Jsou moje děti "zlobivé" pouze v Česku?

Minulý týden jsme byli v pekárně za rohem našeho domu. Moje děti jsou energické, nesedí v klidu, natož s rukama v klíně, nemluví šeptem. Listují tam a zpátky v jídelním lístku, hrají si s ubrousky, příbory, Oliver je fázi, kdy chce všechno dělat sám: jíst a drobit, napít se vody, která mu samozřejmě ukápne na tričko, načež si ho okamžitě začne vysvlékat a spustí, když mu to nedovolím. Vedle nás byl v tu chvíli manželský pár. "Děti! Legrace s nimi, že?" prohodila paní anglicky a oba se chápavě usmáli. Za skoro dva roky v Malajsii jsem nezažila jinou reakci. A prakticky stejná bývala i v Turecku. Moje děti tam byly prostě děti, malí lidé, zákazníci, v mnoha podnicích vítaní hosté, kteří spolusedící nijak neobtěžují a personál jim věnuje speciální pozornost – má pro ně připravené pastelky, věnuje jim sušenku navíc a podobně.  

Když jsme byli minulý měsíc v USA, byl přístup k dětem podobný. Nemám na mysli přehnaně pozitivní reakce, kterými jsou Američané proslulí. Spíš fakt, že akceptují přítomnost dětí jako něco běžného, a pokud ne, je to jasně dané (v USA jsou hotely, restaurace, otevřené střešní bary, kam děti nesmějí a nikdo to nerozporuje) nebo schytáte nanejvýš kyselý obličej.  

To v Česku, jak jsem si zkusila letos v červnu, nemůže člověk vyrazit s dětmi ani na nákup potravin, aniž by se to obešlo nejen bez obličejů vyjadřujících, jak hrozně potomci ostatní obtěžují, ale hlavně bez polohlasných komentářů, jací jsou to nevychovaní spratci, když se chovají  úplně stejně jako kdekoliv jinde – prostě jako děti. A matka neschopná matka, když si je nedokáže zpacifikovat. "To je ale zlobivý chlapeček. Podívej se, jak škaredě řve," nabádala jedna babička svoji vnučku v supermarketu, aby si všimla mého Olivera, terorizujícího okolí tím, že nechtěl opustit obchod. Pochopitelně polohlasem, aby se ujistila, že to slyším. 

Uvědomila jsem si, že zatímco v Malajsii nebo v Americe vůbec neuvažuju, jestli děti někam vezmu, a dokonce v extra tašce nosím omalovánky, pastelky a magnetické "Žebříky a hady", protože chodíme pořád někam (a ano, klidně tam malujeme nebo na stole házíme kostkou), v Česku jsem kluky většinou radši nechala doma. Taky proto, že už po návštěvě supermarketu jsem byla vystresovaná a měla náběh na to, abych dbala na onu bájnou "poslušnost", kterou v Asii spíš rozporuju, a peskovala je za chování, které bych tady přešla jakožto běžné dětské. Protože ho tak vnímá většina. 

Už v Turecku mě napadlo, jak je to možné, že tam berou děti jako požehnání a dar, vědí, že jejich chování samozřejmě nebude stoprocentní, protože se ho teprve učí, a přesto z toho nemají cukání ani zábrany vzít je úplně kamkoliv? V Malajsii si, obzvlášť teď, po návratu z Čech, říkám totéž. Nejspíš je to tím, že když děti v takovém prostředí vyrostou, logicky ho pak jako dospělí vytvářejí.