho, že v zemi rodiny připoutávají psychicky nemocné na řetěz k domu, protože v celé Kambodži jsou dodnes jednotky psychiatrů. Z knížky jsem se také poprvé dozvěděla o slově "baskbat" což znamená zlomené tělo, zlomená forma, pasivita, rezignace, apatie. Kulturní syndrom, kterým trpí pouze lidé v Kambodži. Snad forma těžké deprese? Trpí jich každopádně hodně. 

Čtyřicet osm hodin je málo na to, abych dokázala říct, jestli to platí i pět let od sepsání knihy nebo si na to udělat nějaký vlastní názor. Za tu krátkou dobu jsem si všimla jiných, povrchnějších věcí. Tak třeba jak je Phnom Penh naprosto jiný než Kuala Lumpur. V KL máme na rozdíl od PP docela hodně deštivo, žádné tuktuky, smažené cvrčky na ulici a kachní vejce s plodem vystrkujícím hlavičku coby pochoutku, máme tady spoustu mešit. Přestože je Kambodža jedna z nejchudších zemí na planetě, překvapilo mě, že hlavní město je vážně v relativně dobrém stavu. Samozřejmě, pořád je tu znečištěný vzduch, tuktukáři, co jezdí jako Grab alias Uber a řídí jako blázni, v některých ulicích se vrší binec jako na skládce. Třináct let zpátky si ale pamatuju Asii, konkrétně Indonésii a Thajsko, špinavější. Příjemná změna oproti KL je, že Kambodža je buddhistická země, takže nikdo v hidžábech, žádné vyvolávání z mešity, naopak, všude jsem potkávala jen buddhistické mnichy v oranžových rouchách. 

Mimochodem, v Kambodži mají speciality, které v KL nemáme. Třeba Café Amazon, jakousi asijskou obdobu Starbucksu za řekněme asijštější ceny. S těmi je to v Kambodži vůbec zajímavé, protože se dá bez problémů platit americkými dolary. Ale jenom bankovkami a hezkými, nepomačkanými a v malých hodnotách. Ceny u zboží jsou často dvojí, v dolarech a v rielech. Člověk si připadá zvláštně mít v peněžence třeba sto tisíc. A ještě zvláštněji, když zjistí, že za sto tisíc si koupí tak dva sendviče, dva ledové čaje a tyčinku Snickers. Což mimochodem dělají i buddhističí mniši. Poprvé jsem viděla, že sedí v řetězcové kavárně, před sebou mobil, latté, v uších sluchátka. To se smí? Je to povolené? Pořád, nebo na nějakou dobu? Anebo to dělají tajně? Už kvůli tomu se musím do Kambodži vrátit, protože odpovědi nemám. 

A co dalšího jsem viděla? 

Královský palác

Jedno ze dvou turistických míst v PP, přesto bez zástupu lidí. Přestože je to oficiální rezidence krále, do řady historických budov se dá bez problémů vstoupit. Architektura je nádherná. Nadchla mě miniatura chrámu Angkor Wat na jednom z nádvoří a slibuju si, že když je to za větším rohem, než odjedeme z Malajsie, musím tam rozhodně vzít děti. 

Tuol Sleng

Kdysi škola, kterou Pol Pot přeměnil ve vězení. Dnes Muzeum genocidy. Za vlády Rudých Khmerů v něm bylo uvězněno 16 000 lidí. Uvěznění přežilo pouze dvanáct, ostatní popravili nebo umučili. Jedná se o několik dvoupatrových budov. V první je v každé místnosti totéž – kovová postel uprostřed žlutých zdí plných skvrn, studená podlaha, na stěně fotka mučeného, přivázaného k posteli. O kus dál jsou mučící nástroje – kleště, želízka, obojky, řetězy, na školním dvoře pak šibenice k věšení a kádě k topení. V další budově jsou cely rozdělené cihlovými přepážkami. Narychlo navrstvené cihly, jedna cela vedle druhé. Ve třetí budově jsou předsmrtné portréty. Černobílé. Tvář vedle tváře a tak pořád dál, metry a metry fotek. Dlouho jsem nevěděla, jestli tomu čelit nebo ne. Nakonec jsem si řekla, že člověk by se měl k historii postavit čelem, vidět a vědět. Audioprůvodce jsem si nevzala, to jsem nezvládla. I ticho ale bylo v takovém místě tíživé. S kamarády jsme v Tuol Slengu nakonec vydrželi asi čtyřicet minut. Pak jsme seděli na lavičce a říkali si, jak je to možný. To je lidstvo nepoučitelný, že se teď něco podobnýho děje i na Ukrajině? Že to není trestný? Že s tím nemůžeme nic udělat? Mimochodem, další strašlivé zjištění bylo, že za všechno, co se v Tuol Slengu dělo, byl z personálu čítajícího 300 lidí odsouzen jen jeden člověk. 

A něco veselejšího. 

Hotel Plantation Urban Resort

Nádhera za rohem od královského paláce. Za 60 dolarů na noc jsem měla velký a perfektně čistý pokoj s balkónem a snídaní v ceně. V hotelu je krásný bazén a pohodlné kabany naprosto ideální na čtení.  :) Moji kamarádi znali hotel z minulých let, kdy sem vyrazili s jednou asijskou kamarádkou. Měla to tady vyhlédnuté, protože tu nebydlí zlí duchové. Tak - ufff! Duchové jsou v Asii, v Kambodži speciálně, velká věc. Věří na ně kde kdo a za kru, tedy člověka, který je v kontaktu s duchy a když je potřeba, tak pomůže, platí lidé v Kambodži klidně stovky dolarů - to znamená zadluží se na doživotí nebo zadluží několik generací. 

Na dezert na ulici: 

Ten nejlepší dezert si musíte v Phnom Penhu odchytit na ulici. Až pojede chlapík s velkým vozíkem plným děr, co mají povrch jako teflonová pánev, vězte, že na nich smaží naprosto lahodné kokosovo-něco (co je to druhé, co vypadá jako bílá zubní pasta, po tom pořád pátráme) palačinky. Jmenují se "nom orderk" nebo "nom sruy" a kupte si radši rovnou tři. :)

Jsem moc ráda, že jsem do Kambodži jela. Celkově z toho mám takový zvláštní pocit. Fascinovalo mě, jak je Phnom Penh moderní město, přestože mi přijde, že ke KL má pořád tisíce mil daleko. Zároveň mě v PP strašně hryzalo svědomí kvůli tomu, jaký je svět. Že všechno je jenom o tom, kde se narodíte a jaké dostanete v životě šance. Jsem přesvědčená o tom, že po téhle cestě mě ještě dlouho budou štvát všechny ezo řeči o tom, že život máte takový, jaký si ho uděláte. Ano – možná v privilegovaném západním světě, kde nemusíte šlapat ulici, aby vaši rodiče a sourozenci dostali misku rýže. Je dobré si to připomínat. 

Z osobního hlediska jsem znovu objevila, jak je cestování o samotě jednoduché, laciné a lehké – doslova. Jela jsem s jedním batohem a kdybych v něm neměla počítač, neměl by víc než tři kila. Zároveň mi došlo, že nebýt Tomáše a Martiny, musí být celkem těžký pocit toho tolik zažít a nemít to s kým rozebrat, sdílet, nemít nikoho, kdo by vás utěšil, že svět není tak v háji, jak se právě zdá, nemít nikoho, kdo by člověku zředil myšlenky, hlavně ty z Tuol Slengu nebo Hemakcheatu. 

Doma to taky klaplo. Nikdo neonemocněl, nezranil se, nikdo řevem nebudil sousedy, když mě v noci nenašel a pokojně zalehl vedle B., všichni mě nadšeně vítali, když jsem dorazila domů. Byl to můj první samostatný výlet, ale asi ne poslední. :)