KONEC ÚVAH: Proč jít nebo nejít do Česka?

Zatím poslední díl úvah o tom, kam a jak pokračovat dál po skončení naší diplomatické mise v Malajsii. A protože článek bude dlouhý až dost, pojďme rovnou na to.  

V Česku jsem se narodila, vyrostla, vystudovala, strávila jsem tam nejvíc času – skoro třicet let. To je dost velká část života, abych se takřka ve čtyřiceti cítila, že nejvíc patřím tam – pořád tam mám rodinu, byt, spoustu přátelství, blízkost stvrzenou společnou kulturou a zážitky, hodnoty, kterým rozumím, aniž by mi je musel někdo vysvětlovat a já se je musela učit, pořád mám pocit, že je to země, kterou nejvíc chápu a ve které můžu být nejvíc kontaktní – dopodrobna rozebírat, sdílet, povídat si, hodnotit; mám v ní největší pocit bezpečí z dobře známého. Neutekla jsem z ní, ale odešla jsem, protože to tak vyplynulo, navíc s neurčitým pocitem, že se jednou vrátím. Pořád ji mám nejvíc v srdci. Jak jsem kdesi četla přirovnání: můžeš vyndat opici z džungle, ale nemůžeš vyndat džungli z opice.  Jak trefné! Plus teď po deseti letech v cizině k tomu počítám i vybudovaný patriotismus. Je dost pravděpodobné, že když se přestěhujeme, kvůli tomuto všemu mi v Česku všeobecně bude dobře. Je otázka, jestli to bude stačit. 

A v nich všech oporu, pomoc, vrstvy vztahů nastřádané spřízněností a časem. Je to sice křehká, ale úzká pospolitost, kterou moji kluci nikdy nepoznají, pokud zůstaneme v cizině. A když budu hodně praktická, mám v Česku mámu, tátu a bratra, tři lidi, kteří by s kluky rádi trávili čas, navíc tak, abych já nemusela neustále pokukovat po hodinkách, počítat, řešit, jestli se někde nezdržím a stihnu to – do školky, domů, abych mohla vystřídat chůvu. Měli bychom babi, dědu a strýce a z žádného koutu republiky bychom to k nim neměli dál než pár hodin vlakem. 

Miluju jazyk, slova a jejich nuance, miluju psaní, miluju češtinu. A miluju dobu, ve které jsem si tyto svoje lásky mohla ponechat i na dálku a udělat z nich sice mizerně placenou, ale práci, kterou mám ráda. Prostě se mi líbí pracovat s textem a líbí se mi ten vzácný pocit, že mi to – aspoň někdy - jde. (U moc jiných věcí takový nemám.) Přenést tohle všechno do jiné země a jiného jazyka je odvážný experiment, který by snad mohl fungovat, kdybych se do něj pustila před pětadvaceti lety. Neudělala jsem to. Místo toho jsem si budovala a udržovala pracovní i jiné vztahy v Česku, zdokonalovala jsem se primárně v češtině, psaní jsem trénovala v češtině, a protože tohle přetrvává, pokud chci pracovat s českými texty a moct se svou prací (u)živit, logicky největší šanci na obojí mám v Česku. 

Jsem si skoro jistá, že pokud kluci nikdy nebudou žít v Česku a chodit tam aspoň chvíli do školy, jejichž čeština zamrzne na porozumění a možná pár desítek slovech, co ze sebe vymáčknou, když bude potřeba. Nikdy nebudou mluvit bez problémů, nebudou česky číst, nebudou psát. I kdyby mě neopustily chuť a energie je češtinu naučit a všichni bychom se doma vzepnuli k mimořádnému výkonu, pokud budeme žít v cizině, budou umět česky prostě hůř než děti z Česka. Bude mě to mrzet? Dřív bych napsala jednoznačné jo, dneska – z malajsijské bubliny – napíšu, že pravděpodobně ano, už bych to ale asi nebrala jako svoje tragické selhání. (Víc o tom někdy příště.) 

Minimálně k tomu začít budovat nějaký domov. Vnější i vnitřní. Kde budeme mít svůj nábytek a nad každou věcí, kterou si budu chtít pořídit, si nebudu říkat: Jak to pak zvládneme všechno odstěhovat? Kam to dáme? Kde si budu moct zasadit nějakou pokojovku, aniž bych pro ni za dva roky musela hledat dárce. Kde budeme mít kolem sebe lidi, kterým nebudeme muset říkat: "Hele, tak třeba to není navždycky, třeba se někde ve světě potkáme," a neupřímně se u toho usmívat, protože všichni víme, že nejspíš se už nikdy v životě neuvidíme.

   

Letos v listopadu to bylo deset let, co jsem pryč z Česka. (Když nepočítám krátkou přestávku po návratu z Austrálie, ve které jsem potkala B.) Nikdy jsem nesnila o tom, že bych se natrvalo usadila v cizině a už vůbec nesním o tom, že budu co dva tři roky měnit domov. Ale jakkoliv mě někdy posedne představa trvalého usazení, vzápětí ji vystřídá pocit úžasného dobrodružství z momentálního života, které nechci, aby skončilo, protože mě baví. Ano. Takhle jednoduché to je. Pořád ještě nemám dost – ani života z kufru, vybalování a zabalování krabic, hledání máku v další zemi a městě, horka, ničeho ... Ještě jsem se nenabažila.  

Jakkoliv mám pořád pocit a těžko si ho nechám vymluvit, že praktický život v Česku je jednodušší než v mnoha zemích světa, nejspíš si zemi hodně idealizuju, protože realitu už dávno neznám. Když přijedeme na návštěvu, jsme tam - na návštěvě. Všichni nás vítají, všichni se o nás starají a snad by se pro nás doopravdy rozkrájeli. To znamená, že všední život mě za deset let skoro nedostihnul. Snadno tak propadám podobné iluzi jako na dovolené – že tady je to dokonalé. Ale je? Když se dívám na život v Česku, dívám se na něj tak, jak si ho pamatuju, když jsem odešla - jako randící single žena bez dětí. Neumím si představit realitu, kterou bych měla jako máma dvou dětí, notabene s mužem, který se kvůli neznalosti reálií a jazyka mnohokrát stává dítětem třetím. Jak moc by mě štvalo, kdybych v Praze nemohla s kočárem vylézt z metra? Kdybych musela s B. potřetí do týdne třeba na poštu?     

Průměrně každé tři roky z uplynulých deseti jsem prožila v jiné kultuře. Poznala jsem tolik přístupů k životu, k jídlu, tolik barev, tolik odlišností ve všem, co si dokážete představit od (ne)používání toaletního papíru po hledání smyslu života, tolik myšlenkových postupů, že si nejsem jistá, jestli mi většinově bílé Česko, kde všichni žijeme víceméně podobně a zabýváme se tímtéž, nebude – a odpusťte tu nabubřelost - trochu malé. Málokdo je v Česku skutečně odlišný. A když se někdo takový přece jen objeví, zvenku mi to připadá spíš jako odlišnost za každou cenu. Nebo? Možná se pletu. Ale jinakost a otevřenost vůči ní si píšu do mínusů jako věci, co by mi nejspíš chyběly. 

V knize Čtyři tisíce týdnů doporučuje Oliver Burkemann položit si před každým životním rozhodnutím otázku: "Posouvá mě tato volba dál, nebo spíš vrací zpátky?" Když jsem knihu letos na jaře četla, napadalo mě, že ohledně případného stěhování do Česka se cítím tak, že jelikož ho docela dobře znám, není to pro mě možná dostatečná výzva. Toto přesvědčení se ale během roku a se vším, co jsem napsala výše, naprosto obrací. Možná je to právě Česko, které by mi po deseti letech nenabídlo nejpohodlnější přežívání, ale navalilo na mě největší nutnost nového poznávání, překonávání překážek, sebe sama, svého strachu. Pomohlo by mi to být lepším člověkem, lepší mámou pro svoje děti, nebo by to spíš postupně stravovalo moji duši? To neumím říct – a proto mě otázka, co dál, ponechává svým způsobem paralyzovanou nerozhodností.