READ MY NOTES: My proti vám
Jestli ho můžu už v listopadu nějak hodnotit, minimálně knižně je pro mě tento rok fantastický. Mám pocit, že letos poprvé nechávám být knížky, které mě v daný moment tak nenadchnou, vypilovala jsem to, jak sbírám tipy na knihy a možná proto čtu jednu parádu za druhou. A každý den připisuju na seznam spoustu dalších, takže jediné, co mi kazí radost je ten pocit, kdy si uvědomím, že polovinu z nich nejspíš nikdy nepřečtu a ty, ke kterým bych se chtěla vrátit, zůstanou pravděpodobně v knihovničce nebo ve čtečce už znovu nedotčené. S největší pravděpodobností to bude i případ knížky "My proti vám", která je pokračováním Medvědína, ačkoliv je to skvost! Jak se říká, že druhá, třetí a další pokračování úspěšného díla by se neměla dodělávat, protože to bude velké špatné pro všechny, u “My proti vám” to ani trochu neplatí. Je to přesně tak krásný, dojemný, plný lásky, lidskosti, křehkosti života a má to takovou sílu, že si to nemůžete nezamilovat. Tohle jsem si z knížky vypsala, že když nebude čas na reread, vrátím se – snad – aspoň k výpiskům. Ale vy si ji pořiďte a přečtěte celou, rozzáří vám zimu, jakkoliv je i smutná.
Lidi dělá stovka věcí, ale oči druhých často vidí jen jednu jedinou. Mira Anderssonová je vzdělaná právnička se dvěma vysokoškolskými tituly ze dvou zemí, ale v Medvědíně vždycky bude jen a pouze
"manželka Petera Anderssona". Mívá dny, kdy jí hrozně vadí, že jí to tak vadí. Že jí nestačí být prostě blízkou osobou někoho jiného.
Dlouhé manželství se skládá z tolika drobností, že když se poztrácejí, ani nevíme, kde je začít hledat. Třeba to, jak se ho dotýkala, jako by vlastně ani nechtěla. Když on myl nádobí a ona vařila kávu, tak se její malíček dotkl jeho malíčku, když náhodou současně položili ruce na linku. Nebo jak ji jeho rty letmo políbily do vlasů, když ji míjel u kuchyňského stolu, a oba se přitom dívali někam jinam. Dva lidé, kteří se takhle dlouho milují, se přestávají jeden druhého dotýkat vědomě. Když se potkají na cestě mezi předsíní a kuchyní a jejich těla se vzájemně najdou, je to spíš instinkt. Když spolu vyjdou ven, přistane její ruka jakoby omylem v jeho. Drobné srážky, každý den, neustále. Takové nedokážete vytvářet záměrně. Takže když zmizí, nikdo neví proč a lidé najednou žijí vedle sebe, a ne spolu. Jednoho rána si nepohlédnou do očí, prsty na lince spočinou pár centimetrů od sebe. V předsíni se minou. Už se nesrazí.
Každého, kdo věnoval celý život tomu, být v něčem nejlepší, se dříve či později zeptají: "Proč?" Protože kdo chce být v něčem nejlepší, musí tomu obětovat všechno ostatní. A tak když se Mira prvně potkala s Peterem, ten večer v hlavním městě, poté co Peter zrovna prohrál nejdůležitější zápas svého života a zničeně vešel do restaurace Miřiných rodičů, zeptala se ho přesně takhle: „Proč?“ A on jí na to nikdy nedovedl uspokojivě odpovědět, což Miru dohánělo k šílenství, ale o mnoho let později, když už byli manželé a měli spolu děti, si někde přečetla sto let starý výrok jakéhosi horolezce. Toho se zeptali: "Proč jste chtěl vystoupit na Mount Everest?" A horolezec reagoval podrážděně, jako by otázka byla nepochopitelná a odpověď samozřejmá: "Protože tam je." Tehdy to Miře došlo. Vždyť proč chtěla studovat na univerzitě, i když by byla první vysokoškolačka z rodiny? Proč si vybrala práva, když jí všichni říkali, že to bude těžké? Proč? Aby zjistila, jestli na to má. Chtěla vylézt na tu zatracenou horu, protože tam byla.
V každém vztahu je někdo poražený. Možná si to nechceme přiznat, ale vždycky má jeden navrch, a kdyby na to přišlo, jeden by se rozešel s lehčím srdcem.
Jenže co je manželství, když si odmyslíte zamilovanost? Vyjednávání. Panebože, vždyť dva lidé se kolikrát nedohodnou ani na tom, na jaký seriál se budou dívat, tak jak má potom vypadat budování společného života? Někdo prostě musí něco obětovat.
Říká se, že být vůdcem znamená dělat těžká rozhodnutí, nepříjemná a nepopulární. Vůdci neustále slyší: "Dělejte svou práci." Na tom je však děsné, že můžete vést, jen dokud je někdo ochotný vás následovat, a lidská reakce na něčí vedení je neměnná: pokud mi tvá rozhodnutí vyhovují, jsi spravedlivý, pokud mě stejná rozhodnutí poškozují, jsi tyran. Protože pravda o lidech je stejně jednoduchá jako nesnesitelná: jen málokdy chceme to, co je dobré pro všechny. Nejčastěji chceme to, co je dobré pro nás.
Být matkou je jako odvodňovat základy domu nebo pokládat střechu: stojí to čas, pot a peníze, a když to doděláte, všechno vypadá přesně jako předtím. Nikdo vás za to nepochválí. Ale když strávíte v kanceláři o hodinu víc, je to, jako když pověsíte hezký obraz nebo lampu, to vidí každý.
Muži jsou zaneprázdnění, ale synové s dospíváním nečekají. Synové stojí o pozornost otců přesně do chvíle, kdy otcové začnou stát o pozornost synů. Pak už jsme odsouzení k tomu, abychom si vyčítali, že jsme častěji neusínali vedle nich v dobách, kdy se ještě jejich hlavička vešla na naše prsa. Častěji jsme s nimi měli sedat na zemi, dokud si tam hráli. Měli jsme je objímat, dokud se nechali.
Na své spontánní reakce býváme jen málokdy hrdí. Říká se, že první myšlenka bývá nejupřímnější, ale často to není pravda. Často je to ta nejhloupější. K čemu by nám jinak byla schopnost přemýšlet?
"Jenže co s tím máme dělat?" Sune povytáhne obočí. "Musíme zařídit, aby nad každým dalším dítětem, které promluví o své jinakosti, už jen všichni pokrčili rameny. Prostě řekneme: ‚Aha? Ale to je snad fuk, ne?‘ A jednoho dne možná nebudou homosexuální hokejisti a ženy-trenérky. Ale jen hokejisti a trenérky.“ "Společnost není takhle jednoduchá," řekne Peter. "Společnost? Společnost jsme my!" opáčí Sune. Peter si masíruje oční víčka.
Kultura není jen to, co podporujeme, ale i to, co tolerujeme.
Je tak jednoduché přimět lidi k nenávisti. A proto je láska tak nepochopitelná. Nenávist je tak jednoduchá, že by měla vždycky vyhrát. Je to nerovný souboj.
Život je tak zatraceně zvláštní. Veškerý čas věnujeme tomu, že se snažíme mít všechno pod kontrolou, a přesto nás povětšinou formují věci, na které nemáme vliv.
Knihu vydalo nakladatelství Host, víc o ní najdete tady.
Žádné komentáře: