READ MY NOTES: Tělesná výchova

Jak napsal filozof Michel Foucalt, svoboda není stav bytí, ale způsob, jakým se vztahujeme k sobě, k ostatním i k celému světu. 

Kdo se dožije průměrné délky života, nadechne se asi šestsetmilionkrát, než vydechne naposledy. Osobně si absolutní většinu času vlastní dýchání neuvědomuji, ale mistři meditačních cvičení dobře vědí, proč věnují dýchání tak velkou pozornost - přinutí vás soustředit se na sebe a připomenout si onu ne úplně samozřejmou skutečnost, že žijete. Můžete přijmout dýchání jako metaforu věčného ducha, který sídlí v každém z nás. Statistici vypočítali, že při každém výdechu vypustíme do vzduchu tolik molekul, že s matematickou jistotou dýcháme i molekuly, které vypustili z úst jiní lidé. Dokonce s velkou pravděpodobností denně vdechneme alespoň jednu molekulu, kterou do vzduchu vypustila každá lidská bytost žijící na planetě od zrodu homo sapiens. Na molekulární úrovni jsme tedy všichni - živí i mrtví - navěky propojeni dechem. 

Nemá zranění i psychologickou příčinu? Nemůže být určitou formou alibi, důkazem pro vnější svět, že jsme ze sebe vydali všechno, ale zradilo nás tělo, a jsme v tom tudíž nevinně? Občas jsem měl dojem, že jsem v očích kolegů, kteří s tvářemi zkřivenými bolestí oznamovali svá zranění, viděl i úlevu od tíživé výzvy neustále se zlepšovat. Odpovědí okolí, trenéra nebo kolegů byl soucit. Nikdy výčitka. 

Časem jsem objevil klíč, podle něhož se mám rozhodovat, jestli přijmout náhodu a výzvu, aby se stala součástí mého osudu: neptám se sám sebe, jestli se mi líbí nebo nelíbí, ale jestli si nebudu po zbytek života vyčítat, že jsem ji nepřijal. 

Jsou autoři, kteří napíšou knihu na jeden záběr ve tvořivém transu, a já jim žárlivě závidím, protože můj talent je omezený. Musím psát tak, jako když běžím. S každou větou se blížím ke konci, který se zdá nedosažitelný, ale vím že když napíšu každý den tři sta slov, za sto dní jich bude třicet tisíc, což je můj cíl. Dobře vím, že kdybych polevil, nebo dokonce na delší dobu přestal, stud za vlastní slabost ze mě vysaje veškerou vůli pokračovat. 

Myšlenka rovnosti a lidských práv vychází z bolestného poznání, že při narození si ve skutečnosti vůbec nejsme rovni: ani v talentu, ani v intelektu, ani v sociálním postavení, a už vůbec ne ve stavbě těla a jeho schopnostech. 

Je to start rébus: chtěli byste být někým jiným? Jestli ne, máte se rádi. Jenomže já si nejsem jistý. Kdyby mi to osud nabídl, možná bych vyměnil svůj osud na soud tenisty, který by se vešel do první desítky světového žebříčku - stačilo by do spodní půlky. 

Knihu vydal Deník N, podívejte se sem. 

Za fotku děkuju Terce Garai.