Čím déle v cizině, tím ztracenější?

Návrat z Česka, ať už to bylo do Virginie nebo do Turecka, a teď i do Malajsie, je vždycky trochu zvláštní stav. Člověk se vrací k tomu, co zná, přesto má pocit, že všechno je jiné a že je v cizím. Pak se ale cizí místo znovu promění v domov a naopak Česko se uzavře do jakési bubliny. Vím o něm, zároveň mi ale nijak palčivě nechybí, jelikož ho překryje všednodenní život a v mém případě i spokojenost s cizinou, protože ať jsem byla zatím kdekoliv, všude se mi líbilo.  

Co si pamatuju, vždycky mi adaptace po návratu trvala pár dní. Teď ale vůbec poprvé zažívám, že ani po třech týdnech si nepřipadám plně zpátky v mém malajském životě. Duchem jsem pořád v Dražovicích, běhám "ke křížku", pijeme s mámou na dvoře kafe, děti ryjí díry v zahradě a lijí do nich vodu, nebo jdu po Brně, vkročím do knihkupectví a ten prožitek je tak strašně silný, že mi připadá, že tohle všechno je za pár palmami – že by stačila chvilka a zase bych tam byla. Vítala se se svým dětským pokojem, fialovými stěnami, knihovnou, stolem v obýváku, fotkami na stěně. Vždycky, když odjíždím, to ráno, než nasednu do auta, ještě to všechno naposled obíhám. Říkám, že se jdu přesvědčit, jestli jsem nic nezapomněla, ale doopravdy je to spíš takové rozloučení – přejedu po parapetu okna, ze kterého je vidět na náš dvůr, zahradu, vesnici až k hájku a cítím hluboký smutek. Když se pak vzdalujeme od domu, nikdy se neubráním myšlenkám, jestli se sem zase vrátím, a teď, v době covidové, taky dumání, za jak dlouho to asi bude. Stihnu to do roka, jak si maluju? Do dvou? 

V takových chvílích, která se teď velmi protáhla, mám touhu se vrátit na pořád a žít nějakým stabilním, konvenčním způsobem. Je to tak proto, že jsem byla v Česku po dvou letech na pouhé tři týdny? Navíc jako turistka, a tak jsem ho neviděla reálně? Že odjezdem končí možnost být zase na chvilku dítětem, sednout si na gauč, počkat si na horký čaj, slyšet, ať se dám svetr, že po ránu je chladno, ale musím být znovu zodpovědným dospělým? Že teď mám sama děti, z nichž starší do teď denně štká po babičce a Moravě, která v něm z nějakého důvodu zanechala velmi silný dojem, a to mě ovlivňuje natolik, že nedokážu snadno přepnout? Je to covidem, který mě sevřel hned dva dny po návratu, a tak ho logicky udělal náročnější? 

Čím jsem starší, tím víc ve chvíli, kdy odjíždím, závidím kamarádům, kteří konvenčním způsobem žijí - pravidelnost, se kterou chodí do do zaměstnání, způsob, jakým si zvelebují bydlení, starají se o zahradu, v lednu bookují letní dovolené v Itálii, aby měli jistotu slunečníku na pláži v první řadě. :) Jejich život mi připadá daleko sofistikovanější – protiklad přetahování kufrů, univerzálního ambasádního nábytku, měnění telefonních čísel a smluv všeho druhu, adres, žádných pokojovek, neustálého shledávání, loučení a nevědění. Mají jakž takž vyznačený cíl a kráčí k němu. Jenže vždycky mě taky napadne, kdy by se to asi vyčerpalo – kdy by se stalo, že by mi Dražovice, Morava, Česko začaly být zase malé, těsné, omezující a po ničem bych netoužila víc než vidět jiné obrazy, poznat jiné životy, přemýšlet jinak, prostě dělat přesně to, co děláme právě teď. 

Nejsem si jistá. Nakonec jediná moje strukturovaná myšlenka, kterou z té změti otázek dokážu vyvodit je, že můj život nejspíš nikdy nebude cíl, ale cesta: bez jasných směrovek, a čím budu starší, tím víc bude plná emocí, o kterých nikdy nebudu vědět, které mám nechat převládnout, a pochyb, kam vlastně jdu, jestli jdu správně a neměla jsem náhodou zabočit jinam. Naučit se po ní jít a nechtít za každou cenu odpovědi je evidentně moje neustálá práce.