READ MY NOTES: Zvuky probuzení

27.12.22
Teď tady výpisků trochu přibude. Na začátku prosince jsem si slíbila, že kromě Petry Soukupové si nekoupím žádnou knihu a místo toho dočtu všechny, které jsem za posledního půl roku opustila kvůli těm, které jsem chtěla číst víc. "Zvuky probuzení" manželů Třešňákových vypráví příběh o vyrovnávání se s narozením dcery s autismem spojeným s těžkou mentální retardací. Kniha je výborně napsaná, ale je to přesně ten typ literatury, která na vás navalí tolik emocí, že ji prostě nelze dočíst na jeden zátah. Nebo aspoň já jsem to nedokázala. A tak jsem ji rozečetla, přestala, rozečetla znovu, ptala se sebe, jestli to stojí za to, taková obětavost a každodenní boj, jak bych k tomu přistoupila já, jestli duchovní rozměr v ní zmíněný dokáže člověka povznést nad každodenní horu vyčerpávajících maličkostí ... Je to emocionální, niterné, náročné čtení, které vás musí hluboce zasáhnout, ať už je vaše rodinná situace jakákoliv. 

Občas má moje skeptičtější já sklon vidět celé tohle filozoficko-duchovní přemítání o autismu jako trik. Každý z nás si vytváří narativ svého života, sepisuje vnitřní samomluvou příběh o sobě samém, který činí jeho život snesitelnějším, hodnotnějším, vítězným. Ptal jsem se často, jestli moje vnímání Dorotčina postižení není jenom optickým klamem, iluzí, jež má kótovat pocitem smyslu prostor, kde ve skutečnosti žádný smysl není. Nechci tyhle pochybnosti smést ze stolu moc snadno, ostatně vytvářejí užitečnou korekci mým únikovým tendencím, které by chtěly příliš rychle udělat z neštěstí požehnání, a myslet si, že mám vyhráno. Snadné řeči o autismu jako daru mě vždycky trochu dráždily. Ale po oněch třinácti letech života s Dorotkou nemám pocit, že bych žil iluzí. Falešné konstrukce reality obvykle nevydrží první vítr, sesunou se do vln bezradnosti jako věž ze špejlí. Trikem na sobě samém lze možná docílit dočasné snesitelnosti, ale ne smíření. Smíření se nikdy nerodí ze sebeklamu.

Mé očekávání prostoupené otcovskou pýchou ale stále ještě odmítalo kapitulovat. Chtěl jsem ji vidět běžet s taškou do školy, tancovat na maturitním plese nebo přebírat diplom na promoci. Chtěl jsem jednou prošedivělý svírat v náručí baculaté vnouče. Těžko říct, co z toho byly přirozené touhy milujícího otce, co narcistní lpění na úspěchu mé genetické linie a co vštípené kulturní představy o tom, jak má vypadat úspěšný a naplněný život.

Obavy se nerodí jen z naší iracionální úzkosti, existuje pro ně pár dobrých důvodů. Vztah společnosti k postiženým lidem má svou strastiplnou historii. Dnes už samozřejmě neházíme „závadné“ děti ze skály nebo je nevozíme do plynových komor a snažíme se jim—alespoň v našem koutě světa—poskytovat potřebnou podporu. Děti s postižením jsou středobodem charitativní solidarity, před Vánoci se jim v televizních sbírkách skládáme na nové vozíčky. Pomáhat postiženým funguje jako mocný morální imperativ, který ve slušné společnosti málokdo zpochybní. Ano, to je jedna rovina skutečnosti, která bude pro každého rodiče zdrojem naděje a síly. Ta druhá, jež se jako temný spodní proud vine lidskou historií, ale nese opačnou rezonanci. Vytěsnění a odmítání. Na čistě animální úrovni stále platí, že postižené děti jsou vnímané jako nežádoucí. Ne vědomě, v rovině etických postojů a racionálních rozhodnutí. Spíše pudově. V impulsech těla, v instinktivních reakcích na smyslové podněty, které mysl bezprostředně nekontroluje. V emocích, které se spontánně vyplavují ze starých částí našeho mozku a podemílají jeho humanistickou nadstavbu. Pokud potkáte těžce a viditelně postiženého člověka v autobuse, vaše hrdlo se možná lehce sevře úzkostí. Nevíte kam s očima. Pokud právě jíte, ztratíte chuť. Můžeme to vysvětlit jako zákon evoluce, která usiluje o křížení životaschopných genů, takže naše smyslové vnímání postižených lidí v mysli propletla s pocity strachu, nechuti či agrese. Je to pro nás pobídka, jak se vyhnout nezdravému a spojit své geny se zdravým protějškem. Postižené děti jsou vnímané jako porucha v systému díla přírody. Nepovedly se tak, jak měly. Totiž tak, jak bychom chtěli. Nikdo nechce mít postižené dítě, to je základní přání všech nastávajících maminek a tatínků v očekávání potomka, přání, které v posledním půlstoletí eliminovalo narození většiny dětí s diagnózami, jež genetika dokáže odhalit v rané fázi těhotenství. A také základní paradigma nechtěného stínu, jenž vytváří tu méně příjemnou podobu společenského nastavení vůči postiženým lidem. 

Mnozí z nás rádi deklarujeme, jak jsme vůči jinakosti tolerantní, což je samozřejmě výborné. Tolerance vůči různosti představuje základní pozitivní hybnou sílu ve vývoji společnosti. Bez ní to vždycky končí v kalužích krve. Ale navzdory rozumovému rozhodnutí nebo deklaraci tolerance coby světonázoru nemusí být zážitek silné jinakosti v blízkém vztahu vůbec snadný. To, že je něco fundamentálně jiné, než jsme zvyklí, znejišťuje náš pocit předvídatelnosti světa a bezpečí v něm. Lidský život se opírá o systém vystavěný na principu předvídatelnosti. Jinakost je nepraktická, protože celá logistika světa přirozeně vyrůstá z nejobvyklejších vzorců chování. Lidský svět je zařízen podle průměru. Labyrint chodníků a silnic celkem dobře vyhovuje většině respektující silniční provoz, ale pro lidi, jako je Dorotka, kteří si chodí, kam chtějí, bezpečný není. Bankomaty na výběr peněz bývají ve výšce, která vyhovuje vysokým i drobným lidem, ale pokud po úrazu usednete na vozík, zjistíte, že si peníze leckde nevyberete. Svět na vás zapomněl, nevejdete se do průměru obvyklých dovedností a potřeb. Zažívá to každý, kdo se nějak výrazněji odlišuje.

Tam, kde existuje zkušenost zázraků, myšleno významných zlepšení mimo prokazatelnou logiku, je také přirozeně poptávka po metodách, které mimo běžnou logiku operují. Tam, kde zdravotníci nedokážou citlivě provázet rodiny a dopřávat sluchu jejich starostem, vzniká prostor pro rádce, kteří si na celostním vnímání svých klientů naopak zakládají. Rodiče autistických dětí se ocitají v poli siločar, které je k alternativní medicíně magneticky přitahují.

Racionalita může být převlekem úzkosti a vnitřní nesvobody. Přenáší těžiště do jedné části osobnosti, té nejmladší, uvažující. Homo sapiens ale nebyl stvořen jako počítač, jehož životním úkolem je vyhodnotit všechny proměnné a dojít k nezpochybnitelnému výsledku. Do hologramu celistvosti lidského života patří stejně tak intuice, emocionalita a spiritualita. Potřebujeme je využívat a rozvíjet, porozumět jim v kontextu svého životního příběhu, integrovat je v rovnovážný systém.

Nesebevědomá část mého já prožívala jakousi iracionální hanbu. Jako by nepatřičnost Dorotčina chování zpochybňovala nejen její, ale i mou hodnotu. Před podezřívavými pohledy cestujících v tramvaji jsem se raději schovával do auta a místo do cukrárny s ní chodil do lesa. Zajícům její podivné chování nevadilo, nebo to alespoň nedávali najevo. 

Život je cítící a vnímající vědomí. Není to spirituální blábol, ale obyčejná pravda. A bez ní nenajdeme pro lidi s hlubší mentální poruchou pochopení a místo. 

Co vás nezabije, to vás posílí—ale to, co vás zabíjí, vás zcela jistě neposiluje.

Praktická stránka věci představuje ovšem jen jednu stranu mince našeho života, neméně náročná je ta emocionální. „Odkládání“ neverbálního dítěte není pro zúzkostněného rodiče vůbec snadné a provázejí jej dotíravé pochybnosti. Neutíkám od péče o vlastní dceru? Mám právo žádat o finanční pomoc? Neměl bych to prostě zvládnout sám? A bude vůbec v dobrých rukách?

Svěřit postiženého potomka druhým rukám tak mimo jiné znamená učit se obnovovat pošramocenou důvěru vůči okolnímu světu. Zkusit na chvíli věřit, že ony ruce mohou být také láskyplné, bezpečné a šikovné. 

Nevěděl—anebo nechtěl vědět. Ale přestože bych za zlepšení Dorotčiny situace dal ve své době cokoli, ono boží nevyslyšení mých proseb mi paradoxně nebralo naději, že celá tahle aktivita má jakýsi smysl. Ne že bych občas vztekle nepropadal pocitu, že to stejně nefunguje. Krajní póly skepse a naivity představují na duchovní cestě nejen výchozí bod, ale především trvalé průvodce. V modlitbě jako takové mi ale bylo kupodivu dobře. Dopřávala mi úlevu, uvolňovala napětí nahromaděné vymáháním změny. A z nemožnosti zastavit utrpení, v němž se ocitla má milovaná dcera, jsem se postupně i něco důležitého učil. Totiž že Bůh tady možná není od toho, aby plnil má přání. Požehnání přichází mimochodem a nemůže být vymáháno. 

Pokud jsem chtěl život vnímat a prožívat plnokrevně, bylo třeba vyvinout jisté úsilí a sám k sobě se začít aktivně vracet. Jak? Předně zklidňováním, protože stres pracuje jako katapult, který nás zákonitě vymršťuje mimo vlastní střed. Bylo třeba zvolňovat tempo, cíleně zpomalovat myšlenky. Zastavit se, chvíli jenom vnímat a nepodléhat impulsům, které mě uvrhaly v neustálý pohyb posilovaný domněnkami, co všechno je ještě potřeba udělat. Čekat, až nutkání zeslábnou.

Čistě prakticky to znamená nedělat věci mechanicky a s pocitem útrpnosti. Před každou potenciálně stresující činností s Dorotkou se snažím nejprve na chvíli zastavit a uvědomit si, kde jsem a co právě dělám. Přenést na chvíli pozornost do těla, všímat si vnitřních pohybů a napětí, vyhodnotit energetické zásoby. Pozorovat svůj dech a emoce, mentálně neutíkat. 

Knihu "Zvuky probuzení" koupíte třeba zde. 
Novější příspěvek
Starší příspěvek
14 komentářů