5 nejlepších knih roku 2022

Loni jsem vydala nejlepší trojku. Letošek byl ale na skvělé knížky tak bohatý, že to musí být pětka. Materiálu mám na desítku, ale to už jsem si říkala, že bych sem rovnou mohla zkopírovat svůj čtenářský deník a bylo by to. Takže jsem se rozhodla škrtat. 

Dělat seznam nejlepších knížek je ošidné. Nejen proto, že těch dobrých bylo letos tolik, ale hlavně proto, že "nejlepší knížky" jsou nejlepší pro mě. A to ve smyslu, že ve mně zanechaly největší stopu. Začala jsem díky nim možná trochu jinak, doufejme o kousek lépe, psát. Inspirovaly mě k úvahám, jinému přemýšlení, k diskusím s přáteli nebo k dalším knihám. Budou sedět i vám? To samozřejmě nevím. Každopádně pokud z tohoto blogu máte pocit, že se aspoň občas pocitově, myšlenkově nebo čtenářsky a divácky protneme, mohly by se vám líbit taky. A teď už tedy ty knihy. :)

Můj boj, můj piedestal. Poslední díl jsem dočetla už v březnu, přesto i teď, na konci prosince, trvá můj dojem, že jsem přečetla něco naprosto jedinečného, co mě ovlivnilo na zbytek života. Nebudu to protahovat, všechno podstatné jsem myslím sepsala už v březnu sem. Každopádně, těch několik tisíc stran Karla Oveho je myslím jeden z důvodů, proč jsem letos přečetla nejméně knih za několik let – jen 48. Nejen na učtení je Můj boj dost. Ale také na přemýšlení po dotčení. A upřímně, když máte pocit, že jste přečetli to nejlepší, co literatura nabízí, nechce se vám do ničeho dalšího. Což by tento rok, jak se ukázalo, byla rozhodně chyba. 

Seberozvojových knížek jsem se kolem třicítky načetla až až. A nejspíš jsem se nasytila tak, že další už číst nepotřebuju. Nějak v nich nenacházím nic, co bych už nevěděla. Jednu výjimku jsem však udělala. A – dobře jsem udělala. Oliver Burkeman mi totálně překopal největší přesvědčení, co jsem si hýčkala o time managementu a schopnosti sladit mateřství s věčně plným diářem a tisícem zájmů – totiž že to někdy půjde, jen přijít na nějaký vhodnější systém a být trochu disciplinovanější. Burkeman říká, že to nepůjde, i kdybych byla plánovač roku a nemusela chodit spát. A že to nevadí. Že smířit se s tím, že si člověk musí vybrat, jelikož život je konečný, je nakonec úlevnější než honit se pořád za něčím a na jeho konci si říct – tak tohle bylo ono? Život jsem díky knihy výrazně nezměnila, ale často nad knihou přemýšlím, když plánuji nebo říkám "ano" na další věci. Po dubnu loňského roku těch "ano" říkám rozhodně míň a doufám, že v roce 2023 to bude ještě o něco lepší. 

Se společenskými analýzami to mám aktuálně podobně jako se seberozvojovou literaturou. Je jich nějak moc a já už na další analýzu klimatu, globálních problémů, politiky a zákoutí lidské psychiky nějak nemám kapacitu. Pár dobrých knížek, včetně oblíbených Melvilovek, tak zůstalo mezi nepřečtenými nebo jsem se nedostala přes ukázkovou kapitolu – pardon, Adame Grante, třeba to ještě přijde. U jedné jsem ale výjimku udělala. Rutger Bergman totiž napsal knihu o tom, o čem jsem byla naivně - tedy do přečtení knihy - přesvědčená i já – totiž že lidstvo je veskrze dobré. Od června má pro svou naivitu minimálně omluvu, ne-li oprávnění nazývat ji realitou. Tady jsem napsala něco víc a publikovala výpisky. 

Přiznávám, že po téhle knize jsem sáhla hlavně proto, že mi ji doporučilo několik lidí včetně několika z vás. Bez nich bych to asi neudělala, protože nemocí se bojím tak, že číst o nich nepotřebuju. Zpětně vám všem vděčím za čtenářský zážitek roku, v němž nejsou absolutně žádné fráze a klišé, zato rakovina třiadvacetileté holky a všechny emoce kolem ní rozpitvané na dřeň. Včetně sexu na nemocničním pokoji onkologického oddělení manhattanské nemocnice. Už po dvacáté stránce knížky jsem si o Suleice vygooglovala všechno, co šlo, poslechla její TED Talk, začala odebírat její newsletter. Když jsem zjistila, že se jí rakovina na konci loňského roku vrátila, po půlnoci jsem si v obýváku pobrečela jako by si diagnózu vyslechl někdo, koho osobně znám. Ta knížka je bolavá. Nádherná. Tak nějak bych chtěla psát, když bych nemohla psát jako Karl Ove. :)

Váhám. A váhám. A váhám: Kodaňská píseň písní, nebo Hamnet? Nakonec dávám Koďaň. Hlavně proto, že ta kniha je svým stylem naprosto nezaměnitelná. Tak poutavý jazyk a nápadité lyrické obrazy, které si mě na dva večery vtáhly a nepustily vůbec k ničemu, natož ke spánku, jsem snad ještě nikde nečetla. Neuvěřitelně povedené dílo a neuvěřitelně povedený překlad, které si myslím v českém prostředí trochu zapadlo. Hrozná škoda, a tak jestli máte chuť, napravte to. Přísahám, že nebudete litovat. 

Co je nebo jsou vaše knihy roku? Ne že bych měla krátký seznam, ale párkrát už jste mi doporučili věci, včetně letošní Suleiky, které ve mně vzbudily naprosté nadšení nebo mi přinesly pár úžasný večerů. (A horších rán, ale ta mi za dobré knihy pořád stojí.) Děkuju!