VŠECHNY EMOCE SVĚTA V DNEŠNÍM RÁNU: Obě děti poprvé ve škol(c)e

Je mi tak ambivalentně, jak asi mámám bývá. Tak dlouho jsem si zvykala, že non-stop naplňuju potřeby někoho jiného, že je někdo neustále vedle mě, tak dlouho jsem o tomto dni snila, a přitom teď je mi lehce smutno. Abych ty pohnuté emoce měla ještě znásobenější, když jsem přišla do kavárny, kde teď píšu a která je za rohem od školky - kdyby něco :), seděla tady pouze maminka s holčičkou možná jen o trochu mladší než je Oliver, hladila ji po hlavě a jedly spolu croissant. Kolikrát jenom jsem tady byla s kočárkem a počítačem v něm, jezdila kolem dokola a občas možná trochu zuřivěji pohoupala, aby můj syn už spal, já si mohla objednat flat white a kouknout se na chvíli do jiného světa? No a teď to mám a přistihávám se při myšlence: co mě to sakra popadlo? Oliverovi je dva a půl, do školky ještě nemusel, ale já ho tam dala, měla jsem pocit, že náš prakticky non-stop čas se naplnil, chtěla jsem mu - na náš poslední rok v Malajsii - dát příležitost, aby okusil tak skvělou školku a mix dětí a kultur v ní a sobě dopřát o necelé tři hodinky denně víc času pracovat a psát. 

Myslela jsem si, že když už je to podruhé – protože všechny tyhle emoce už jsem si prožila v Turecku s Benjamínem, který nastoupil do školky tam přesně v Oliverově věku – už mě to tak nezasáhne. Ale jako obvykle jsem se spletla. Jeden z důvodů je ten, že je na 99% jasné, že Oliver je moje poslední dítě a mně obecně bolí se s čímkoliv loučit ... ať je to dovolená, život v nějaké zemi, pracovní projekt nebo miminkovský stav mého dítěte a fakt, že už nikdy nebudu rodit. Jak jsem o tom psala tady, jsem dennodenně rozervaná matka, což je asi pochopitelné i zvláštní zároveň, vzhledem k tomu, že už mám na tomto poli skoro šest let zkušeností. Ale rodičovství je na hlavu: neexistuje jiná činnost, které člověk dá tolik, a zrovna když má pocit, že už ví, jak na to, že by snad aspoň v nějakém jeho drobném aspektu mohl excelovat nebo aspoň vědět, jak se s ním dobře popasovat a zklidnit se, přijde jiná fáze a je zase zpátky v naprosté průměrnosti a ve víru dalších emocí. 

No. Objednala jsem si flat white, abych se zklidnila, mohla odpovědět pár pracovních e-mailů a dala dohromady nákup na následující dny (zítra máme v Malajsii svátek, takže nás čeká třídenní víkend), načež mi právě přistála na WhatsAppu fotka Olivera, jak ve třídě právě zaujatě poslouchá vyprávění svojí malé japonské spolužačky. A už jsem zase v tom ... v tom rozpoložení, že nikdy nebudu vědět, co je správně, že bych chtěla všechno, a to prostě nejde, že děti jsou mé největší životní dílo, moje lásky a zároveň průvodci neustálých emočních houpaček a minikrizí, kvůli nimž už nikdy nezažiju úplný konejšivý klid, institucím a litrům kafe navzdory. Nebýt teď v kavárně, asi bych se samou melancholií a zároveň těšením na odpoledne, kdy jsme si naplánovali muffiny a "Člověče, nezlob se" (s Benjamínem doopravdy, s Oliverem "jenom jako", může si figurkami hýbat, kdy chce a kam chce) rozbrečela, přestože tuším, že jakmile se všichni nadšeně přivítáme, odpoledne zahájí hádka o to, kdo bude mít tu velkou červenou kostku a házet první. Teď mám ještě něco malinko přes hodinku, kdy ji nebudu muset řešit, tak končím. Pocity prvního dne Oliverovy školky zakonzervované, práce odsunutá na pondělí, budoucí možné knihy ... na důchod. :)