Okamžik radosti i smutku: Skončil "Můj boj"

Těsně před tím, než jsem v dubnu 2020 porodila Olivera, jsem se začetla do hexalogie Můj boj Karla Ove Knausgärda. Od té doby do včerejška jsem přečetla 3500 stran, někdy s delšími, někdy s kratšími přestávkami – poslední tři díly jsem zvládla tento rok. 

Jestli mě Knausgärd zasáhl v roce 2020, nejsem s to vyjádřit, co pro mě jeho romány znamenaly tento rok. Četla jsem je v taxících, při vaření, pokoušela jsem se o to dokonce u běhání! (Na páse, prosím :)) 

Jen málo věcí jsem měla raději než večer ukládat děti, lehnout si vedle nich a voyeursky se začít do cizího života a emocí, které často tolik připomínaly mé vlastní. Četla jsem se stejnou dávkou potěšení i žárlivosti, jednak kvůli jeho odvaze naprosto zbořit jakékoliv hranice, literární i soukromé, druhak kvůli tomu, že sama bych nic takového nedokázala. Takovou odvahu, či snad sebestřednost?, bez cenzury popisovat nejen sama sebe, svůj vztah k rodičům, svoji sexualitu, svoje pití, svoje vztahy, ale i totéž u mnoha dalších lidí, mých nejbližších, v sobě nemám a nikdy mít nebudu. Stejně jako odvahu naprosto zbořit pravidla o tom, jak má vypadat literární dílo, potažmo literární dílo, jehož autor chce, aby se četlo. Můj boj nemá žádný literární styl, vkus, ale má syrovost a omračující životní opravdovost a otevřenost. Knausgärdovy knihy nejsou příběh, ale složitá soustava příběhů bez jasného začátku o konce, naopak s bohatou výbavou emocí, která mě naprosto odrovnala. Karl Ove se kvůli knihám rozkmotřil s částí rodiny a přátel, ale naplnil spisovatelskou ctižádost, kterou měl v sobě jako malý kluk a o které taky otevřeně píše. 

Jak krásné, jak zraňující může být psaní bez příkras! 

Společně s Geniálními přítelkyněmi, Posledním kabrioletem a Malém životě řadím Můj boj mezi to nejlepší, co mi mohla literatura nabídnout. (Navzdory téměř čtyřsetstránkové eseji o Hitlerovi v posledním díle, kterou jsem, přiznám se, trochu přeskákala a dala se klidně vypustit.) 

Když jsem včera seděla pod sporákem, na kterém bublalo kuře na paprice, a dočítala poslední stránky, protože jsem nemohla vydržet do večera, zaplavilo mě mohutné vzrušení, že právě dokončuju něco jedinečného, co se mnou pohnulo na zbytek života, dodalo mi tolik energie do psaní, smísené s nesmírným smutkem, že dva roky strávené s tímto románem končí.   

Proto mi čtení možná trvalo tak dlouho – musela jsem ho vstřebat, prodýchat, zpracovat a chtěla jsem si ho šetřit, protože se bojím, že nic tak mimořádného, co by mě tolik zasáhlo, mě už nečeká.