POKRAČOVÁNÍ ÚVAH: Proč odejít nebo neodejít do USA?

Že se za rok odstěhujeme z Malajsie do Spojených států je nejpravděpodobnější možnost. B. tam má práci a domov, já a děti alespoň částečně to druhé. Přestože nejpravděpodobnější, pro mě osobně je to cesta nejméně atraktivní. Proč, to si pokusím sesumírovat v druhém díle těchto úvah o tom, kde a jak dál. 

Pro B. v srdci, pro mě a děti spíš na papíře, protože pro ně se teprve bude utvářet. A to je právě ono. Jsou a budou napůl Američané, a tak by mi připadá důležité seznámit je s tím, co to znamená – jak vypadá "opravdový" Halloween, nejen ten předstíraný, na který si jednou za rok hrajeme na ambasádních chodbách, jak lidé prožívají Den Díkůvzdání, protože my budeme  ten letošní budeme chodit po Singapuru. Do budoucna bych byla ráda, aby to věděly o obou kulturách a aby je zformovaly obě společnosti, ta americká a asi trochu víc ta česká. Americká má skvělou – a nechci tady teď hodnotit, na kolik předstíranou nebo reálnou – pozitivitu a vedení k tomu umět se ve společnosti sebevědomě projevit a v každé situaci se za sebe postavit, lidé v ní nemají takové mindráky "malosti", česká zase nabízí lepší výbavu pro všednodenní život. Plus je tu samozřejmě část rodiny, kterou jsem zmiňovala už v textu o Malajsii. Nemyslím si, že pokud se odstěhujeme zpátky do Virginie, budeme ji navštěvovat o tolik častěji než z Malajsie, ale její přítomnost bude rozhodně reálnější. A samozřejmě odpadne časový posun, kvůli kterému je jednodušší spolu mluvit.  

Jakkoliv mám pocit, že USA jsou momentálně v nejhlubší politické a každé jiné krizi, od doby, co jsem do Států přijela poprvé, umí pořád jednu, dvě důležité věci – naději a nadšení. Stalo se mi to i teď na začátku září. Procestovali jsme několik států, měla jsem pořád u sebe dvě děti, spala na přistýlkách, pořádně se najedla vlastně jen v Chipotle a tak všelijak dále, přesto ve mně vykřesala zase takovou energii! Nadšení! Chuť něco dělat, třeba vstát v půl šesté ráno, vyrazit z hotelu s počítačem v podpaží do Starbucksu a psát věci, které bych psát vůbec nemusela. (Nejsem si jistá, jestli by mě k tomu stejnému přiměla Praha, ale Kuala Lumpur pravděpodobně ne.) Je to jako nějaké kouzlo, které nedokážu prokouknout, ale na mě funguje, pořád a stále. A hlavně, buduje tím ve mně v celou zemi jakousi zvláštní důvěru. USA mají podle mě naprosto ojedinělou schopnost zvládat vnitřní krize a z každé další vyjít minimálně se ctí, ne-li silnější. Ať mluvíme o jakékoliv krizi, u Spojených států jsem prostě vnitřně přesvědčená, že ji zvládnou. A to mě baví. 

Jestli je v Kuala Lumpur hodně Číňanů, Indů a jiných asijských národností a etnik, jsou ve Spojených státech zástupci celé planety. I proto je ta společnost zároveň moc dobrá i moc komplikovaná.  Každopádně věřím tomu, že kdybychom žili v USA, budou mít moje děti hezký přístup k lidem všech národností, náboženství a barev a budou mít respekt k tomu, že každý člověk nebo každá rodina žije úplně jinak. Věřím tomu, že jak díky společnosti v Malajsii, tak díky společnosti v USA by veškeré odlišnosti braly víceméně v pohodě. 

  

Pokud jste pětadvacetiletý svobodný člověk, co chce pootočit zeměkoulí, pak není příznivější země na světě, odkud se o to pokusit. Jestli jste ale matka dvou malých dětí, co se v Americe nenarodila a pracovně si hýčkáte pár drobných projektů posílaných do Česka, protože máte zájem trávit čas se svými dětmi - tedy jestli jste já :) - je život v Americe náročnější než v Česku. Pokud se vrátíme do USA, čeká mě nejspíš víceméně naplno role ženy v domácnosti; minimálně do doby, než Oliverovi bude pět a nastoupí do nějaké předškolní instituce, která nám nevysaje čtvrtinu manželovy výplaty. Vím, že bych se mohla ucházet o práci v USA, tady ale mě blokuje možná přílišná česká racionalita. Nechci pracovat ve Starbucksu s šestnáctiletými studenty a nechci začínat "kariéru" ve čtyřiceti, obětovat jí hodiny, které bych mohla věnovat dětem a další hodiny, které budu trávit v autě, zatímco moje děti budou sedět u televize. Nechci se úplně vzdát psaní. Profesně však pro mě bude návrat do Ameriky nejspíš ztráta minimálně dvou let. Hlavně ale bude bolet proto, že Turecko a Malajsie mě v mnoha věcech zhýčkaly. V Ankaře jsme bydleli blízko centra města, v Kuala Lumpur jsme v úplném centru. Nemám to nikam daleko, na většinu míst dojdu pěšky včetně školy a školky. Když jsou děti tam, a obě instituce jsou fantastické, můžu pracovat, a i za tu drobnou práci v českých korunách si leccos dovolit. V USA mě nečekají žádné výhody, jenom tvrdá realita, které se obávám: velké vzdálenosti, velké peníze i za průměrnou kvalitu všeho, velké otázky, co dál se sebou, ještě větší, jestli už tam budeme napořád. 

Dobře si uvědomuju, že zprávy nejsou Spojené státy. Ale střelby, které se v nich pravidelně objevují, a hlavně střelby, ve kterých jsou obětmi děti, pro mě dělají z USA zemi, kde se, pojďme to napsat na rovinu – bojím žít. Kromě toho, čím dál víc mi vadí, že ačkoliv každá taková střelba rozvíří debatu o zbraňové legislativě, nikdy se nic nestane, tedy až na to, že si lidé, kterých se střelba zrovna osobně nedotýká, vyvěsí na sociální sítě pokrytecké "modlíme se za oběti". Fakta jsou taková, že Spojené státy tvoří zhruba 5% světové populace, ale najdete tu 46% světových zbraní v rukou civilistů, což je víc než ve většině zemí, kde se právě odehrává válečný konflikt. Ovládá mě přehnaná úzkost? Nemyslím si. A rodičovský bias? Definitivně.   

Mám jiné vidění světa  

Protože americké školy nejsou bezpečné, učí se v nich děti od prvního ročníku, jak se před nebezpečím chránit. V praxi to znamená, že mají ve škole cvičení, při kterých si hrají na to, že do ní přišel střelec – a oni si musejí lehnout na podlahu a dělat, že spí, musejí se dobře schovat za stůl nebo co nejrychleji utíkat zadním vchodem pryč. Často si říkám, co si z toho asi vezmou šestileté děti typu Benjamína. Je to pro ně jenom "hra", nebo by v ní četl totéž poselství jako já, totiž že svět je hrozné místo, lidé jsou zlí a musíme se jeden před druhým navzájem chránit – ideálně střelnou zbraní a schopností předstírat, že už jsme byli zabiti? Nevychází nakonec ideologické lpění na zbraních právě z tohoto étosu obrany vlastního života a majetku? A jak v takových podmínkách předám dětem zprávu a hodnoty přesně opačné, totiž že svět je v zásadě příjemné místo, většina lidí je dobrých, a tak je dobré přistupovat k nim obezřetně, ale primárně s důvěrou - v to dobré? 

Teď hlavně ve věcech, které se týkají mých dětí. Nejsem srozuměná s tím, že ve většině amerických škol budou dostávat k obědu pizzu, hot dog, toast s arašídovým máslem z prášku nebo sendvič a chipsy. Vadí mi naprosto příšerná spotřeba plastů a dalších materiálů, které Američané použijí jednou a pak vyhodí. Přijde mi skandální jíst doma z papírových talířů, pít k tomu Colu, Sprite nebo třetinky vody z plastových lahviček a přijde mi ještě skandálnější, že kromě mě to absolutně nikomu nevadí? Nemyslím si, že je dobré, aby všechno bylo tak úžasně jednoduché jako v USA nebo aby na to někde existoval manuál. Byla bych raději, aby moje děti musely překonat nějaké překážky a naučily se poradit si sami, improvizovat, neměly cestu v detailním návodu. Vidím i jiné životní cíle než úspěch, poplacené složenky, velký dům, velké auto (velký gril, velkou loď, velkou motorku) a jednou za rok osm až deset dní na Floridě, Havaji nebo v Mexiku, v tom americky "bezpečném", za hotelovou zdí. A vidím i jiné neděle než u grilu, na fotbale nebo u televize – při fotbale. Jsem si vědomá toho, jak moc teď generalizuju a zjednodušuju, což bych se měla snažit potlačovat, protože Amerika je – jak už jsem psala v první části – opravdu bohatá na přístupy, kultury i životní styly. Na druhou stranu, tohle, o čem píšu, je jakási syntéza toho, co jsem v ní sama prožila a čemu bych musela čelit. Jsem na to připravená? Dokázala bych tomu čelit? Jak moc energie by mě stálo třeba jenom opakovaně vysvětlovat svým dětem, proč doma nepijeme džus z malých krabiček s brčkem, když všichni kolem to tak dělají? A co všechny ty další věci? Jsem ráda, že máme možnost v Americe pobývat, když budeme chtít, že děti se tam třeba jednou budou moct rozvinout víc než kdekoliv jinde, ale v naší aktuální životní situaci oceňuju, že tam nemusíme být a že na mě i na děti mohou působit i jiné kultury a lidé. A takto bych si to zatím ráda nechala. Ale to už asi víte, že?