39

Takže poslední rok, co začíná trojkou. 

Na jednu stranu je to číslovka, která mě děsí. Cítím jistý závan smutku. Jestli jsem se do teď mohla ohánět tím, že dokud mám jako první číslo trojku, je fuk, že si pamatuju, jak jsem lízala Vitacit z dlaně a nosila s sebou walkmana na baterky, pořád jsem ještě mladá, za dvanáct měsíců budu definitivně dospělá, tou čtyřkou prostě bude něco jinak. Ono je to svým způsobem jiné už teď, protože od zítřka budu na cestě ke čtyřicítce, ta devětatřicítka jako by nebyla. Přesto zatím nemám pocit, že by se nade mnou roztahovala nějaká černá deka a že by to tudíž bylo něco, co bych měla oplakávat, zkoušet přepít, humorně to shazovat, ignorovat nebo nějak okázale slavit. Tedy - zatím. 

Holt už to tak asi bude. Je mi devětatřicet. 

Co bych si přála k narozeninám?

Jasně, že bych chtěla světový mír, zdraví pro všechny, přijít zase někdy do baru a dostat telefonní číslo (to se naposled stalo před početím Benjamína), a vidět svoje jméno na tlustém románu s nápisem "bestseller, přeloženo do 36 jazyků".  :)

Především bych si ale do následujícího roku přála trochu si to vyříkat se svým egem.  

Odmalička jsem měla sen, že budu pracovat v médiích a budu něco psát, což sice dělám, ale taky cítím, že několik posledních let jsem uvízla a v rámci psaní moc nevím, co chci a kam směřuju. Pořád něco sepisuju. Mám za sebou dost materiálů, za které se dneska stydím, ale i dost takových, na které jsem hrdá plus počítač plný nápadů, poslední půlrok nově focení. Vlny zakuklení, které si díky mateřství a podpoře B. můžu dovolit, se střídají s pokusy o rozlet, které vzápětí končí drsným uvědoměním, kolik mi je (málo na to cítit se stará, moc na nové začátky), že mám dvě děti, muže a ve schránce e-mail z Forbesu, v němž mi za čtyřstránkový text nabízejí honorář pro brigádnici v McDonald‘s. 

Co s tím? Kam se po této stránce, na které tak lpím a která mě tolik definuje, nasměrovat, pokud bych tady měla být dalších čtyřicet let, finančně nespoléhat na muže a být spokojená? ptám se, ani ne tak o svých narozeninách, ale o těch dětí, když si uvědomím, že na plíny, plnou myčku a lezení na kredenc, kvůli kterému musím být pořád ve střehu, se půjde vymlouvat už možná jen do příštích narozenin.   

Pocit, který mě provázel mezi dvacítkou a třicítkou a pak do narození dětí, že nevadí nemít tak úplně jasno, hledat, zkoušet, učit se, protože mě to těší a nic zase tak nehoří, zmizel. S dětmi začal čas tak utíkat, že se mi nedaří s ním držet krok. Spěchám na všechno a palčivě na mě samozřejmě doléhají i otázky, jestli ten čas, který mi zbývá, mám skutečně strávit psaním a pokud ano, tak jakým, pro koho a za jaké peníze, abych neměla pocit, že si ze mě někteří lidé dělají legraci. 

A přesto, že tyto otázky stálé zůstávají bez odpovědi, na konci dne je pravda taková, že v devětatřiceti mám pocit, že mám všechno. 

• Zatím zdraví. (Klepu o svůj pracovní stůl.)
• Historicky sice nejvíc let, ale nejmíň kilo a nejvíc pružné tělo. 
• Účet pravidelně padající do kontokorentu, ale žádné dluhy. 
• Řidičák, který konečně aktivně používám.
• Mám co jíst a kde bydlet, nemusíme doma počítat každou korunu. 
• Po letech jakž takž rovné zuby. 
• Možnost trávit příjemné množství času tím, co mě baví. (Ačkoliv úplně nevím, kam to vede.)
• Možnost překračovat pořád nějaké hranice, nebýt maloměšťačkou, ale světačkou, a přitom mít i bezpečnou, řádnou průměrnost. 
• Angličtinu na výborné úrovni. (Kdo by si to pomyslel před deseti lety?)
• Pořád co číst. 
• Tento blog. 
• Ale hlavně mám tunu lásky.

Miluju a jsem milovaná. 

Většinu večerů usínám spokojená a od nového dne chci, aby byl alespoň tak dobrý jako dnešek.  

Navzdory jistému hledání se i tyto narozeniny platí, že se mám nejlíp, co jsem se kdy měla. Platí to i přesto to, že v zítřejší významný den budu mít rozježené vlasy, flek od jogurtu na triku a až pojedeme s dětmi na sušenku, stát budu tři sta metrů od kavárny, protože s parkováním jsme si to taky ještě úplně nevyříkali. Nebude to ani trochu fotogenické, což ale aspoň omlouvá moji dva roky starou fotku u tohoto článku a jeho vydání ve chvíli, kdy v Česku mám do devětatřicítky pořád ještě pár hodin. Ale zítřek bude perný, a kdyby náhodou byla chvilka, vím, že bych v ní chtěla vyběhnout k té čtyřicítce buď u nás na páse nebo v parku u Petronas Towers, jelikož na psaní stejně nebudu mít potřebný klid. 

...

A věř nebo nevěř, Jano, to ti stačí. Víc netřeba. Tohle, nahoře, co sis napsala, je definice štěstí. Tak si ho uměj užít, protože nikdy nevíš, kolik je ti vyměřeno času.