READ MY NOTES: Lidstvo, Dějiny naděje

Od dočtení posledního řádku přemýšlím, jestli letos ještě ještě najdu knihu, kterou bych na konci roku postavila výš než tuto. Lidstvo (vydalo Argo) je pohlazením pro naivky, jako jsem já (ačkoliv po přečtení se bez uzardění označuju za realistku - díky, Rutgere Bregmane) a zrcadlem, co se od něj každou chvíli chcete odvrátit, pro cyniky. Je to kniha o odvěkém dilematu. Je člověk od přírody dobrý a je to civilizace, co z něj dělá zvíře, nebo je to naopak? Rodíme se jako zvířata a je to civilizace, kdo nás jakž takž drží na uzdě? Výsledek je vzhledem k názvu asi jasný, o to zajímavější je ale cesta, jakou autor k tvrzení došel. Boří v knize všechno, co vykresluje člověka jako zlosyna, od Pána much přes věznice po slavné psychologické experimenty včetně toho standfordského. V textu níže jsou nejdůležitější věci, které jsem si z ní vypsala. Jestli jsem vás nepřesvědčila úvodem, snad by vás mohly přesvědčit věty autora, abyste knížce dali šanci. Nebudou to v žádném případě vyhozené peníze. Dokonce si myslím, že se k ní jako já budete chtít pravidelně vracet. Tak moc za to naděje v ní popsaná stojí, obzvlášť v této době. 

Za vynález zemědělství a usídlení na jednom místě zaplatily vysokou cenu hlavně ženy. S počátkem soukromého vlastnictví a zemědělství se éra protofeminismu nachýlila ke konci. Synové od té doby zůstávali doma u otce, aby střežili půdu a dobytek. To znamenalo, že museli nevěsty dostat na svůj statek. V průběhu staletí se z dcer na vdávání stalo obchodovatelné zboží, jako by to byly krávy nebo ovce. Nová rodina se na ženu dívala s nedůvěrou. Teprve až porodila syna, mohla si trochu oddechnout (pokud tedy dítě nebylo nemanželské). Není co divit, že vznikla posedlost panenstvím dcer. Zatímco v pravěku ženy chodily, kam chtěly, nyní byly zahalené a spoutané. Zrodil se patriarchát. 

Na podzim 2003 oslovili psychologové dvě mateřské školy v Texasu. Požádali učitele, aby všem dětem, ve věku od pouhých tří do pěti let oblékli modré, nebo červené tričko. Experiment trval jen tři týdny, ale úplně to stačilo. Dokud dospělí nevěnovali barvám triček pozornost, nezabývaly se jimi ani děti. To ovšem neznamená, že si nevytvořily pocit příslušnosti ke skupině. V rozhovorech s výzkumníky děti říkaly, že jejich barva je „chytřejší“ a „lepší“. A když v jedné variantě výzkumu dospělí rozdíly zdůrazňovali („Dobré ráno, modrásci a červeňásci!“), byl tento efekt ještě silnější. V pozdější studii dostaly pětileté děti rovněž červené, nebo modré tričko a poté jim výzkumníci předložili fotografie jiných dětí. Některé z nich měly červené a jiné modré tričko. Ačkoli děti účastnící se výzkumu o svých vrstevnících na fotkách nic nevěděly, měly o něco negativnější postoj k dětem s jinou barvou trička. Jejich vnímání bylo „vážně narušeno pouhou příslušností k sociální skupině“, napsali vědci, „což je zjištění implikující znepokojivé důsledky“. Vyplývá z toho drsné poučení, a sice že malé děti nejsou barvoslepé. Jsou k rozdílům vnímavější, než si většina dospělých uvědomuje. Přestože předstíráme, že jsou všichni lidé stejní a že rozdíly v barvě pleti, vzhledu a bohatství neexistují, děti i tak rozdíl vidí. Rodíme se s tlačítkem v hlavě. Stačí, když je člověk zmáčkne.

Lidé se většinou nezabíjejí zblízka, ale zdálky. Vývoj vojenských technologií můžeme dokonce shrnout jako proces, při němž se od sebe nepřátelé neustále vzdalují. Od kyjů a nožů k lukům a šípům. Od mušket a kanonů k bombám a granátům. V průběhu dějin nabízely zbraně stále lepší řešení, jak se vypořádat s problémem každé války: hluboce lidským odporem k násilí. Dívat se někomu do očí, a přitom ho zastřelit, je téměř nemožné. Stejně jako by se většina z nás stala okamžitě vegetariány, kdyby musela vlastnoručně porazit krávu, začne mít většina vojáků výčitky svědomí, jakmile se nepřítel moc přiblíží.

Historici se shodují na tom, že například americká ústava byla navržena jako „v zásadě aristokratický dokument, který měl utlumit tehdejší demokratické tendence“. Otcové zakladatelé nechtěli, aby se občané příliš starali o politiku. V dnešní době sice může kandidovat každý, ale v praxi je obtížné volby vyhrát, pokud nemáte přístup k aristokratické síti sponzorů a lobbistů. Není náhoda, že americká „demokracie“ vykazuje znaky dynastie —vzpomeňte si na Kennedyovi, Bushovi a Clintonovi.

Že se můžeme naobědvat, to není vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít. Moderní ekonomové prohlašují, že egoismus není třeba popírat, že je naopak nutné dát mu volný průchod. Touha po penězích může způsobit něco, co by se tisícům farářů nikdy nepovedlo: dát lidi z celého světa dohromady. Když v dnešní době platíme u pokladny supermarketu nákup, spolupracujeme s miliony lidí, kteří jsou zapojeni do produkce a distribuce věcí v našem nákupním vozíku. Neděláme to proto, že by nám všichni ti lidé byli tak sympatičtí, ale zkrátka proto, že myslíme na sebe. Osvícenci založili stejným způsobem moderní demokracii. Vezměte si nejstarší ústavu, která je stále v platnosti, ústavu Spojených států. Otcové zakladatelé měli o lidstvu temnou představu. Domnívali se, že lidé jsou sobci, kteří se musí vzájemně držet na uzdě. Proto navrhli „systém brzd a protivah“. Každý měl kontrolovat každého.

Vezměte si ekonomické bubliny. Britský ekonom John Maynard Keynes již v roce 1936 napsal, že finanční trhy jsou jistým druhem soutěže krásy. Představte si, že dostanete sto fotografií a vaším úkolem není říct, která fotografie se nejvíce líbí vám, ale která se nejvíce líbí ostatním. V takové situaci se všichni snaží uhodnout, co si myslí ostatní. A pokud si všichni myslí, že si všichni myslí, že bude mít nějaká akcie vyšší hodnotu, také ji bude mít vyšší. Může trvat dlouhou dobu, než bublina splaskne. V lednu 1637 se během „tulipánové horečky“ v Amsterdamu prodávaly cibulky tulipánů za více než desetinásobek ročního platu zkušeného řemeslníka. O nějakou dobu později byly takřka bezcenné.

Tento psycholog, Gordon Allport, celý život hloubal nad dvěma prostými otázkami: a) kde se berou předsudky a b) jak jim lze předejít. Po letech výzkumu narazil na zázračný lék —nebo si to alespoň myslel. Co to bylo? Kontakt. Nic víc, nic míň. Tento americký profesor se domníval, že předsudky, nenávist a rasismus pramení z nedostatku kontaktu. Bezbřehým způsobem generalizujeme mínění o cizích lidech, protože je neznáme. Řešení se tudíž přímo nabízí: je to více kontaktu. 

„Když natočíte film o tom, že muž unese ženu a na pět let ji připoutá k topení —což se v dějinách lidstva stalo asi jen jednou —, říká se tomu tvrdě realistická analýza společnosti. Pokud ale natočím film, jako je Láska nebeská, tedy film o tom, jak se lidé zamilovávají, což se pravděpodobně jen dnes v Británii stalo přibližně milionu lidí, říká se tomu sentimentální znázornění nereálného světa.“—Richard Curtis 

Pokud vás takovéto myšlenky svádí, pamatujte na to, že cynismus je vlastně jiné slovo pro lenost. Je to výmluva pro to, že člověk nic nedělá. Když si někdo myslí, že většina lidí je zkažená, nemusí se znepokojovat bezprávím. Svět přece tak jako tak míří do záhuby. Existuje jedna forma aktivismu, která se podezřele podobá cynismu. Hovořím o typu „zachránce světa“, který se stará hlavně o vlastní image. Ten, kdo se vydá touto cestou, se promění v rebela, který dobře ví, co mají ostatní dělat, aniž se o ně zajímá. Špatné zprávy pro něj budou vlastně znamenat dobré zprávy, protože špatné zprávy („Země se otepluje ještě rychleji“, „Nerovnost je ještě větší, než se myslelo!“) dokazují, že měl vždycky pravdu.

Co je horší, když držíte dobro v tajnosti, strčíte ho tím do karantény. Neinspirujete ostatní, ačkoli tajemství homo puppy spočívá právě v tom, že se navzájem neustále napodobujeme. Nechápejte mě špatně: inspirování je něco jiného než vychloubání se. Když se doznáte k dobru, neznamená to, že se musíte bít do prsou. V kázání na hoře Ježíš své učedníky před posledně jmenovaným varoval, zato za inspirování horoval: Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen, a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky…

Foto: Kosmas.cz