READ MY NOTES: Kdepak jsi, krásný světě?

Poslední dobou přemýšlím nad naší pravicovou politikou (asi jako všichni), a jak se stalo, že konzervatismus (společenské hnutí) je tolik spojený s nenasytným tržním kapitalismem. Na první pohled není jasné, alespoň pro mě, co přesně je spojuje, protože trhy nic neuchovávají, jen požírají veškerý společenský prostor a vylučují ho, bez jakéhokoliv významu a paměti, jako pouhé transakce. Co je na takovém procesu „konzervativního“? Taky mi připadá, že celá idea „konzervatismu“ je od základu chybná, protože nic samo o sobě nemůže být zakonzervováno–čas se přece pohybuje pouze jedním směrem. Tahle myšlenka je tak elementární, že když mě poprvé napadla, přišla mi skvělá, a pak jsem si říkala, jestli nejsem úplně blbá. Ale dává Ti to trochu smysl? Nic přece nemůžeme zakonzervovat, a už vůbec ne společenské vztahy, aniž bychom změnili jejich povahu a uměle uvěznili část jejich interakcí v čase. Jen se podívej, co konzervativci dělají se životním prostředím–jejich představa, jak ho uchovat, je ho vydrancovat a zničit, „protože tak jsme to dělali vždycky“. Jenže právě kvůli tomu už to není stejná planeta. Asi si myslíš, že to je úplně primitivní a že jsem velmi nedialektická. Jsou to ale abstraktní myšlenky, které mě napadají a které jsem potřebovala napsat Tobě, ať chceš, nebo nechceš.

Lidi si myslí, že socialismus lze udržet jen pomocí síly–násilného vyvlastnění–, ale kéž by si uvědomili, že kapitalismus zachovávají úplně stejné síly, jenom působí v opačném směru–násilná ochrana již existujících majetkových pořádků. Vím, že to víš. Hrozně mi vadí, jak to probíráme pořád dokola, jenže vycházíme z chybné podstaty.

Dneska jsem se nějak zasekla na internetu a dostala jsem z toho pěknou depku. Nejhorší je, že si myslím, že lidi na netu to vlastně většinou myslí dobře a mají dobré důvody, jenže od dvacátého století náš politický slovník upadl tak hluboko a rychle, že většina pokusů nějak vysvětlit naši současnou historickou dobu skončí jako samé bláboly. Každý je pochopitelně svázán určitými kategoriemi sociálních identit, jenže zároveň tyto kategorie nikdo nechce definovat, ani jak vznikly a k čemu jsou. Existuje jediné zřejmé schéma–ke každé skupině obětí (lidé z chudých rodin, ženy, jiné rasy než běloši) se najde nějaký utlačovatel (lidé z bohatých rodin, muži, běloši). Jenže takový pohled, vztah oběť a utlačovatel, není ani tak historický, jako spíš teologický, protože oběti jsou vnímány jako absolutně dobré a utlačovatelé jsou nutně sami o sobě zlí. Proto nám náležitost ke konkrétní skupině připadá z etického hlediska tak strašně důležitá a většinu času věnujeme zařazení lidí do správných skupin, a tím jim dáváme morální nálepku.

Občas si lidské vztahy představuju jako něco měkkého, jako je písek či voda, které naliješ do určitých nádob, a tím dostávají tvar. Takže vztah matky a dcery naliju do nádoby označené „matka a dítě“, vztah nabere obrysy této nádoby a zůstává uvnitř, v dobrém i zlém. A možná by se nějakým nespokojeným kamarádkám víc líbila nádoba „sestry“ a manželům zase „rodič a dítě“, co já vím. Ale jaké by bylo vytvořit vztah bez předem definovaného tvaru? Jen tak lít vodu a nechat ji téct? Asi by žádný tvar nezískala a rozlila by se do všech stran.

Alice, a nemyslíš, že ta krize současné literatury je spíš krizí současného života? Souhlasím s tebou, že investovat svou energii do banálních věcí jako sex a přátelství, když je lidská civilizace na pokraji kolapsu, působí vulgárně, dekadentně, a dokonce epistemologicky neurvale. Ale stejně to každý den dělám. Respektive můžeme počkat, až vstoupíme do nějaké vyšší úrovně bytí a začneme směřovat veškerou naši mentální kapacitu a materiální zdroje k existenciálním otázkám a přestaneme myslet na své rodiny, přátele, milence a tak dále. Ale na to podle mě budeme čekat hodně dlouho, to spíš dřív umřeme. Nakonec–když se lidi ocitnou na smrtelné posteli, nemluví snad o svých mužích a ženách a dětech? A není smrt taky apokalypsa, jen v první osobě? Takhle nahlíženo ani neexistuje nic většího než to, co pohrdavě nazýváš „zůstanou spolu, nebo se rozejdou“(!), protože na konci života, když už nás nic nečeká, je to stejně jediná věc, o které hovoříme. Možná jsme se narodili jen proto, abychom milovali a mysleli na lidi, které známe, a dále je milovali a mysleli na ně, i když bychom se měli starat o mnohem důležitější věci. A jestli to znamená, že lidstvo vyhyne, není to nakonec krásný důvod, ten nejkrásnější důvod, jaký si můžeš představit? Protože místo toho, abychom redistribuovali světové zdroje a přešli hromadně na udržitelný ekonomický model, tak nás zajímal jen sex a přátelství. Protože jsme se měli rádi tak moc a protože jsme se o sebe tolik zajímali. A to na lidech miluju a taky to je hlavní důvod, proč si myslím, že přežijeme–protože jsme do sebe tak zblblí.

Tradiční manželství očividně nefungovalo a skoro pokaždé skončilo tím či oním selháním, ale byl to aspoň nějaký pokus, a ne jen smutné sterilní vzdání se všeho ve prospěch možností života. Jasně, když zůstaneme sami, budeme dodržovat celibát a pečlivě si hlídat své osobní hranice, vyhneme se spoustě problémů, ale taky nám nezůstane nic, pro co bychom měli žít. Určitě namítneš, že dřívější způsob soužití byl špatný–a byl!–a že jsme nechtěli opakovat minulé chyby–a neopakovali. Ale když jsme zbořili to, co nás omezovalo, čím jsme to chtěli nahradit?

A nenávidíme lidi za to, že dělají chyby, mnohem víc, než je milujeme za to, že konají dobro, a tak je nejjednodušším způsobem žití nedělat nic, neříkat nic a nikoho nemilovat.

Knihu "Kdepak jsi, krásný světě?" vydalo nakladatelství Argo.