"Kde je tvůj domov a kde vidíš vaši budoucnost?"

Netuším, co to ve mně je a kde se to vzalo, ale odmalička miluju svět. Když mi bylo asi třináct, vzpomínám si, jak po nedělním obědě utírám nádobí a s rozhodností v hlase tvrdím rodičům, že jednou budu žít v Praze. Znamená to, že míra mé teenagerovské fantazie dosahovala pouze dvě stě padesát kilometrů od místa, kde jsem se narodila, nebo už tehdy jsem v sobě měla zakořeněný, jen dostatečně neuvědomovaný si, vztah k Česku? Do Prahy jsem se pak skutečně odstěhovala, většinu času šťastná a přesvědčená, že si tam dokážu představit život. Tehdy mě ale taky celkem zásadně hryzalo pokušení zkusit si, jaké je to jinde, a hlavně naučit se pořádně anglicky, což jsem považovala za svůj velký handicap. Bylo mi jasné, že bez těchto dvou věcí budu po zbytek života cosi postrádat, a tak jsem odjela na rok do Austrálie. Bylo skvělé žít v krásném počasí a poblíž moře, ono s mořem je vážně všechno jiné, poprvé jsem vnímala spojení vody a slunečného počasí a vliv na náladu lidí. Mluvila jsem o tom, že bych v Sydney možná ráda zůstala déle, ale kdesi v hloubi duše jsem věděla, že navždy ne. Bylo mi skoro třicet, nechtělo se mi znovu začínat z ničeho, navíc jsem cítila, že do Austrálie přes všechnu její krásu prostě nepatřím. 

Pak jsem se vrátila do Česka, potkala Američana a do roka se odstěhovala do Virginie, poprvé bez jakékoliv letenky domů. Ameriku jsem vždycky milovala, a tak jsem dost nelibě sledovala, jak se s žitou zkušeností mění můj vztah k ní. Všechno, co ji dělalo atraktivní, když jsem do ní jezdila jako turistka, postupně mizelo, když jsem v ní žila. Čím déle jsem v ní byla, tím víc Česko získávalo přidanou hodnotu. Z velké části asi proto, že jsem mu, na rozdíl od Ameriky, dobře rozuměla. Najednou jako bych cítila, že tam patřím, protože tam je mi nejkomfortněji. Vždycky jsem kladla docela vysoké požadavky na to rozumět místu, kde žiju, znát jeho jazyk, historii, kulturu, chápat jemné nuance, což mi přinášelo domáčtější pocit. Že jsem si domov spojovala s tímto stavem, kdy jsem schopná věci chápat, nikoliv s krajinou, by naznačovalo, že se domovem může stát jakékoliv místo na světě. Tak jak to, že jsem to tak necítila? Asi proto, že zatímco v Česku to pochopení přicházelo naprosto samozřejmě, v cizině jsem vždycky působila trochu bezmocně. Dalo hrozné práce, stálo velké množství času, čím víc věcí jsem objevovala, tím míň jsem věděla. Jako bych pořád tápala, kde to vlastně žiju; poslední roky než jsem se někde rozkoukala, už jsme zase balili, a kvůli tomu nikdy nebyla schopná říct, že tam patřím, tam je můj domov, ačkoliv fyzicky to tak bylo.

Nejspíš v důsledku této komparativní výhody jsem se až do roku 2020 viděla často v Česku. Mnohokrát jsem si představovala, jak se vracím "domů", viděla jsem tam svoji profesní budoucnost, B. diplomatický důchod i děti. Teď? – Nevím. Mám pocit, že přemisťování po světě, kosmopolitnost, různorodost, se za skoro deset let mimo Česko staly tak velkou součástí mého života, že za ně začínám platit tím, že pocit domova se vytrácí. Nebo je to jen můj obranný mechanismus, jelikož hlava si v našem životním stylu zvykla prostě nelpět na konkrétním místě, navíc když v Malajsii je mi momentálně tak dobře, že žádný jiný scénář stejně není dost dobrý? Vím, že v Kuala Lumpur bych natrvalo žít nechtěla. Zároveň se ale přistihávám, jak říkám: kdybychom si mohli prodloužit ještě o rok, o dva ... Abych se nemusela rozhodovat. A nic měnit. Pořád držím Česko v plánech, protože díky jazyku je mou přirozenou součástí. Ráda bych v češtině dál psala, smiřuju se s tím, že skoro ve čtyřiceti už se to v žádném jiném jazyce tak dobře nenaučím a upřímně - vlastně ani nechci. 

Na druhou stranu jsem čím dál víc přesvědčená, že v dnešní době není nutné zakládat svou budoucnost výhradně na Česku a cítím, že už na tom tak nebazíruju. Ráda bych dala rodině pocit, že někam patříme, a to na víc než na tři roky. Zároveň si ale uvědomuju, že čím déle budeme takhle střídat místa, sžívat se s tolika kulturami, jazyky, nikoliv jako turisté, ale bude to naše všednodenní realita, stejně budeme nomádi, byť třeba s trvalou adresou v Praze. Vždyť sama nevím, jestli v ní po letech ve světě dokážu fungovat. Tak jak to můžu plánovat pro svoji rodinu? Ráda bych to zkusila, na rok, na dva. Jak nemám žádné dlouhodobé plány, mám jakýsi bucket list – seznam snů, které si chci splnit a tohle na něm je, dát sobě a dětem rok dva s češtinou, Prahou, Českem, prarodiči a zároveň sebe ani kluky neomezovat plány, jestli tam zůstávat nebo ne. Sama nevím, jestli když to v Česku zkusíme, budu pociťovat nějakou přináležitost a budu říkat, že tady je moje doma, budu tam šťastná a netoužit už po ničem jiném nebo se tam cítit jako cizinka. Když se dívám, v čem děti vyrůstají nyní, a uvědomím si třeba, že na Benjamínově oslavě pátých narozenin byli lidé deseti národností, připadá mi, že nemám právo nutit jim nějaký pocit "patření někam", ačkoliv mi to v budoucnu můžou vyčíst. 

Jak jsem před Malajsií viděla našich a jejich budoucnost usazeně česky, teď ji naopak vidím spíš s neustálými změnami, v angličtině a v cizině s tím, že do Česka jim nikdy nebude odepřený přístup, budou mu jakž takž rozumět a schopní tam fungovat. Jsem rozhodnutá jim pokud možno v ničem nebránit a doufám, že až budu stará bába, pokud se já rozhodnu pro Prahu a oni pro cizinu, vezmou mě v tom světě na čas někam poblíž sobě, abych cestovatelsky, jazykově, názorově nezakrněla. Nejvíc by se mi líbilo mít se v Praze, potažmo v Česku, vždycky kam vrátit. Nebýt tam jen hostem, ale mít tam nějaký "base camp", kde to známe, víme, ve kterém šuplíku v kuchyni najdeme příbor a že se nemusíme štítit stoupnout bosky do sprchy, a zároveň střídat místa, když se nám zachce, a v nich nějakou dobu fungovat, protože na to budeme mít – podmínky, peníze, jazykovou vybavenost, odvahu a chuť. 

Takže tak nějak to cítím 6. dubna 2022.