Jak být osobitý? Pravidlo autobusu, ze kterého se nevystupuje

S Terkou, kterou jsem v Kuala Lumpur potkala díky své knize, tomuto blogu a která taky fotí, a o dost lépe než já, jsme si tuhle říkaly, jak to udělat, aby byl člověk ve své kreativní práci osobitý.  Potýkám se s tím od chvíle, kdy píšu, a teď znovu, když beru do ruky fotoaparát. V práci s textem přeskakuju celý život od seriózní novinařiny přes lifestylovou po copywriting, s krátkým odskočením si k napsaní knihy. Nejsem novinářka, nejsem copywriterka, nejsem spisovatelka. Nemám jasné zařazení ani charakteristický psaný projev, podle kterého čtenář jasně pozná, že slova na papíře jsou moje dílo. Co se týká fotografií, moje obrázky jdou od přesycených barev a tónů do minimální saturace, fotím přírodu, ulici, sem tam portrét. Výsledek není nějaký jednotný soubor, ale spíš kreativní zmatek. Kým jsem, kam mířím, kým chci být? 

Ano, na jednu stranu mi tohle rozpoložení nebere radost z tvoření a možnosti mám zdánlivě pořád otevřené, na druhou si jím, zejména vzhledem k věku, značně komplikuju život, protože cítím, že jsem tak nějak u všeho – docela zajímavého psaní, příjemného fotoprojektu, a zároveň u ničeho pořádně. Možná proto mi chybí zařazení, jasnější výraz a s nimi pojící se možnost být o něco víc vidět, mít respekt a tím pádem žádné odmítavé reakce na žádosti o rozhovor, například. :)

Kdysi jsem si myslela, že osobitost leží v něčem převratném, něčem, co ještě nikdo nikdy nevymyslel nebo nedělá. Dnes mám za to, že originalita je spíš schopnost vybrat si, zaměřit se na detail a ve svém výběru vytrvat, zatímco pilujete ten detail.  

Krásné podobenství pro tuhle myšlenku, že originalita leží za neoriginalitou, jsem nedávno našla v knize Čtyři tisíce týdnů od Olivera Burkemana, který ji za převzal od amerického fotografa finského původu Arno Minkkinena z jeho podobenství o autobusovém nádraží v Helsinkách.

Jak píše Burkeman, nádraží má přibližně pětadvacet nástupišť a z každého odjíždí několik různých linek. První část cesty jedou všechny autobusy městem stejnou trasou a zastavují na stejných zastávkách. Podle Minkkinena lze brát zastávky jako roky kariéry. Studentům radí, aby si vybrali umělecký směr a začali shromažďovat portfolio svých prací. 

"O tři roky (nebo autobusové zastávky) později svoje dílo hrdě představíte galeristovi. Ke svému zděšení se však dozvíte, že vaše fotografie nejsou tak originální, jak jste si mysleli, protože vypadají jako kopie prací fotografa Irvinga Penna: ukazuje se, že Pennův autobus jel po stejné trase jako ten váš. Jste na sebe naštvaní, protože jste promarnili tři roky cestou po trase někoho jiného, a tak z autobusu vyskočíte, mávnete na taxík a vrátíte se do výchozího bodu na autobusovém nádraží. Tentokrát nasednete do jiného autobusu – vyberete si jiný fotografický žánr, na který se budete specializovat. Ale o pár zastávek dál se situace opakuje: někdo vám řekne, že ani nový soubor vašich prací není příliš originální. Tak tedy zpátky na nádraží. Tento vzorec se však nepřestává opakovat: nic, co vyprodukujete, nebude považováno za jedinečné. Jaké je řešení? „Jednoduché,“ odpovídá Minkkinen. „Zůstaňte v autobuse. Nevystupujte z toho zatracenýho autobusu.“ O kousek dál se trasy helsinských autobusů začnou větvit a předměstími a krajinou za městem putují do svých jedinečných destinací. A tady začíná osobitá práce. Začíná ale jen pro ty, kdo trpělivě vytrvají v předchozí fázi."


Knížku vydalo nakladatelství Melvil a já vám ji moc doporučuju. Už teď vím, že bude jednou z mých přelomových knížek tohoto roku a možná celého života.