Okamžik radosti: Ledová kostka na tváři

Ale teď vážně. Jeden rituál – kromě té toalety a zubů – se mi i s dětmi pravidelně vrací. A protože momentálně zase přišlo jeho období – aniž přesně tuším proč – něco vám o něm napíšu. 

Už nějakou dobu míří moje první kroky po probuzení k mrazáku. Vytáhnu si z ní kostku ledu a odnesu do koupelny, kde si s ní začnu přejíždět po obličeji. První vteřina je šok z nečekaného chladu, ale už druhá je skoro příjemná: cítím, jak kostka taje v prstech, zatímco v zrcadle sleduju - a přísahala bych, že se to fakt děje - jak moje pleť lehce červená a tváře se vypínají. Když si přejedu po očních víčkách, a hned nato po čele, mám pocit, že jsem se definitivně probudila. Moje myšlenky se v tu chvíli soustředí hlavně na to, jak zpracovat chlad. Takže kromě kosmetického účinku je v tom úkonu i jakási drobná meditace. Líbí se mi to!

Nevím, jak dlouho mi můj rituál vydrží tentokrát. Přiznávám, že tady v tropech je to jednodušší. V českém podzimu nebo zimě nevím, jestli bych z ledové kostky na tváři byla tak odvázaná. Je ale pravda, že už pár let se k ní s přestávkami vracím, chodila jsem si pro ni do mrazáku v americké zimě i v turecké zimě, takže něco na tom asi bude ...