Oliver má 2 roky!

Další narozeniny v naší domácnosti. Dívám se na Olivera, jak spí, a vzpomínám, jak k nám před dvěma roky přišel. Uprostřed pandemie, za pět minut sedm ráno, a ve čtyři odpoledne už jsme byli všichni doma. Vzpomínám, jak jsem si tenkrát říkala, hlavně ať se narodí, zdravej, to je jedno jak, jak jsme nikdo nevěděli, co bude, a pak si zase mysleli, že to bude trvat pár měsíců ... nakonec – aspoň tady v Asii - nosíme roušky do dneška. Dva roky a měsíc to jsou! 

Když jsem dneska ráno vytáhla telefon, nabídl mi automaticky jeho první fotky. Člověk tak rychle zapomene, jak je čerstvě narozené miminko malinkaté, křehké, voňavé. Oliverovo narození si do teď pamatuju velice silně, jak jsem si servala roušku a jenom ho k sobě tiskla, a zároveň vím, že bych to dneska chtěla jinak, vymohla bych si možná B. na sále, víc odpočinku v porodnici, kde bych mohla jen ležet, dívat se a kojit, chtěla bych ty první chvíle prostě protáhnout co nejdéle, protože v domácí covidové realitě potom plynuly nějak moc rychle, ačkoliv tolika lidem se vlekly ... anebo to bylo tím, že u nás z hodiny na osm bylo o jedno dítě víc? 

Částečně i kvůli tomu Oliverovi pořád říkám "ty moje miminko" a tak trochu jako miminko ho beru, přestože jím už moc není. Přidává se k tomu pochopitelně i vědomí, že všechny milníky v jeho životě nejspíš zažívám naposled a z těch miminkovských už jich moc nezbývá – kromě odplenkování mě teď vlastně žádný nenapadá, a i tam už jsme na cestě. Oliver běhá, skáče, sám jí, mluví. V češtině říká věci typu "míko – no, není", v angličtině dokonce celé věty, hlavně v autě, když někam jedeme, se často ptá: "Are we there yet?" Díky svému staršímu bratrovi se extrémně rychle učí – hopsat po gaučích, skákat do bazénu, tančit, kopat do balonu a dávat góly, opustit miminkovské hračky a raději stavět vlaky a Lego, včetně toho určeného pro Benjamína, obout se, zapínat a vypínat televizi, ovládat iPad, nespat, zejména když mám v plánu psát, pustit si film nebo balit dárky. Od začátku se musí v mnoha ohledech přizpůsobit, ono to ani jinak nejde, a zvládá to bravurně: kluci si spolu hrají, spolu se koupou, spolu usínají, spolu vstávají, spolu chodí na hřiště, do bazénu, vlastně je málo situací, ve kterých jsou odděleně. Je to současně praktické i náročné na můj strach, protože Oliver má Benjamínovu energii a skoro jeho sílu, ale ještě nemá jeho vyhodnocovací schopnosti – že když nejde postavit Lego vlak, možná by spíš než rozmetat kostky po celém obýváku pomohlo zkusit najít jinou, a tím se mimo jiné vyhnout naštvanosti, zdviženému prstu a slovům alá "Oučku – no! Mami, please, take OJ out!" svého rozumnějšího bratra? Ale ne – holt dva roky, to je řev, vztekání se a kostičky Lega, co pravidelně končí v mé patě nebo ve vysavači.   

Netuším, jak bych svého druhého chlapečka hodnotila, kdyby byl moje první dítě. Myslím, že s Benjamínem jsem se hodně naučila, a hlavně získala perspektivu, díky které už vím, že to přejde. I to lezení na kuchyňskou linku, zapínání sporáku, svlékání se, stahování plínky, naštvání, když mu zapínám bezpečností pás, rvaní rolí toaletních papírů do záchodu ... Ucpané záchody. Mateřské zoufalství, že to nikdy neskončí. Nejspíš i kvůli tomu můžu říct, že Oliver je velmi přizpůsobivé dítě, se kterým, když zvolím správnou pohádku – Pat a Mat nebo jím zbožňované písničky Cocomelon – můžu jít klině běhat na pás, zatímco on vedle mě chvilku zaujatě sleduje. Kromě písniček zbožňuje malá miminka, hudební nástroje a croissanty. Je kontaktní jako Benjamín, ale na rozdíl od něj je odložitelný. Když zazvoní chůva, napjatě stojí u dveří, čeká, jestli skutečně přijde, na koho se těší, a když ano, bere ji za ruku a odchází si hrát ... Že odcházím já? Tváří se, že mu to nevadí, protože ví, že se vrátím. (Když si vzpomenu na scény, jak se potichoučku na tajňačku vykrádám z bytu v Turecku, mrzí mě, že jsem chůvu nepředstavila dřív i Benjamínovi.) 

Snažím se kluky moc nesrovnávat, abych se pak přistihla, jak ráno říkám sousedce: "Oliver je společenský jako Benjamín, až půjde do školky, věřím, že to bude bez problémů." a odpoledne chůvě: "Na rozdíl od Bena od začátku sám jí, skoro nikdy nechce pomoct." Anebo jak si po sobě s hrůzou čtu předchozí odstavec – co to píšu? Kde můžu, vyrovnávám Oliverovi to, že přišel na svět jako druhý, ale pravda je taková, že často nemůžu: nejspíš vždycky bude ten, kdo bude mít víc triček poděděných než nových, kdo nebude mít "první" Lego, ale jenom "další" Lego, kdo bude mít nevýhodu při všech narozeninách, protože hraček je u nás už teď víc než potřebujeme, kdo bude chtít do školky a na lekcích plavání do bazénu za Benjamínem. Aspoň to kompenzuju tím, že oba snad budou mít tyhle roky zapsané jako plné krásných maličkostí, radosti a lásky, a každý vzhledem k věku trochu jinak.  

Stejně jako loni, přijde mi neuvěřitelné, že Oliver nezná tváře většiny lidí mimo rodinu a sousedů, protože je vidí jenom v rouškách. Roušky, štíty, registrování se do aplikace při každém vstupu kamkoliv jsou v jeho světě stejně běžná věc jako třicítky na teploměru, kraťasy a Crocsy. Loni, když jsem psala shrnutí k narozeninám, jsem si myslela, že přijdou veselejší časy, vždyť přirozeným během věcí v 21. století je vývoj k lepšímu, ne? ... Jak moc jsem se pletla! Nakonec možná budou ty roušky to nejmenší. Kromě osobního strachu o zdraví, ze špatného kroku, pádu, toho, že ohledně svých dětí něco zanedbám, nebudu u něčeho včas, se mi tak do mysli vkrádá úzkost z vědomí, že svět nejde dopředu, ale zpátky a že kluci vyrůstají ve světě, který začíná znít jako špatný vtip. O to důležitější mi přijde chránit si jakýsi náš rytmus a stereotyp – naplnit dny tím, co máme rádi, dělat každé ráno palačinky, chodit na kroužky a na sušenku do kavárny, plavat, cestovat, sledovat Cocomelon, hrabat se společně v pěti krabicích smíchaných Lego City kostek a rozdělovat je podle barev do misek, co máme na ovesnou kaši, a taky udělat něco lehce bláznivého – třeba koupit Oliverovi k narozeninám bubny, jelikož ty hrnce, pánve a misky opravdu potřebuju na vaření! 

"Je to dobrý nápad chtít děti?" ptala se jedna autorka v newsletteru, co odebírám, který na mě vyskočil včera večer. 

Je. Bez těch ručiček, co se tolikrát denně sápou po mojí noze a výstřihu, bez té hlavičky, co usíná v mém podpaží, by můj strach, zloba a bezmoc neměly moc naději a taky radost by byla menší. 

Oliverku můj, máš evidentně magickou sílu. Udrž si ji. 

Přeju Ti zdraví, dobrý rytmus a tolerantní sousedy (aspoň jako dosud), okolí bez roušek, dětství bez válek.