Život bez pocitu domova: Výhoda, nebo prokletí?

Od doby, co mám děti, se zabývám otázkou, jestli životní styl, který žijeme, jednou bude jejich výhodou nebo prokletím. Hledání odpovědi se mnou hází jako rozbouřené moře s malou loďkou.

Pokaždé, když jsem v Česku, kloním se k tomu, že diplomatické nomádství je zajímavá cesta, ale zároveň kletba: moje děti vyrostou mezi odlišnými kulturami a státy, mezi odlišnými vyznáními a zvyky, v každém ale pobudou příliš krátce na to, aby někam cele patřily. Ochutnají od všeho trochu, ale nic pořádně. Když jsem byla v červnu na Moravě, dotáhla jsem kufr do svého kdysi dětského pokojíčku, běhala jsem ráno po cestách, kde jsem vyrostla, trhala třešně ze stromů, kde jsme je trhaly s kamarádkou Šárkou, když nám bylo náct, říkala jsem si, jak je důležité podívat se na mapu světa a mít na ni nějaké speciální místo. Kam když člověk přijede, nejen že má pocit, že ho dokonale zná a chápe, ale vybaví se mu tisíce asociací, pocitů, myšlenek, zážitků. Intenzivních zážitků, které mají větší hloubku a váhu než prázdninové chvilky. Když jsem sledovala svoji rodinu, známé a kamarády, jak mají jasně dané, kam patří, jak si zvelebují bydlení, svoje okolí a budují život, jaký chtějí, začala jsem být nervózní, že bychom taky měli mít něco, co je "naše", místo a prostor, kde můžeme zakotvit, zůstat déle než rok až tři a budovat si v nich něco hlubšího.

Poslední dva týdny se tento pocit zase úplně otáčí. Začalo to tím, když jsem šla na letišti v Tokiu s Benjamínem na záchod, který byl tak sofistikovaný, že jsem netušila, jak spláchnout. Zhruba hodinu poté jsme – už v letadle – rolovali po ranveji, zatímco japonští technici dole nám mávali a zdvořile se klaněli. Bylo to tak hezké! Tak jiné! Tak jsem zatoužila tu kulturu poznat a nasát víc než za dvě hodiny přestupu z jednoho letadla na druhé. Teď jsme druhý týden v USA. Cestujeme od Washingtonu D.C. přes Nashville a zemědělskou farmu v Kentucky do Ohia a pak dál do Kanady. Jakkoliv je to náročné, přejíždění, spaní na nepohodlných postelích a polštářích, jídlo, na které děti nejsou zvyklé, svět se před námi otevírá, stačí jen sledovat, nasávat, rozběhnout se k možnostem, které jsou v našem případě, protože nikam nepatříme, doopravdy skoro nekonečné. Můžeme růst, měnit se, vyvíjet se, objevovat – bez hranic. Zatímco v Česku jsem na sebe tlačila, že bych tuhle naši bezhraničnost měla co nejdřív vyřešit, najednou, teď a tady, ji zase beru jako obrovskou výhodu, kterou nechci zbytečně podupávat tím, že nás na sílu zatlačím do nějakého stereotypu. Až tady jako by mi naplno došlo, jak rychle se svět mění, a jak je čím dál víc propojený, možná je výhoda, že se moje děti jednou budou umět pohybovat v různých prostředích a kulturách?