ÚVAHY: Proč zůstat nebo nezůstat v Malajsii?

14.11.22

Máme rok do konce mise v Malajsii. Nebezpečně se tak přiblížila otázka "co a jak dál?". Snažit se zůstat – to ale pouze za předpokladu, že bychom si vyměnili role a začala jsem tady pracovat já? Odejít? A pokud ano, kam? Na další misi, což vzhledem k diplomatickým rotacím a možnostem (po dvou misích by se člověk měl vrátit zpátky do domácího prostředí) není moc pravděpodobné. Takže Amerika. Anebo Česko, pokud by se B. rozhodl pro diplomatický důchod. Mám v sobě desítky otázek a skoro žádné odpovědi. Píšu si na papír plusy a mínusy, abych se opakovaně ujistila, že potřeby a tužby čtyř lidí se nevejdou do jedné tabulky a emoce (ani svoje, ani všech ostatních) nenacpu pod matematická znaménka. Tento blog píšu hlavně pro sebe: abych si zformulovala myšlenky a získala od nich odstup, zapamatovala věci, víc si je zvědomila a uchovala. A tak to zkusím i s tímto tématem. Do konce měsíce sepíšu třídílný seriál plusů a mínusů tří našich nejpravděpodobnějších scénářů – pokračování v Malajsii, stěhování do USA a stěhování do Čech. Třeba z psaní "vystoupí" nějaké řešení, a když ne, což je pravděpodobnější, aspoň budu mít úvahy na jednom místě a budu se k nim moc opakovaně vracet. Zároveň bych vás ráda poprosila, pokud jste zažili podobné rozhodování, opravdu by mě zajímalo, jak jste se k němu postavili. Děkuju. 

A tady už díl první: proč zůstat (a nezůstat) v Malajsii?

Proč zůstat?

Známe to tady a líbí se nám tu 
Aktuálně je Malajsie země, která je nám nejblíž. Načínáme tady třetí rok. Kluci mají školu a školku, kroužky, chůvu, když potřebujeme, našli jsme tady spoustu skvělých známých a přátel. Jsme tady zastabilizovaní, všechno potřebné máme na dosah a víme, kam pro to – ať se jedná o kostým na karneval nebo pro šunku. :) Pokud by B. skončil s prací a začala jsem pracovat já, museli bychom se sice odstěhovat z ambasádního bytu a pořídit si alespoň nějaký nábytek (aktuálně máme jen dvě dětské postele, knihovničku a klavír, všechno ostatní je majetkem amerického Ministerstva zahraničí), ale teoreticky bychom se mohli přesunout jen o patro níž z našeho aktuální bytu a nějaké kusy si koupit v Ikea. Nebyli bychom první ani poslední z americké zahraniční mise, kteří tento rok udělali. 

Protože celý rok léto
Počasí je pro mě jedna z největších výhod života v Malajsii. Když je pořád třicet stupňů nad nulou, život je svým způsobem vlastně hrozně jednoduchý. Děti jsou prakticky jenom v tričku, kraťasech nebo plavkách, já načínám třetí rok v plastových Birkenstock pantoflích. Emotivně mi střídající se roční období někdy chybí, v praktickém životě ale vůbec. Když si představím jenom všechny ty věci, co budeme muset po odjezdu z Asie nakoupit a do kterých budu muset děti nacpat, a přesto s velkou pravděpodobností budou od října do března oscilovat mezi rýmou a zápalem plic, ne, nelíbí se mi to. Kromě toho Malajsie má spoustu dalších plusů, které chci a musím počítat. Psala jsem o nich tady, ať se neopakuju. 

Mysl v klidu
To je jedna z příjemných okolností na životě v cizí zemi, jejíž nejsme součástí: tolik se nás netýká a tolik nás nebolí. Bereme – protože můžeme – z ní to lepší. V Malajsii teď máme týden do parlamentních voleb. Samozřejmě je sleduju, protože mě politické dění zajímá a píšu o něm. Zároveň ale vím, že ať jsou výsledky jakékoliv, nepotěší nebo nezklamou mě tak mocně jako by se to stalo v Česku nebo v USA. Jako americká/evropská běloška s manželem a dětmi tady mám hlavně výhody. Netýká se mě skoro nic z toho, co se tady skloňuje mezi místními: diskriminace, vzrůstající role islámu ve veřejném životě, a tudíž pronásledování náboženskou policií a další. Z tohoto úhlu pohledu jsme tady opravdu na dovolené. 

Nestojí to tolik
Velkým plusem jsou samozřejmě náklady na život, které jsou v jihovýchodní Asii prostě menší než v Česku, natož ve Spojených státech. Pokud bychom zůstali, rozhodně si tady můžeme dovolit víc čehokoliv než kdekoliv na Západě. 

Barevná společnost
Jako američtí/evropští běloši jsme v jihovýchodní Asii výjimkou, ale zase ne takovou. Někdy mám pocit, že v Kuala Lumpur se sešel celý svět. Malajsie bývala důležitým námořním přístavem a z té doby jsou tady Indové, Číňané a jejich potomci plus díky globalizaci zase fůra expatů snad z každé země světa. Minimálně v hlavním městě mluví skoro všichni anglicky, takže se nám nestane, že nám někdo nerozumí. To je další obrovské plus. Tahle barevnost otevírá nám dospělým i dětem nové úhly pohledu úplně na všechno; dávno nesoudíme, co je nebo není normální, na nic se nedíváme skrz prsty. Vždycky, když si kladu otázku, co bych chtěla pro své děti, ačkoliv se mi priority pořád mění a přeskupují, dvě zůstávají neotřesitelné: bezpečí a pocit, že svět je v zásadě dobré místo (o tom v části o USA) a kulturní rozmanitost. Pokud zůstaneme v Malajsii, nejspíš nebudu muset dětem vysvětlovat nic o respektu k jinakosti, protože ho žijí a žít budou jako něco naprosto automatického.      

Proč nezůstat?

Oddalování definitivního rozhodnutí
Jakkoliv se nám v Malajsii líbí, úplně tu nevidím ani jedno ze svých dětí dokončovat školu – například. A tak si říkám: dává prodloužení si pobytu tady z dlouhodobého hlediska vlastně smysl? Není to spíš oddalování rozhodnutí, do kterého se mně (nám) nechce, protože se mi nechce vzdát se aktuálního života a pohodlného stereotypu, který jsem si tady vybudovala? Zdá se mi to, nebo takhle nějak začínají příběh lidí, kteří si tak dlouho říkají "že ještě rok", až je z toho jednoho najednou deset, žijí někde, kde to vlastně úplně neplánovali a zároveň neví, kde by žít chtěli a měli, protože kam vlastně patří? Ale hlavně – Benjamín by měl v září nastoupit do první třídy. V Malajsii se mu líbí, ale zároveň ještě není tak fixovaný na školu a kamarády jako bude za pár let. Oliverovi je to pak nejspíš jedno. Není tedy právě tohle příležitost pro start někde, kde budeme chtít být déle, kde si vytvoříme stabilnější zázemí, kluci - to spíš v Česku - pevnější vazby? Není prostě na čase vybudovat si "domov" se vším všudy? 

Bezpečná bublina
Navzdory okolní barevnosti žijeme v Malajsii v mnoha bublinách. Některé nám vytváří naše barva pleti, potažmo barva a "cennost" našich cestovních pasů, náš životní styl, jiné jsou dané tím, jak to tady funguje. Když dám malý příklad za všechny: žádné děti tady nechodí samy do školy, ale vozí je školní autobusy, které je naberou před domem a po vyučování je před domem zase vysadí - v našem případě před velmi hezkým domem, kde je buď čeká někdo z rodiny nebo chůva, a to klidně až do konce střední školy (záleží na škole, jestli dítěti dovolí vejít do domu samotnému nebo ho musí někdo "vyzvednout"). Na jednu je to vážně drobnost, na druhou stranu je to první z mnoha takových, kvůli které jsou pak zdejší děti asi naivnější než české, možná méně odvážnější a víc zhýčkanější, ne tolik připravené na realitu jako když musíte od první třídy naskakovat na linkový autobus, který vás dovede do školy a projít si vším dalším, co to obnáší. 

Je to daleko
Tak daleko, že víc než jednou za rok nebudeme jezdit ani do Čech, ani do Ameriky. A zvládnout obě země na jeden zátah (třeba o letních prázdninách, pokud to vůbec půjde zkombinovat) bude akorát stres a finanční zásek. Naše rodiny jsou daleko i bez Malajsie. Už tak jsme je na dlouhý čas oddálily, hlavně prarodiče od vnoučat. Máme právo v tom pokračovat? A jak dlouho? Připravit Benjamína i Olivera o další možný čas s babičkami a dědy, se strýcem a tetou? Ještě víc oslabit roli, jakou v jejich životech hrají? Nechat naše sourozence, mého bratra a B. sestru, aby pečovali o stárnoucí rodiče? Měli bychom v tomhle myslet hlavně na sebe, nebo je to sobecké? A není například tento mínusový bod tak silný, že maže minimálně pět plusových?     

Novější příspěvek
Starší příspěvek
14 komentářů