JEŠTĚ JEDNA ÚVAHA: Co bych chtěla?

Víc než na pár článcích do měsíce. Kvůli sobě i kvůli rodině. Posledních šest let pracuju opravdu minimálně, pár hodin týdně. Zbytek času jsem s dětmi, velmi, velmi intenzivně. Pořád mě to baví, ale zároveň začínám cítit, že moje pozice "většinově ženy v domácnosti" se naplnila. Chci pracovat i na něčem jiném než na výchově dětí, uklizené domácnosti, jídelníčku a sem tam textu. Mám štěstí, že zrovna teď pracovat nemusím. Zároveň mi chybí ocenění, zpětná vazba. Bojím se, že když budu ještě pár let "hlavně doma", už by to tak mohlo zůstat navždy jako u mé tchýně, což mě děsí. Chci pracovat kvůli sobě i kvůli klukům, aby věděli, že maminka není jen taxikářka, kuchařka, manažerka kalendáře. Chci pracovat, abych měla něco, až oni budou mít svůj život. Chci pracovat kvůli penězům.

Chci pracovat, abych si vydělala, měla svoje vlastní peníze na víc než pár kafí, měla pocit, že mám díky tomu ve vztahu s B. rovnocennější postavení, mohla jsem si někdy dupnout, víc než, si dupnu, měla svoji svobodu, vyhnula se situacím, kdy mi dojdou finance na americkém kontě a já musím říct: "Mohl bys mi prosím poslat peníze?" – "Jasně, můžu, ale to už tam zase nic nemáš?", mohla vzít děti na výlet bez dohadování, mohla jsem se uklidnit, že kdyby se cokoliv stalo, můžu se vůbec někam pohnout, protože na to mám. U práce proto potřebuju, aby to byla výdělečná činnost a finančně dávala smysl, ne jako je to teď, že se jí spíš bavím, ale kdybych to měla skutečně rozpočítat, budu mít stěží na chůvu. Chtěla bych, jak řekla jedna moje kamarádka, strhnout oponu a čelit realitě. :)

Podobné stržení opony zažívám s pracovní dobou. Od dokončení školy jsem zvyklá být na volné noze. Na novinařině, potažmo psaní miluju, že se můžu scházet s lidmi, jejichž názory mě zajímají. Že se dá dělat odkudkoliv, nemusím sedět ve velké redakci, můžu mít pořád velkou míru svobody, psát ráno, večer, kdy chci. Na druhou stranu, realita je taková, že v dnešní době se tím nejde uživit, respektive nejde tím uživit životní styl, který bych si představovala pro svoji rodinu – že nebudu ťukat písmena od rána do večera jen proto, aby bylo na co klikat a já jsem dostala zaplaceno trochu víc. Chodit do práce na určitý blok hodin by mi pomohlo jednoznačněji zorganizovat rozvrh – čas pro práci, čas pro rodinu, čas pro hobby. Pomohlo by to celé rodině. Minimálně by všem včetně mě bylo KONEČNĚ jasnější, že když "pracuju", nemůžu - vyprat, vyzvednout čistírnu, zaskočit na poštu ...  Slibuju si od toho, že bych možná nebyla tak rozlítaná - všude a nikde? Zároveň poprvé v životě postupně opouštím myšlenku, že jediná možná práce je v nějaké redakci. Neumím si představit, že bych měla strávit rok například psaním o energetické krizi nebo o válce, protože "někdo to dělat musí a já jsem tady zaměstnaná". Jsem otevřená tomu rozhlédnout se kolem a udělat to tak, aby mi k práci zbyl ještě nějaký prostor pro psaní, takový, aby mě bavil, aby mě nevysával,  aby mi dovolil udělat jednou za rok, dva něco kreativního, co přesahuje životnost textu na homepagi. 

Protože to je podle mě jediný funkční recept na po všech stránkách lepší svět. Miluju školu, do které chodí Benjamín tady v Kuala Lumpur a byla bych ráda, aby v podobném stylu, s důrazem na pocit úspěchu, emoce, samostatné přemýšlení pokračovali oba kluci – kdekoliv. Vím, že kvalitní školy se najít najít všude po světě. Ale čím dál na Západ, tím budou stát větší majlant, a to i v Česku, speciálně dvoujazyčné. Protože takové bych chtěla. Protože tady padá další opona: moje děti se narodily do dvou a více kultur. Mají domov v Česku, chci, aby uměly česky, zároveň ale postupně opouštím představu češtiny coby jazyka, kterým budou komunikovat stejně dobře jako anglicky. Jak jsem si to dřív odmítala připustit, v Malajsii, kde se Číňan z východu dorozumívá anglicky s Číňanem ze severu, jsem si uvědomila, že umět dobře anglicky je důležitější než umět dobře česky. 

Protože člověk na všechno nahlíží z jiné perspektivy. Tady v Malajsii mi pořád něco rozbíjí mnoho stereotypů i přesvědčení, v této zemi speciálně o muslimských zemích, islámu, Číně. Baví mě to, klást si otázky, pořád se zpochybňovat, něco učit, ostatně tohle taky chci i pro děti.  Zároveň se mi líbí, že v Malajsii mají hodně, opravdu hodně rádi děti, jsou všude vítané. Život je tady o dost lacinější než ve Spojených státech nebo v Česku. Nedohání mě jako v USA výčitky, když si něco dopřeju, strachy, co bude, kdyby třeba nebyla práce. To mluví pro zkusit ještě zůstat. 

Chtěla bych pocit, že když se rozhodneme za nimi zajet, můžeme to udělat třeba hned odpoledne a ještě večer se vrátit zpátky domů. Že nemusíme čekat, řešit letenky, kombinovat, plánovat. Chci dát dětem pocit, jaké to je, když někam patří a někdo jiný než rodiče s nimi tráví čas ne proto, že to má dotyčný jako práci - hlídat, ale protože chce, baví ho to, protože by za ně dýchal, kdyby to šlo. Je v tom jakási jistota, kotva, kterou prostředí jako je naše aktuální nikdy nenabídne a je to něco, co tady nebude navěky. Na druhou stranu, když k jedněm prarodůčim budeme kousek a budeme tam moct kdykoliv, k druhům to pořád budete podobné jako je to teď – daleko a náročné na organizaci. Často se bojím, abych tu příležitost neprošvihla. Chtěla bych být jakž takž fér, ale nejde to, už jenom proto, že Česko mám prostě v DNA a Ameriku "jenom" v pase.  

Což platí nejen pro děti, ale i pro B. Ono stačí, aby člověku v jedenáct v noci pípla esemeska, že někdo z rodiny je v nemocnici a rázem zpochybňuje celý život v Malajsii: Proč tady jsme? Jaký to má smysl? Je to všechno, co tady máme, víc než být s rodinou? A kdybychom byli tam, kde je rodina, byli bychom s ní? Nebo jsou to jenom naše představy? Čekají tam na nás vůbec ještě, nebo už je to zlomené a vůbec to neřeší? Chtěla bych život, ve kterém budeme mít na tyto otázky aspoň přibližné odpovědi a tam, kde budeme, budeme bez toho sžíravého pocitu, že tím možná něco důležitého promeškáváme. Chtěla bych život, ve kterém budu mít na tyto otázky aspoň přibližné odpovědi. – Mimochodem, Petra mi psala, ať to píšu tak, co bych "ideálně" chtěla. Ne realisticky. :) Tak z toho vzniklo něco napůl.