Výzva přijata: Budu přednášet v angličtině pro studenty v Mexiku

08.11.22

Tento týden jsem měla v plánu dokončit několik z hromady rozepsaných článků, které bych sem ráda pověsila. Místo toho sedím u počítače a připravuju se na prezentaci, kterou mám v sobotu brzy ráno malajského času přednést studentům  Tecnológico de Monterrey v Mexiku. Téma: co mě naučil život v zahraničí. Má to být přes Zoom, který jsem nikdy nepoužila. V angličtině, ve které jsem nikdy veřejně nepřednášela. O zkušenosti, která je velice subjektivní a nepřenositelná. V sedm ráno malajského času.  

Když jsem se dneska ráno vzbudila, v hlavě nápad, jak to celé pojmout, ale na papíře ještě ani čárku, nadávala jsem si, na co jsem to kývla. (Obzvlášť v sobotu, kdy máme ještě další dvě velké akce – jednu školní a další ambasádní.) Už teď mám trému – a to je teprve úterý. Mluvit půl hodiny souvisle v angličtině a bez papíru není žádná legrace. Na druhou stranu, jak si tady píšu přípravu, zjistila jsem, že jsem na sebe docela pyšná. Nejen proto, že jsem tuhle výzvu přijala, což nedokážu říct, jestli je důsledek o malinko většího sebevědomí, než jsem mívala, dospělosti, kdy už mě tolik nerozhází případný neúspěch nebo naprosté ztráty zdravého úsudku :), ale taky proto, že jsem se přistihla, že se na ni vlastně docela těším. 

  • Vyzkouším si, co jsem do teď nikdy nedělala.
  • Vyjdu hodně mimo svoji komfortní zónu.
  • Poznám nové lidi.
  • A zase trochu víc sebe sama. 
  • Budu mít další téma na psaní. 

Vlastně to má s životem v cizině mnoho společného. 

V této chvíli je to stejně napínavý krok do neznáma.  

A ano, jak říká moje kamarádka, asi jsem na tyto kroky do neznáma typ. 


Novější příspěvek
Starší příspěvek
4 komentáře