V únoru se nevešly dvě věci, další stále čekají v řadě na vydání. Taky proto je pech být psavec na volné noze, protože dokud vám je někde nevydají, samozřejmě vám nikdo nic nezaplatí. Pozvolna tak směřuju k tomu, o čem jsem psala
tady, totiž neupínat se do budoucna k psaní jako k hlavní pracovní činnosti a nechat si ho víc pro radost z tvorby. A občas radost z toho, že člověk někde zahlédne své jméno. Nebo že mu někdo napíše z vlaku Brno - Bratislava, kde našel starý časopis: "
Sedím ve vlaku a čtu tvůj článek." Děkuju, Soni! :) A tady slíbené.
- V Respektu vyšel - už pouze na webu - poslední dopis, který jsem psala ještě do papírového vydání po návštěvě Singapuru. Uvědomila jsem si na tom dvě věci. Je skvělé vybrat si při cestování jednu věc, do které se položím o trochu víc než běžný turista. A je skvělé si o ní něco napsat, protože jedině tak jsem schopná aspoň něco z toho všeho, co jsem se dozvěděla, udržet v hlavě. Článek je zatím jen pro předplatitele. Já sama si Respekt předplácím, ale netuším, jak je to s přístupem k digitálnímu obsahu, a tak mám domluveno, že vám sem dopis třeba za měsíc vyvěsím celý.
- Do Glancu jsem psala fejeton o Thaipusamu, což je hinduistický festival, který patří k nejvýznamnějším hinduistickým svátkům v Malajsii. Kvůli covidu se poslední dva roky slavil jen velmi omezeně, takže pro mě to byla první příležitost se ho zúčastnit. Nedávno se mě tady někdo ptal (měla bych obnovit otázkovou rubriku, vím), co mě na sobě opravdu štve. U Thaipusamu jsem si to uvědomila velmi dobře. Chtěla jsem se na svátek jít podívat ze zájmu jako turistka, jako novinářka, chtěla jsem ho fotit. Než jsem v sobotu ráno vyjela, pořád jsem se nemohla rozhodnout, čím tam v omezeném čase budu, takže s sebou jsem měla všechno - telefon, notes, zrcadlovku. Výsledek byl, že když jsem se soustředila na to, co říká naše průvodkyně, zapomínala jsem si nahrávat poznámky a nefotila jsem. A obráceně: když jsem fotila, unikaly mi důležité detaily a vysvětlení. Když jsem přijela domů, připadala jsem si, že jsem toho hrozně moc zažila, ale chyběl mi jakýsi ucelený obrázek. První tři dny jsem se dokonce ani nepodívala, co jsem vyfotila, protože jsem tušila, že mě to akorát nazlobí, jelikož jsem se na to nesoustředila. Kupodivu za den, dva se to nějak usadilo. Napsala jsem celkem slušný fejeton (snad i pro vás má trochu kvalitu, abyste si svátek dovedli představit) a když jsem se podívala na fotky, ani ty nebyly tak špatné. Tento zážitek byl ale taková metafora mého života: jak toho chci hodně, často toho hodně mám, ale tak nějak nic pořádně. Chtěla bych se umět lépe rozhodovat a stát si za tím, pro co se rozhodnu, bez pochybností a strachů, že mi někde utíká něco jiného. Každopádně, k fejetonu z Glancu přidávám níže i pár fotek z Thaipusamu, ať máte lepší představu, jak to tam vypadalo.
Žádné komentáře: