Co bych se chtěla naučit od své chůvy: Přístup, který NEZAKAZUJE

Byla jsem teď pár dnů doma u počítače, zatímco Olivera hlídala chůva. Opakovaně mě napadlo, co je to tajemství, že ačkoliv Oliver se s "auntie" nechová jinak než se mnou, doma je skoro zázračný klid. 

Koncem minulého týdne jsem vyšla z pracovny do kuchyně pro kávu, načež Oliver vyběhl z herny, skočil na gauč, pak na televizní stolek a z něj chtěl přeskočit zpátky na gauč. Užuž jsem měla tendenci vykřiknout: "Pozor, neskákej, spadneš." Než jsem to ale stihla zakřičet, auntie k němu přišla a s klidem řekla: "Mohl bys spadnou a ublížit si. Hodně by to bolelo, protože stůl je daleko."   

Všímala jsem si pak mnohem pozorněji, že auntie příkazy a zákazy skoro nepoužívá. Málokterá její věta začne slovem "ne", zato vždycky Oliverovi vysvětlí, co se stane, když bude v nevhodném chování pokračovat. Třeba když začne házet do vzduchu pastelky, řekne: "Ty pastelky spadnou zpátky a bouchnou tě do hlavy. Zlomí se a už nebudeš moct kreslit." Anebo, v jiné situaci: "To by maminku/Benjamína bolelo." A – ono to funguje. Oliver, pokud je v klidu a ještě ho nepřemohly emoce, že něco nesmí, ale chce, většinou přestane. 

Dává to smysl. Zákazy jako neskač, neházej, neber, nedělej, nic nového neříkají. Ještě ne tříleté dítě si těžko uvědomí, jaké jsou následky toho, že bude vyhazovat do vzduchu pastelky, píchat vidličkou do stolu a další. Ve třech letech už ale dobře rozumí, a tak dává smysl mu to vysvětlit. Kromě jiného ho takový přístup učí, aby samostatně přemýšlelo. 

Jako se spoustou dalších věcí v rodičovství: je to vlastně logická, triviální věc, když si o ní čtete, ale v reálu je tak těžké ji provést!