TRAVEL DIARY: Phnom Penh a první cesta bez dětí
Tak tedy Phnom Penh. A nakonec na noci dvě. Jako výlet na necelých 48 hodin ideální – z Kuala Lumpur je tam přímé spojení, letí se hodinu a pětačtyčtyřicet minut. Ve městě toho zase tolik není, takže na krátký výlet parádní, říkala jsem si: něco uvidím, a ještě si třeba stihnu oddechnout a v kuse počíst, což se nakonec opravdu splnilo. Číst si hodinu ráno na hotelové snídani, to jsem nezažila šest let. Mimo jiné jsme se u ní s Tomášem a Martinou bavili, jak je důležité si psát cestovatelské zážitky, postřehy, poznamenávat si svoje zjištění, protože se tak lépe uloží do paměti. Proto taky tento post.
Na Kambodžu jsem se vybavila dvěma knihami: "Jak nakrmit diktátora" a "Kokrhání kohoutů, pláč psů". Obě napsali polští reportéři a brala jsem je jako exkurzi do historie země, o které jsem sice slyšela, ale doopravdy nic nevěděla. Zpětně mě to děsí, protože historie Kambodže je opravdu mimořádně pohnutá, a to i v poměrně nedávné době. Vůbec jsem například netušila, že v průběhu války ve Vietnamu do Kambodže vstoupila severovietnamská komunistická vojska, která zemi používala jako svou základnu pro boje proti Jižnímu Vietnamu. V důsledku toho začaly Kambodžu bombardovat USA. Bomby na ni padaly pod krycím názvem "Menu" a za celou operaci na tuto malou zemi spadlo víc než půl milionu tun bomb – třikrát víc než na Japonsko za druhé světové války. Byla to utajovaná operace, většina Američanů se o ní dozvěděla až po aféře Watergate. Většina bomb nedopadla na vojenské základny, ale na obyčejné civilisty. Čím víc jich padalo, tím víc lidí se přidávalo ke komunistickým Rudým Khmerům a Pol Potovi. Rudí Khmerové postupně získávali na síle, až začala bezbřehá totalita: nechali uzavřít státní hranice, zrušili peníze, rušili rodiny, zavedli všeobecnou pracovní povinnost až 16 hodin denně a začali systematicky likvidovat inteligenci – doktory, učitele, kvůli čemuž země trpí dodnes.
Knížka "Kokrhání kohoutů, pláč psů" je prakticky celá o genocidě a tragických následcích, které si Kambodža nese do teď. Včetně toho, že v zemi rodiny připoutávají psychicky nemocné na řetěz k domu, protože v celé Kambodži jsou dodnes jednotky psychiatrů. Z knížky jsem se také poprvé dozvěděla o slově "baskbat" což znamená zlomené tělo, zlomená forma, pasivita, rezignace, apatie. Kulturní syndrom, kterým trpí pouze lidé v Kambodži. Snad forma těžké deprese? Trpí jich každopádně hodně.
Čtyřicet osm hodin je málo na to, abych dokázala říct, jestli to platí i pět let od sepsání knihy nebo si na to udělat nějaký vlastní názor. Za tu krátkou dobu jsem si všimla jiných, povrchnějších věcí. Tak třeba jak je Phnom Penh naprosto jiný než Kuala Lumpur. V KL máme na rozdíl od PP docela hodně deštivo, žádné tuktuky, smažené cvrčky na ulici a kachní vejce s plodem vystrkujícím hlavičku coby pochoutku, máme tady spoustu mešit. Přestože je Kambodža jedna z nejchudších zemí na planetě, překvapilo mě, že hlavní město je vážně v relativně dobrém stavu. Samozřejmě, pořád je tu znečištěný vzduch, tuktukáři, co jezdí jako Grab alias Uber a řídí jako blázni, v některých ulicích se vrší binec jako na skládce. Třináct let zpátky si ale pamatuju Asii, konkrétně Indonésii a Thajsko, špinavější. Příjemná změna oproti KL je, že Kambodža je buddhistická země, takže nikdo v hidžábech, žádné vyvolávání z mešity, naopak, všude jsem potkávala jen buddhistické mnichy v oranžových rouchách.
Mimochodem, v Kambodži mají speciality, které v KL nemáme. Třeba Café Amazon, jakousi asijskou obdobu Starbucksu za řekněme asijštější ceny. S těmi je to v Kambodži vůbec zajímavé, protože se dá bez problémů platit americkými dolary. Ale jenom bankovkami a hezkými, nepomačkanými a v malých hodnotách. Ceny u zboží jsou často dvojí, v dolarech a v rielech. Člověk si připadá zvláštně mít v peněžence třeba sto tisíc. A ještě zvláštněji, když zjistí, že za sto tisíc si koupí tak dva sendviče, dva ledové čaje a tyčinku Snickers. Což mimochodem dělají i buddhističí mniši. Poprvé jsem viděla, že sedí v řetězcové kavárně, před sebou mobil, latté, v uších sluchátka. To se smí? Je to povolené? Pořád, nebo na nějakou dobu? Anebo to dělají tajně? Už kvůli tomu se musím do Kambodži vrátit, protože odpovědi nemám.
A co dalšího jsem viděla?
Jsem moc ráda, že jsem do Kambodži jela. Celkově z toho mám takový zvláštní pocit. Fascinovalo mě, jak je Phnom Penh moderní město, přestože mi přijde, že ke KL má pořád tisíce mil daleko. Zároveň mě v PP strašně hryzalo svědomí kvůli tomu, jaký je svět. Že všechno je jenom o tom, kde se narodíte a jaké dostanete v životě šance. Jsem přesvědčená o tom, že po téhle cestě mě ještě dlouho budou štvát všechny ezo řeči o tom, že život máte takový, jaký si ho uděláte. Ano – možná v privilegovaném západním světě, kde nemusíte šlapat ulici, aby vaši rodiče a sourozenci dostali misku rýže. Je dobré si to připomínat.
Z osobního hlediska jsem znovu objevila, jak je cestování o samotě jednoduché, laciné a lehké – doslova. Jela jsem s jedním batohem a kdybych v něm neměla počítač, neměl by víc než tři kila. Zároveň mi došlo, že nebýt Tomáše a Martiny, musí být celkem těžký pocit toho tolik zažít a nemít to s kým rozebrat, sdílet, nemít nikoho, kdo by vás utěšil, že svět není tak v háji, jak se právě zdá, nemít nikoho, kdo by člověku zředil myšlenky, hlavně ty z Tuol Slengu nebo Hemakcheatu.
Doma to taky klaplo. Nikdo neonemocněl, nezranil se, nikdo řevem nebudil sousedy, když mě v noci nenašel a pokojně zalehl vedle B., všichni mě nadšeně vítali, když jsem dorazila domů. Byl to můj první samostatný výlet, ale asi ne poslední. :)
Jani, nadhera(tedy ne doslova) a KONECNE!(=sama bez deti a bez manzela:-)!!!
OdpovědětVymazatDěkuju! Byla to rozhodně zajímavá zkušenost. :) Ještě bych ráda udělala nějaké drobné výlety s dětmi - vždycky jen s jedním, aby si to užili trochu jinak i kluci, protože moc takového času "maminka jen s jedním" nemáme.
VymazatAhoj Jani, clanek se mnou hodne hnul..zajimalo by me, jake si Americane mysleli, ze maji moznosti, kdyz tohle jim prislo jako ta nejlepsi volba...
OdpovědětVymazatEva
To by mě taky zajímalo. Zrovna jsme si ale říkali, jak to pro ten západní svět muselo být dramatické sledovat komunismus sunoucí se z Ruska a Číny do této části světa a jestli se s tím mělo nebo vůbec dalo něco dělat. Obzvlášť když jsme zjistili, že Pol Pot byl dost zcestovalý a vzdělaný člověk, mimo jiné učitel s tím, že část života studoval ve Francii. To jsme nikdo vůbec nechápali, vlastně do teď nechápeme.
Vymazat