O mužích na rodičovské a rovnoprávnosti ve Švédsku

Moje skoro sousedka a kamarádka v Kuala Lumpur Jessica pochází ze Švédska, země, která se často předkládá jako vzor v otázce rovnosti pohlaví a v rovnosti péče o děti. Kdykoliv vidím její pětičlennou rodinu, a hlavně jejího muže Henrika, jak dovádí se svými ratolestmi a není pro něj problém nachystat jim svačinu, zabalit je na plavání nebo strávit aktivní půlden s mladšími dvojčaty, kterým nedávno byly tři roky, mám chuť se do Švédska na chvilku přestěhovat, aby se tam naše rodina lecčemus přiučila. Jessica je mi velkou inspirací nejen tím, jak přemýšlet nad rovnoprávností, ale hlavně jak ji realizovat i v podmínkách, které jí třeba úplně nepřejí. Naši starší synové chodí do stejné třídy, a tak jsme se jedno pondělní ráno sešly ve školní kavárně, abych jí na tohle téma položila pár otázek. 

Ne. Když jsem se narodila já a moji sourozenci, pro mého tátu se moc nezměnilo. Dál chodil do práce a starost o rodinu byla na mámě, ačkoliv kampaně na reformu rodičovské dovolené s nějakým podílem otců začaly ve Švédsku už v roce 1974. Vláda tenkrát aktivně vybízela otce, aby se podíleli na výchově svých dětí a připadla jim část dnů z rodičovské dovolené. V roce 1980 ale tuhle výzvu vyslyšelo jen 5% otců. V devadesátých letech proto přibyl tzv. otcovský měsíc, který vybízel otce k tomu, aby zůstali doma minimálně třicet dní, jinak rodině tyto dny propadnou – tehdy byla délka rodičovské 225 dní. V roce 2002 se tento měsíc prodloužil na dva a dnes jsou to tři.  

Rodičovská dovolená ve Švédsku je 480 pracovních dnů. Rodiče jsou vedeni k tomu, aby si ji rozdělili rovnoměrně, ale platí, že 90 dnů ze 480 je rezervováno pro otce. Když si je nevybere, tyto dny propadají a matka má nárok na 390 dní. To je pořád velmi štědrý skoro rok a půl – dobře, ne ve srovnání s Českem, ale třeba s USA určitě ano. Systém je každopádně velmi vstřícný a je možné si v něm mnoho věcí kombinovat – na rodičovské mohou být nějakou dobu oba rodiče, pak se ale celkový počet dní samozřejmě krátí a dítě musí dřív do jeslí. 

Ano. Hodně lidí říká, že nastavení rodičovské by mělo být čistě na rozhodnutí každé rodiny. Historie ale ukazuje, že nejde spoléhat jen na přirozený vývoj – to by se trend měnil jen velmi pomalu, pokud vůbec. Čísla ve Švédsku jasně říkají, že politická opatření fungují a že podíl otců na rodičovské se díky nim rok od roku zvyšuje -  od roku 2005, kdy si rodičovské dny vybralo 16% otců, je to každý rok zhruba o procento. Když jsi mě požádala o tento rozhovor, našla jsem statistiku, že loni si rodičovskou vybralo 54% žen a zbytek byli muži. Tato čísla sice neukazují, kolik si muži vzali dnů, aby je mohli strávit se svými dětmi, ale dává to určitý obrázek Švédska, na který jsem pyšná. 

No to ne. (směje se) Já ale nečekám, že tam někdy budeme a ani mi to nevadí. Je spousta matek, které chtějí déle kojit, chtějí být se svými dětmi doma nebo jsou v situaci jako teď já, že je pro rodinu prostě výhodnější, když jsou v domácnosti. A je naprosto v pořádku, když se dva rozhodnou, že ten podíl nebude úplně rovnocenný. Zároveň je ale dobré mít prostředky, aby rovnocenný být mohl. 

V první řadě v tom, že když chceš mít velkou rodinu, nepřijdeš prakticky kompletně o kariéru. Dá se zvládnout obojí. Je skvělé mít možnost být doma s dětmi. Na druhou stranu, když mi říkáš, že v Česku můžeš být s každým dítětem doma až čtyři roky, čtyři roky krát tři děti, to ti v oboru ti uteče dvanáct let. Zatímco tvůj manžel jede dál, v práci ho povyšují, víc a víc vydělává, protože jeho se přestávka prakticky netýká. Ale je samozřejmě spousta dalších dobrých důvodů.  

Kdyby šel můj táta v osmdesátých letech na rodičovskou, hodně lidí by ho považovalo za výjimečný úkaz. Dneska, hlavně když se bavíme o Stockholmu a větších švédských městech, je běžné vyjít z domu na ulici a potkat hned několik tatínků s kočárkem. Otcové nosí děti v nosítkách, jsou na hřištích, popíjejí s dětmi kafe v kavárnách, organizují kroužky. To třeba tady v Malajsii nevidíš. Je to dobrý příklad pro další tatínky, kteří o rodičovské uvažují, a hlavně pro naše syny, že zapojení otce je něco naprosto běžného.  

Že táta na vlastní kůži pozná, jak to doma doopravdy funguje. Myslím, že z práce si to nikdo nedokáže představit. V práci máš totiž jasné dané, co a jak budeš dělat, dostaneš určité hranice, zpětnou vazbu, jak si ti daří, dostaneš zaplaceno. Jenže to je úplně jiné fungování než doma. Vzpomínám si, jak jsem nedávno nalistovala jeden blog švédského otce na rodičovské. Psal v něm, jak teprve díky tomu, že zůstal doma, pochopil, co to doopravdy obnáší – třeba když vařil a někdo mu pořád visel na noze nebo se snažil vylézt na kuchyňkou linku. Prostě- neuvařil. Bylo to pro něj úplně poprvé, co si uvědomil, že rodičovství je náročné psychicky i fyzicky, že v něm nejde moc plánovat a ani moc vypnout, když ty zrovna potřebuješ. 

Můj Henrik je angažovaný otec, pokud jde o děti. V péči o domácnost tady v Malajsii hodně těžíme z toho, že máme k dispozici pomocnici. Henrik dělá i domácí práce, když musí, ale řekněme si na rovinu, že tady v Malajsii vyčnívá víc, než by se to dělo ve Švédsku. Tady mi pořád všichni říkají, jak je úžasný, zodpovědný, jak to umí s dětmi, jak se stará, jak hlídá ... Až mě to někdy trochu rozzlobí, protože co je na tom výjimečného, že se muž stará o svoje děti? Že hlídá? Nehlídá, je to prostě táta. Ve Švédsku by se nad tím absolutně nikdo nepozastavil. 

Je. V tomhle se myslím cítíme podobně. I já mám pocit, že když je to Henrik, kdo vydělává peníze, měla bych já obstarat všechno ostatní. A taky to často dělám. Hodně je to samozřejmě dané tím, kde a jak žijeme. Ve Švédsku bych velmi pravděpodobně chodila do práce, takže naše fungování by muselo být jiné už jen proto, že by tak bylo částečně nastavené místním systémem. Když ti dám konkrétní příklad: když ti onemocní dítě, ve Švédsku se s partnerem střídáte, kdo je s ním doma. Jeden den ty, druhý otec, plat se ani jednomu nekrátí. Ale jak by to bylo tady? Když některý z našich synů onemocní, jsem to automaticky já, kdo je doma a je to tak správně. Henrik má v Kuala Lumpur skvělou práci. Věřím, že kdyby zavolal svému šéfovi, že potřebuje zůstat s nemocným dítětem, nebyl by to žádný problém. Zároveň by se ale - taky proto, že se tady všichni nějak známe a pořád potkáváme – šéf asi naprosto logicky ptal, kde jsem já. I proto si myslím, že je dobré mít systém rovnoprávnosti vyvážený – dát společnosti určitá politická opatření, ale zároveň dost volnosti, aby s nimi každá rodina mohla nakládat podle aktuální situace. 

Znám zajímavý pár, kde on podniká a ona pracuje jako učitelka, oba samozřejmě na plný úvazek. Jednou si na velkou tabuli sepsali všechny možné úkoly související s domácností – od toho, kdo chystá dětem svačinu až po drobnosti typu, kdo koupí balící papír na vánoční dárky. Pravidelně si kontrolují, kdo je za co zodpovědný. Pro nás s Henrikem by to bylo příliš svazující, ale věřím, že jsou lidé, kterým to funguje. Kdyby jen pro to, aby si druhý v páru uvědomil, co je kolem rodiny neviditelných úkolů. Samozřejmě, kdyby se některé neudělaly, svět by se nepřestal točil. Ale třeba by rodina neměla Vánoce, protože by nikdo nekoupil stromeček. 

Nejspíš já. (směje se) Přes týden, kdy Henrik hodně pracuje, trávím s dětmi většinu času já a beru si na sebe většinu úkolů spojených s domácností. O víkendech to máme víc 50 – 50, to neplním myčku nijak častěji než můj muž. On je naopak o víkendu angažovaný spíš víc. Jak děti přes týden tolik nevidí, chce si to vynahradit, a logicky má na rozdíl ode mě, která řešila jejich konflikty celý týden, větší trpělivost. 

Ty stížnosti neumím posoudit. (směje se) Někdy si stěžujeme, ale to je dané spíš tím, že my ženy držíme v hlavě víc věcí, vidíme víc do hloubky a jsme přesvědčené, že samy bychom to či ono obstaraly lépe. Přitom první předpoklad rovnoprávnosti je tuhle představu opustit a dát muži důvěru, že to zvládne.  

Moc často to nedělám, ale myslím, že ano. Hodně věcí by doma nebylo tak, jak bych je udělala já. Ale naučila jsem se to nechat být. Jinak bych nikdy nikam neodešla. Nesvěřila bych děti ani svému muži, ale třeba ani chůvě.     

Určitě mají výjimečnou podporu ve švédském systému i společnosti, která je – mimo jiné i díky tomu systému – nastavená na to, aby muži tuto podporu využívali. Když se podíváme na čísla, průměrná délka otcovské dovolené například ve Spojených státech je jeden týden. Ve svém okolí přátel a známých doma neznám žádného, který by s rodinou nezůstal aspoň tři měsíce. Pojďme si ale říct, že i ve Švédsku hraje roli především vzdělání a příjem obou rodičů. Čísla se hodně liší i v závislosti na místě a klidně i v jednom městě. V nejbohatších městských částech Stockholmu zůstává na otcovské dovolené víc mužů než v chudších čtvrtích, kde je víc lidí s nižším příjmem nebo přistěhovalců. 

Horní hranice rodičovského příspěvku je 80% z částky 37 900 švédských korun (84.400 Kč), z čehož je nutné zaplatit daně. I tak je to ale solidní částka i na život ve Stockholmu. Tedy pokud žijete v páru. Coby samoživitelka by ses uživila, ale musela by ses uskromnit, nemůžeš čekat, že z rodičovské našetříš třeba na dovolenou. Samozřejmě ale záleží na tvé poslední pracovní pozici, ze které jsi na rodičovskou odešla a výši platu. Pokud vyděláváš kolem 25 000 švédských korun, je rodičovský příspěvek zhruba ve výši 80% tvého platu a snižuje se s délkou rodičovské. Ve Švédsku ale dnes funguje hodně firem, které se snaží platy svým zaměstnancům na rodičovské dorovnat. Já jsem před dětmi pracovala v H&M, kde to přesně tak fungovalo. Je to logické. Pokud pracuješ například ve finančním sektoru, kde začínáš s platem kolem 100 000 švédských korun a než máš děti, dostaneš se třeba na 140 000, nechceš jen proto, že porodíš děti a toužíš s miminkem strávit čas doma, spadnout na polovinu. Není na to žádný zákon, ale znám čím dál víc firem, které svým zaměstnancům rodičovskou takto doplácejí. S větší pravděpodobností se jim totiž po rodičovské dovolené do firmy vrátí. 

Jesle a školky jsou ve Švédsku většinou státní, a ty jsou hrazeny z daní. Za celodenní pobyt jednoho dítěte v době zhruba od osmi ráno do šesti večer doplácíš podle výše svého platu, maximální doplatek je ale mezi 1200 – 1500 švédskými korunami měsíčně (2 600 – 3 300 Kč).