LONGREAD: Kotvy mého života v moři beznaděje

Přes to u nás doma nejede vlak. Nejsem vůbec uklízecí typ, co ale dodržuju, i když jsem smrtelně unavená, je večerní šolichání. Uklidím po večeři, zapnu myčku. S dětmi vybereme ze všech míst v bytě hračky a vrátíme je do krabice do herny. Uklidním deštník. Založím papír, co přišel poštou, vrátím knížku do knihovny. Tyto kroky nezaberou tolik času, ale dohromady přinášejí velké výsledky. Vím, že kdybych si četla, zatímco ve dřezu bych měla špinavé talíře nebo v obýváku na stole rozházené papíry, neužila bych si to. Když si čtu, zatímco slyším pracovat myčku, mám blažený pocit. Kromě toho, večerní šolichání má velice pozitivní účinky na naše rána. Přijít ráno z ložnice do uklizeného prostoru a mít čistý hrníček, do kterého si udělám čaj, je prostě dobrý start dne. 

Což v mém případě znamená jít si lehnout před půlnocí. Jestli je něco, co mi zaručuje, že budu mít pocit dobrého vyspání, je to právě fakt, že zavřu oči ještě než časově nastane nový den. Přiznávám, že tohle je pro mě náročný bod, protože Netflix, knížky a večerní čas pro sebe, kdy děti konečně spí, přerušuju jen velmi nerada. (Jako například dnes, kdy je právě 0.05 ráno, ale já chci dopsat tento post.) 

Jsem člověk, který má potřebu vědět, co se děje a co si o tom myslí chytří lidé. Na sílu naordinované ticho a nicnedělání by mě znervózňovalo víc než další podcast nebo knížka. Kromě toho si myslím, že demokracii, mír a další hodnoty je schopná budovat jenom společnost lidí, kteří se o ně zajímají, a tak cítím potřebu orientovat se v tématech a názorech. Moje dvě děti mě hlídají, abych informace nekonzumovala nonstop, ačkoliv i tak je sjíždím častěji, než bych měla, o to pečlivěji si ale hlídám jejich zdroje. I v aktuální krizi pořád hodně spoléhám na knížky. Kdybyste si k současnému tématu měli přečíst jen jednu jedinou, doporučuji Tima Marshalla a jeho “V zajetí geografie”, kde velice polopaticky vysvětluje fungování světa a politiky a v jedné z prvních kapitol i komplikovaný vztah Ruska a Ukrajiny. (Na tipy na další skvělé knihy vás odkážu sem.) Z časopisů si už dlouho předplácím Respekt (v posledním mě "nadchla" - dá-li se to vůbec napsat o něčem souvisejícím s válkou - vlaková reportáž Ivany Svobodové), z deníků pak Deník N. Do schránky mi chodí brilantní politický newsletter Hany Martínkové a komentáře Miloše Čermáka. Na instagramové fotky se dívám k Lynsey Addario nebo Evgenyiu Maloletkovi, do uší si dávám Vinohradskou 12, Prostor X (skvělé díly tady a tady) nebo Alarm – intelektuálním objevem této války je pro mě bezesportu Michal Smetana. 

Z možnosti aspoň chvilku denně ťukat do počítače písmenka a pracovat s textem se odvíjí hlavní část spokojenosti, protože můj den dostává smysl. Chci prostě psát a ta touha je tak silná, že skoro nedokážu pochopit lidi, kteří ji v sobě nemají a spokojí se s nějakým “obyčejným” zaměstnáním – třeba diplomata. :) Je to jiný smysl než cítím s dětmi, každopádně pokud nemám aspoň chvilku denně na nějaký text, jsem roztěkaná, nervózní, něco mi chybí. Nějaký pocit? Nedokážu to říct. Nedá se to myslím moc zkoumat ani vysvětlovat, není to vůbec racionální, ale je to nad slunce jasné: dny, kdy si můžu chvíli sednout k textu, jsou na konci o hodně lepší.

Nebo zkrátka vyjít z bytu. Běhání, ačkoliv v posledních měsících kvůli nesnesitelnému vedru na páse dole v posilovně je ideální, ale nedělám ho denně. Spíš tak čtyřikrát týdně.  

Nejlépe něco jiného než “hraní”, protože stavět Lego nebo posouvat po dřevěných kolejích vlakové soupravy mě upřímně moc nebaví a často u toho stejně dělám něco jiného – odskakuju k vaření, zařizování, telefonuju s mamkou, aby kluky viděla, jak si hrají nebo jen tak sedím a děti sleduju. Takový čas je taky fajn, ale někdy mám pocit, že odpoledne se tak nějak rozplizlo ani nevím v čem. Proto mám ráda, když si na každý den, kdy Benjamín přijde ze školky, naplánujeme nějakou drobnost – upečeme sušenky, jdeme na džus do kavárny, na kroužek, zaneseme kapsičku pouličním kočkám, co bydlí za rohem, večer jdeme všichni na procházku, projedeme se na městské koloběžce, movie night s popcorem (ta je u nás každý pátek), dáme si taneční půlhodinku na balkóně, čtení v teepee a podobně. Drobnost, ale pokaždé mi den promění v hezčí.  

Tohle není plán, ale samozřejmost a nutnost, kterou bez námahy plním na 100%. Pravda je, že hodně mi k tomu pomáhají právě děti, jejichž uspávání trvá někdy i hodinu a půl, po kterou prostě nesmím vstát a v kritických minutách se ani hnout, ale naštěstí si můžu číst Kindle.  

Seznamy jsou pro mě něco magického. Mám týdenní diář, do kterého si píšu všechny věci, které chci udělat – od koupě dětských plavek přes nápady na texty po čtyři větší jídla, která plánuju přes týden uvařit. Stránka mě zbavuje paniky z nestíhání nebo selhání, naopak dodává mi iluzi, že mám svůj život – včetně jídelníčku – pevně pod kontrolou. (Minimálně do té doby, než zjistím, že mi do čočkového kari chybí čočka.)

Je ideální plán, ale dodržuju ho tak každý druhý den. Je mi to líto, protože vím, že když večer odolám pokušení dát si krekry, oříšky, dojíst po dětech, půjdu spát s blaženým pocitem těšení se na snídani, sněním, co si dám a hrdostí, že jsem vydržela. 

Jestli je něco, co mi vždycky připomene, jak je můj život dobrý, je to rituálek vděčnosti, co máme s dětmi před usnutím. Vždycky se ptám Benjamína, co se mu na uplynulém dni líbilo a když slyším věci jako “plavání, cookies, “schovku” (hra na schovku), “auntie here” (chůva u nás doma), Africa (to je písnička Waka Waka od Shakiry, na kterou teď doma tančíme a obě děti ji zbožňují), je to jako zastavit loď a vyhodit kotvu. Můžu si otevřít Kindle a za chvilku jít spát spokojená. Mám všechno.