Psaní blogu jako pilulka na zapomnětlivost

Když sem četla knížku Tělesná výchova, narazila jsem v ní na zmínku o Solověckých ostrovech. Jsou to ostrovy v Bílém moři na severu Ruska, kam se z pevniny pluje lodí něco kolem dvou hodin. Byla jsem na Solověckých ostrovech před osmnácti lety v rámci povinné exkurze na katedře zeměpisu Pedagogické fakulty MU, kterou jsem tenkrát studovala.

Moje vzpomínky na tu cestu jsou mizerné: útržkovité, zredukované v podstatě do cesty lodí, kde jsme potkali nějakou Češku (od té doby říkám, že Češi jsou nejzcestovalejší národ světa, protože potkat osamělou cestovatelku při plavbě na Solověcké ostrovy, to je vážně vzácné setkání), do toho, jak ve stanu ošetřuju spolužákovi Jirkovi kostrč, operovanou krátce před cestou, a na ruskou vodku večer u ohně, kterou zaháníme hustá mračna komárů. Jinak jsou moje vzpomínky němé a naprosto postrádají fakta. Jak jsem třeba mohla zapomenout, co na to všechno říkal náš pan profesor? Nebo takovou zásadní informaci, jako že ostrovy byly prvním koncentračním táborem v Rusku? Jak jsem mohla vytěsnit průzračná jezera, borové lesy, severské detektivní pošmourno a vůbec všechny další obrázky? Když jsem četla, jak detailně to místo popisuje Martin M. Šimečka, něco málo se mi znovu vybavilo. Spíš se mě ale zmocnila tíseň, jak málo si pamatuju, a tady trochu lítost: že už tenkrát jsem milovala psaní, ale překvapivě jsme si nic nepsala. Nebýt Tělesné výchovy, skoro bych zapomněla, že jsem na Solověckých ostrovech byla. Natož abych se rovzpomněla, co mě tam zaujalo nebo jak jsem se tam cítila. 

Poměrně často mě o mém psaní tady na blogu přepadají různé pochybnosti: Proč to dělám? Dává mi to smysl? Dává to třeba smysl i někomu jinému? Neměla bych ten čas, co strávím psaním, radši věnovat něčemu jinému? Pak ale přijde nějaký takový náraz jako ten na úryvek v knize a zase si začnu být psaním tohoto blogu naprosto jistá. Chci si uchovat vzpomínky na to, co prožívám, jak věci vnímám, jak se cítím. Chci se zpětně podívat, jak se mé vzpomínky proměnily a někdy v daleké budoucnosti je třeba srovnat se vzpomínkami mých děti. Budou se hodně lišit od těch mých? Budu je aspoň trochu poznávat? Vím, že když moje psaní nebude veřejné, nikdy se k tak poctivým zápiskům nedokopu. (Důkazem budiž ani jedna věta ze Solověckých ostrovů.)