Východisko z novoroční melancholie

No. Začátky roku mívám takové pomalejší. Hodně přemýšlím, co dělám, co dělat chci, hodně se strachuju, co a jak bude, teď obzvlášť, protože tento rok nám končí mise v Malajsii a já vím, že se musí NĚCO stát a pořád nevím, CO to bude, nevím, jestli, jak a čím k tomu mám aktivně přispívat nebo to spíš nechat plynout ... Určitě se na pomalém rozjezdu projevuje i to, že toto je "TEN ROK", kdy mi bude čtyřicet, což pořád vnímám jako jakýsi velký zlom, pokud budu mít štěstí, řekněme druhé poloviny života. Do dubna nespěchám, a tak tady od posledního postu zeje už docela díra. Čím větší je, tím složitější je zaplnit ji a nějak navázat. 

Nedá se říct, že by nebylo čím. Když "mě to chytne", což je často, mám tolik inspirace, témat a energie, že v pohodě pokryjí rozjímavější období. Minimálně v tom smyslu, že mám "předplánováno". Takhle jsem měla předpřipravený i nový lunární rok, který teď v Malajsii slavíme, ale než text vycizeluju, zřejmě bude po něm - myslím po tom novém roce. "Myslím, že potřebujeme motivační kafe," napsala mi před pár dny moje portugalská kamarádka, fyzioterapeutka a spisovatelka Rita. A tak jsme si včera jedno daly. Slíbily jsme si, že se budeme vzájemně motivovat. "Dívala jsem se na tvůj blog. Už tři týdny tam nic není. Proč?" skočila do toho rovnýma nohama. Začala jsem ze sebe sypat slova, hledat odpovědi. Mám se krásně, užíváme dny, běhám, denně jsem s klukama v bazénu, hodně čtu a asi jak hodně čtu, hodně o všem pochybuju, speciálně o tom, jestli přehlcený svět, ve kterém už se všechno napsalo, nafilmovalo, vyfotilo, a tolik skvělého!, zahlcovat dalším obsahem. Navíc úplně obyčejným, nijak extra hodnotným, protože nejsem na nic expert a čím jsem starší, tím méně umím vyjadřovat jasná stanoviska k čemukoliv. Má vůbec nějakou váhu psát o vlastní nejistotě? O žádném poselství? Takže než bych sedla k prázdnému dokumentu ve Wordu, radši jsem uplynulé týdny vyřizovala maily. Psala si seznamy. Organizovala knížky. Třídila dětské oblečení. ... Bylo to snazší než v ponovoroční melancholii psát. 

Rita se na mě dívala a pak mi začala vyprávět, jak právě píše svoji třetí knihu. Stejně jako u prvních dvou, netuší, jestli to k něčemu bude, jestli ji někdo vydá, v jak malém nákladu, natož jestli si z ní nějací čtenáři něco vezmou a co to bude. Nezabývá se tím, jestli téma, které si vybrala, už někdy někdo napsal, jestli ho správně vyrešeržuje, prostě píše, vypráví svým hlasem o tom, co vidí, co zjistila, co poznává a zasazuje to do souvislostí. "Proč nemám tyhle filozofické pochybnosti jako ty?" zopakovala moji otázku. "Já je samozřejmě mám, ale jsou mi jedno, víš. Píšu, protože mi to dělá radost. Protože dny, píšu, jsou nějak lepší, i když se v nich nestane nic jiného, než že naťukám odstavec do počítače." 

Je to zvláštní, jak člověk někdy potřebuje připomenout (na)prostý základ, po kterém kdysi pojmenoval celý svůj blog.