Malajská fotografka Annice Lyn: O výchově, kultuře, feminismu a úspěchu v jihovýchodní Asii

Nemůžu mluvit za celou Malajsii. Hodně se to liší podle státu, ale taky podle toho, do jaké se žena narodí rodiny. U většiny rodin je ale běžné, že rodiče svoje děti směrují k tomu, aby si hlavně našly profesi, která je uživí – v byznysu, medicíně nebo právu. To kreativita samozřejmě není. Lidé se mě často ptají, jak jsem si vytrénovala oko, že vidí to, co oni nevidí. Já jim říkám, že za to můžou právě naši, kteří mě postrčili, abych vystudovala architekturu. Oba moji rodiče navíc pracovali jako sociální pracovníci, což je profese, kde jsou potřeba velké dávky trpělivosti a empatie. Tento mix mi teď dobře funguje ve fotografii. 

Jak se to vezme. Moji rodiče mi říkali, že je důležité dělat, co člověka baví. Hned v další větě ale dodávali, abych vzadu v hlavě vždycky měla plán B - to znamená něco, čím se můžu uživit, ať je situace jakákoliv. Architektura skvěle spojuje umění, kreativitu a zároveň práci, po které bude nejspíš vždycky poptávka.  

Fotky byly jeden ze školních semestrálních úkolů. Bylo mi čerstvých osmnáct, když jsem poprvé vzala do ruky telefon a začala jsem fotit. Zprvu čistě pro ten školní úkol. Záhy jsem ale zjistila, jak moc mě baví být tichou pozorovatelkou. Jsem introvert, takže vyjádřit se něčím, co mluví za mě, je pro mě hrozně cenné.

Na začátku je hrozně těžké hledat, kým chce člověk být, a já to "od stolu" taky nevěděla. Dělala jsem tak nějak všechno, zjišťovala, co chci, experimentovala. Fotila jsem portréty, lidi, svatby, život na ulici, hodně jsem trénovala právě na rodině. To, že jsem se od začátku na nic neupínala, bylo obtížné i hezké – mohla jsem být, kým jsem chtěla, důležité bylo se učit. Během toho procesu se pak staly dvě věci. Jednou jsem fotila sirotky v dětském domově a ta práce mě velmi zasáhla. Cítila jsem, jak silně se mě téma dotýká osobně, což naznačovalo, že by to mohla být správná volba. Druhá věc vzešla z krasobruslení, což byla v dětství moje velká vášeň. Počkej – vím, co chceš říct – krasobruslit na rovníku, to přece nedává smysl! No – moc nedává. Na druhou stranu mi to dalo obrovskou příležitost bořit hranice. Jít, kam jiní nejdou, protože to na první pohled – ano, nedává smysl. Je to podobné jako ve filmu 27 šatů – znáš ho? Nevěsta kráčí k oltáři, všechny pohledy upřené na ni. Kdo se v tu chvíli podívá na ženicha? – Já. 

Jo, to je pravda. Mamka chtěla, abych dělala balet, jenže já jsem ho nenáviděla. Tři roky jsem se věnovala gymnastice, ale když jsem v televizi viděla krasobruslení, hrozně jsem toužila ho zkusit. Začala jsem pozdě, bylo mi třináct, a po pravdě, krasobruslit v tropech stojí také kvůli počasí hrozně moc peněz. Naštěstí mamka pro mě měla pochopení. Uvědomila si, že jsem do té doby doma prakticky o nic nežádala a na krasobruslení mě zapsala. V patnácti už jsem díky slušnému gymnastickému základu byla na své první asijské soutěži. Ale jak rychle jsem začala, tak jsem skončila. V devatenácti jsem prodělala několik zranění a na led už jsem se pak vrátila až s foťákem. 

Původně to byl nápad mého trenéra. Ptal se mě, jestli nechci trénovat děti. Odmítla jsem, že na to nemám trpělivost. Pár týdnů poté viděl moje fotky na Facebooku a volal mi znovu, že mají krasobruslařskou soutěž a jestli bych ji nechtěla nafotit. Už když jsem sama bruslila, všímala jsem si, že fotografové, kteří zachycovali krasobruslaře, se obvykle zaměřovali jen na nejlepší okamžiky sportovců, například když se jim povedl skok nebo se dostali na stupně vítězů. Naprosto opomíjeli zbytek, třeba sportovce, kterým se závod nevyvedl a v zákulisí si vylévali srdce. Když jsem vzala do ruky foťák, napadlo mě, že právě na tyhle věci bych se mohla podívat já – ukázat, čemu čelí sportovci, ty dlouhé hodiny na ledě při tréninku, emoce, podporu trenérů, rodiny, přátel. Je to reálnější obraz krasobruslení. Když se podíváš na fotky ze zákulisí, máš silnější pocit, že víš, o čem ten sport je. 

Ano. Já jsem totiž díky studiu architektury absolvovala také univerzity jménem internet, Google a YouTube. A tam jsem začala – dívala jsem se na YouTube a ptala se lidí kolem fotografie na hloupé otázky. Co je to ISO? Proč je to důležité? Jako samouk jsem fungovala vlastně až do roku 2018. Teprve když se mi začali ozývat větší klienti, říkala jsem si, že by nebylo špatné doplnit si ve fotografii nějaké formální vzdělání, čistě pro svůj vlastní dobrý pocit. V té době jsem se zúčastnila fotografické soutěže od Canonu. Vybraní fotografové do hlavní soutěže dostali šestiměsíční kurz focení. Najednou jsem každou sobotu zase seděla v lavici a odevzdávala úkoly.

Na začátku jsem freneticky fotila všechno, co mi přišlo hezké. Dneska fotím mnohem víc strukturovaně. Než jdu fotit, dělám si důkladnou přípravu – když je to možné, jdu přímo na dané místo, ptám se sama sebe, co se tam dá dělat, co je tam speciální, co chci říct lidem, kteří fotky uvidí. Totéž mimochodem platí i o olympiádě. Než jdu fotit, když mám čas a je tam vůbec možnost, jdu na stadion bez foťáku a třeba u krasobruslení se dívám, kde sedí rozhodčí, kde je nejlepší přístup k zákulisí a podobně. Mám štěstí, že jak jsem studovala architekturu, baví mě dívat se do plánů. 

Abych byla upřímná, taky nevím proč. Ale jak říká můj tatínek "it’s the character what brings you very far". Focení se dá naučit. Pro mě je ale focení taky velká zodpovědnost vůči foceným lidem. Nejsem dravec, co jde pro fotku za každou cenu. Pro mě je důležitá komunikace, souznění, spokojenost obou stran, schopnost dát stranou svoje ego a uvědomit si, že nejde jen o mně. Třeba lidi tady v Malajsii se fotí hrozně rádi – mají pocit, že jsou viděni. Konečně jim někdo věnuje pozornost – a to je hodně velká věc. Někdy dělám, že je fotím, i když třeba právě nemačkám spoušť. Ale velkou roli hraje i štěstí. Třeba když mě loni vybrali do žebříčku talentů Forbesu 30 pod 30 za iniciativu Women Photography Malaysia, komunitu na podporu a posílení žen ve fotografii, bylo to proto, že mojí spoluzakladatelce je dvaatřicet. Není to můj projekt, děláme ho od začátku spolu, ale já jsem prostě Forbesu zapadla do škatulky, a tak jsem víc vidět. 

Vytvořit komunitu žen, poskytovat jim prostor pro sdílení, rozvíjení znalostí a hlavně podporu, aby v sobě našly sílu – zjistit, co od fotografie chtějí, experimentovat, vyprávět příběhy a také prosadit se, aby se tvorbou mohly živit, pokud budou chtít. Jedním z našich hesel je diverzita. Nejsme organizace jenom pro fotografky z Malajsie, ale pro kohokoliv, pro koho je teď Malajsie domovem – klidně se můžeš přidat i ty. Pořádáme workshopy, organizujeme měsíční setkání, výstavy a snažíme se poskytnout bezpečný prostor všem ženám vypravěčkám. Jsme otevření všem národnostem, etnicitám, členkám LGBT komunity, trangender, nebinárním osobám a neděláme rozdíly. Nevěříme na kvóty ve smyslu, že když děláme výstavu, budou tam práce od tří Číňanek, tří Indek, tří expatek. Pokud jsi dobrá v tom, jaké fotky děláš, je jedno, k jaké národnosti nebo etnicitě se hlásíš. Ono je možná těžké to pochopit, ale v Malajsii není tak lehké se otevřít a prosadit, když kolem sebe člověk nemá komunitu lidí, která mu důvěřuje a která ho podporuje. Třeba z Kelantanu, konzervativního státu na východě Malajsie, neznáme zatím žádnou fotografku. Jsem si jistá, že v Kelantanu jsou, ale nemají prostor – možná se i bojí - se ozvat – a proto jsme tady. Aby se už bát nemusely.    

Ne. Je to rok a půl a pořád mě nepřidali. Jednoho ze správců skupiny znám, jednou jsem mu zavolala, v čem je problém a jestli by mě nemohl přidat. Řekl mi doslova: "Dej si pohov, jo? Teď vstávám. Nemám čas." Víckrát už jsem ho nežádala. Evidentně mě ve skupině z nějakého důvodu nechtějí. Mají strach, abych nebyla lepší než oni? Nevím. Na začátku mě to mrzelo. Teď už to tak neberu. Vím, že si dokážu poradit i bez nich.  

Je to trochu nebezpečné. Proto si pořád říkám, že cesta, nikoliv destinace, je cíl. Beru to tak, že u každého cíle – třeba u focení olympiády - vždycky platí, že ho člověk buď ještě nenaplnil, a pak je nespokojený, protože ještě nemá to, co si předsevzal, anebo už toho dosáhl, a pak je zaražený, protože o cíl, o který by se mohl snažit, přišel. A co pak dál? Pořád si tak do života zařazuju věci, které bych dělala, i kdybych o žádný takový cíl neusilovala – věnuju se jim prostě proto, že mě baví fotografování a ty věci s ní souvisí. Takto si třeba dávám sama pro sebe rok, kdy se chci zlepšit v editování, pak v psaní, pak v nějakých technických detailech. Pořád si hledám něco, v čem se můžu posunout a piluju to, kým jsem. 

Měníš se i ty sama pro sebe?   

Ano. Třeba zrovna dneska jsem úplně poprvé v životě odmítla nominaci na cenu. Automatická reakce by přitom byla: "Jééé, jsem nominovaná. Jasně, skvělé, děkuju!" Momentálně jsem si ale mnohem víc vědomá sama sebe. Už se prvně ptám, co je to za cenu, o čem ta soutěž je, co o mně vypovídá, že budu její součástí. Když jsem se dozvěděla, že jsem nominovaná v kategorii "Insta Famous", uvědomila jsem si, že na té kategorii sice není nic špatného, ale já zkrátka nechci být fotografka známá jako "Insta Famous." Poděkovala jsem, že si nominace vážím, ale tahle kategorie se mnou nesouzní a myslím si, že je spousta skvělých lidí, kteří se do ní budou hodit lépe. "Great platform comes with great responsibilities, you know Peter Parker from Spiderman, right? You need to hold accountable."   

Dělat dokumenty. Mít rodinu, kterou budu fotit. A mít svoje studio, kde budu mít velký prostor být kreativní podle aktuální nálady.

Dobrá otázka! Můj táta mě nenechával dívat se na pohádky. Sněhurka, Popelka, to u nás nejelo. Proč? Protože "you don’t wait. You go and make the dreams come true for yourself." Nemusíš čekat na prince, aby sis mohla splnit sny. Taky mi říkal, že ať v životě dělám cokoliv, prvně si mám vždycky uspořádat A, B a C – attitude (postoj), behavior (chování) a charackter (charakter). Dovednosti jako focení nebo cokoliv jiného se vždycky dají naučit.

Docela jo. Můj táta třeba hodně nerad viděl, když jsme doma vstávali po desáté. Říkal, že člověk marní den. Čínská kultura taková je. Rodiče jsou hodně přísní, ale když přijde ten správný čas, kdy věří, že máme dobrý základ, nechají nás děti letět. Já jsem to měla stejně – nemazali mi med kolem pusy, nechlácholili mě, když se mi něco nepovedlo. Ale dali mi příležitost, abych mohla být, kým jsem chtěla a aby se mi to tím pádem mohlo povést třebam zítra. Takže co udělali dobře. Asi tohle – dostala jsem přísnější, ale dobrou výchovu a k ní dostatečný prostor.