Můj omyl: Dějiny nejsou vývoj kupředu

Vyrůstala jsem v devadesátých letech a na přelomu milénia, v době, o které někteří tvrdí, že byla tou nejlepší v historii lidstva. Když skončil komunismus, bylo mi šest. Moc vzpomínek z něj tedy nemám. Nejspíš taky proto jsem brala svobodu, demokracii  a mír jako něco, co už za mě vybojovaly předchozí generace a tedy jako normu, která se nemůže zhoršit. 

Naopak, rok od roku jsem si myslela, že svět, ve kterém se postupně zvyšuje naděje na dožití, je možné vyléčit většinu nemocí, posílat lidi na výlet do vesmíru a další, se poučil ze své ošklivé historie a bude v něm jenom lépe. Když jsem si před pěti lety přečetla knihu Hanse Roslinga Faktomluva, přestala jsem o sobě tvrdit, že jsem idealistka. Najednou jsem měla v ruce třísetstránové potvrzení, že lepší svět je realita a odehrává se nám před očima. Cpala jsem ho všem apokalyptickým pesimistům napříč zeměkoulí, mým mužem počínaje. Koukněte, čtěte, přirozeným během věcí je vývoj k lepšímu, budoucnost je růžová - tady jsou čísla. 

Krátce poté jsem sáhla po Homo Deus od Yuvala Noaha Harariho. Na několika stránkách v ní píše o tom, že ekonomická provázanost je po celém světě tak obrovská, že jakýkoliv válečný konflikt je hloupost, respektive je v dnešní době v podstatně vyloučený. Byl to tak zřejmý argument, že jsem po přečtení knihy vymazala i poslední špetku skepticismu. 

Věřila jsem, že v dobrém, respektive čím dál otevřenějším, tolerantnějším a lepším světě budu žít celý život. 

Poslední roky se ukazuje, jak jsem se mýlila.  

Když si čtu o potratových zákonech v Americe. 

V podstatě cokoliv o covidu. 

O tom, co se děje v Polsku. 

V Bělorusku. 

Když se v poledne podívám na telefon a zjistím, že 600 kilometrů od místa, kde jsem se narodila, je válka. 

Nemůžu uvěřit, že o všechno, co za nás někdy celá desetiletí vybojovávali naši předci, o čem jsem byla přesvědčená, že si nechceme a nedáme vzít, přicházíme. 

Že i pro tak celosvětově prospěšné myšlenky, hodnoty a věci jako lidská práva, ženská práva, svoboda, demokracie a mír, které nás v minulosti stály tolik, platí, že nikdy nebudou vybojované navždy. Že i v 21. století budou stát životy. Že dějiny nejsou vývoj kupředu. Že nejdeme dopředu, ale možná se ani netočíme v kruhu, spíš kráčíme pozpátku. ZATRACENĚ! Vždyť to nemá logiku, nedává smysl, je to zbytečné ... 

Když jsem včera v poledne malajského času četla zprávy o Ukrajině, nebrečela jsem. 

Seděla jsem na posteli a tupě jsem zírala do stěny. 

Je půl druhé ráno, když si snad potisící otevírám zprávy a v nich čtu o útoku na Černobyl. 

Poprvé v životě jdu spát s myšlenkou: co když se zítra neprobudím?  

Jsem většinou optimistka. Píšu blog o radosti. Ale docházejí mi zásoby.