Poznámky z deseti kilometrů: O letu přes půl světa, končící mateřské, nové školce, třetím dítěti a rozpínavém životě

Nerada brečím před lidmi, ale v letadle to celkem pravidelně dělám. Když se stroj odlepí od země, v kabině je hrozné ticho a mě v ten moment většinou přemůže strach a emoce, které jsem neměla čas naplno prožít během balení. Po dvou letech letíme na měsíc zpátky do Spojených států. Teď právě jsme na cestě do Japonska, kde budeme přestupovat na další let.  

Benjamín byl včera naposledy ve školce a já měla možná poslední den "mateřské". Až se vrátíme, nastoupí Ben do tzv. kindergarten v Mezinárodní škole v Kuala Lumpur a Oliver ho na dopoledne vystřídá ve školce. Když jsem tam byla včera na Benjamínově rozlučkové party, dojala jsem se hned několikrát. Nad tím, jakou měl radost, že jsem přišla, a chlubil se se mnou před všemi spolužáky. Když auntie, která ho učí, ukazovala dětem na iPadu fotky, jak se změnil za ten rok a devět měsíců, co tam chodil, přišel mi tak ... veliký! 

Turecká i malajsijská školka, kam Benjamín chodil, mi velmi přirostly k srdci. Nikdy jsem nezalitovala, že jsme pro Bena zvolili montessori cestu, ačkoliv to v obou případech byla náhoda. V malajsijské školce vedené čínskou paní ředitelkou se mu paní učitelky neskutečně věnovaly. Přestože šlo o jesle a pro větší děti o školku, Benjamín se toho hrozně moc naučil: velmi se zlepšil v angličtině, v podstatě až v Malajsii se pořádně rozmluvil, má povědomí o jazyce bahasa a o pár základních slovíčkách v mandarínštině. Pozná všechna písmenka, čte jednoduchá slova (pet, hat, cat), umí napočítat do stovky a sčítat jednoduché příklady typu 1+3, v zásadě všechno, co obsahuje vzdělávací program pro první třídu v Česku plus věci jako že umí prostřít na stůl nebo rozkrojit dort. 

Když jsem četla jeho výstupní zprávu, kde bylo napsané, že by se měl zlepšit v poznávání geometrických tvarů jako koule nebo hranol (slovo "prism" jsem si pro jistotu musela vygooglovat), jenom jsem se pro sebe pousmála. V malajsijském, respektive čínském vzdělávání je běžné, že děti umí před nástupem do první třídy číst, psát a základní počty. Hlavně na děti, jejichž rodiče chtějí, aby pokračovaly v čínských školách, jsou odmalička kladené extrémní nároky, a v první třídě učitelé ještě o dost přitvrdí. (Pokud vás to zajímá, moc doporučuju knihu "Bojová píseň tygří matky", psala jsem o ní tady). Benjamínova školka má naštěstí velmi pestré mezinárodní složení, takže učení pojala velmi benevolentně. Bylo skutečně hrou a moc si to užíval. Od září by v tom měl vlastně pokračovat, i když řekněme v američtějším systému. Mezinárodní škola, kam půjde do tzv. kindergarten nebo pre-school, je v USA pro děti v posledním roce před vstupem do primární školy. Tedy většinou ve věku od 5 do 6 let. Ve Státech není kindergarten povinná, ale chodí do ní poměrně velký počet dětí. Kindergarten mají v USA řadu typů. Nejčastěji:

Od půlky září se nám toho tedy na jednu stranu moc nezmění a na druhou úplně všechno. 

Když teď sedím v letadle 10 kilometrů nad zemí, jsem ještě nostalgičtější, než kdybych byla na ní. Je mi trochu líto, že náš starý stereotyp vyměníme za jiný. Je v něm spousta příjemností, které mi budou chybět ... dokud je nenahradí jiné. 

A pak je v tom taková ta moje klasika: na jednu stranu moc chci, aby si kluci už uměli udělat sami snídani, nemusela jsem Olivera vodit za ruku ze schodů, držet oba dva, když přijíždí metro, mohli jsme se pustit i do odváženějších podniků než přeletět za den svět (haha) a tak podobně, na druhou mě zachvacuje zoufalství, že něco končí. Je to podobné jako když se mě kamarádky ptají na třetí dítě. Jak moc bych si přála, aby nás bylo ještě o jednoho víc. Ale miminko roste, a celkem za chvíli je z něho člověk, o kterého je třeba se roky starat, věnovat mu pozornost, naplňovat mu potřeby, což se zrovna moc neslučuje s mojí touhou po seberealizaci a po tom, abychom vykročili někam dál, byť se tím zase o krok přiblížím stáří. Vždycky si vzpomenu na mámu, která mi často opakuje, že jak děti začnou navštěvovat nějakou instituci, začne se můj život začne točit ještě dvakrát rychleji. 

Neumím se loučit nadobro. Ať je to s nějakou životní etapou nebo zemí. 

Byla bych nejradši, kdyby se život neměnil, ale mohl rozšiřovat, takhle by se mi líbil, jako nějaká rozpínavá věc, do které jde nacpat všechno, co máme rádi, a dokud opravdu necítíme, že to chceme změnit, pořád to tam všechno mít. No dobře, blbost, ale ta vzdálenost od povrchu země mi teď trochu dovoluje snít, ne?