Facka nostalgie u bagety a espressa

Teď nadšeně kývu já. Neviděla jsem je dlouho. Navíc málokdy se mi poštěstí být někde jenom s Benjamínem, jakž takž v klidu, u neupatlaného stolu, hromádky ubrousků, bez hromady drobků, všude se povalujících věcí, obav, zda si na nejbližším schodu nerozrazí hlavu, bez neustálého zmatku, kdy je v mém mateřském životě pořád nějaká pochybnost a užívat si toho, o čem jsem dlouho snila a ptala se "kdy už konečně trochu vyroste a budu si moc malinko vydechnout, protože můj syn bude trochu spolupracovat"? 

Otevírám knihovnu fotografií. Porodnice, Benjamín pár minut na světě s čepičkou na hlavě, první procházka s kočárkem po Fairfaxu, první croissant po porodu v Mom&Pop, kam jsem chodila psát, první let do Evropy, hrací opička na gumičce v letadle, miminkovské nohy prostrčené žebřinami v kolébce ...  Benjamín a babi. Pak Benjamín, Vánoce, dort. 

"Sponge Bob! I had Sponge Bob when I was ještě miminko!" vykřikne najednou Ben rvoucí zubama bagetu. 

Fotoprezentace běží, Amerika přeskakuje do balení, na Turecko, sbírání kaštanů na ambasádní zahradě. .. Benjamín způsobně sedí, chichotá se, upozorňuje mě, že tohle tričko s bagrem si pamatuje. To nosil jako miminko! Hrníček s kávou stojí tam, kde jsem ho postavila, černá tekutina v něm, počítač ukazuje další a další obrázky, po klávesnici netlapkají malé buclaté ručičky, nehrozí, že spadne na zem, drobky z čerstvé bagety padají vedle.

Takže už. Můj syn dosáhl spolupracujícího věku.

Měla bych mít radost. Ale místo toho se mi víc a víc stahuje hrdlo a dělá hrozně smutno, že všechno tohle, co si tady promítáme, už bylo a už se to nikdy nevrátí; Benjamín, ta bytost z fotek, kterou tenkrát byl, zmizela. 

Nějak rychleji, než jsem si to představovala a než to teď dokážu vstřebat.