Benjamín má 5 let

Benjamín roste a já po jeho boku. On v muže, já v sebevědomější (a šedivějící) mámu, která si díky němu daleko víc uvědomuje, jaká je ona sama. Například jak by chtěla být vším, zkusit všechno, ochutnat všechno, být u všeho, stejně jako on. 

Benjamín je citlivý rebel. Hodně tvrdohlavý. Když se ho snažím o něčem přesvědčit, řekne mi "okay", ale stejně si věc udělá po svém nebo ji neudělá vůbec. Když pak slyším jeho argument nebo vidím triumfální pohled, hrkne ve mě: "Co budu dělat, až přijde puberta?"   

Asi nejvíc mě fascinuje, jak se občas úplně změní. Z naprosto samostatného kluka, který mi nedávno připravil svačinu (ano, těstoviny s vlašskými ořechy zalité džusem, ale stejně, udělalo mi to ohromnou radost) nebo nasedne do taxíku a je schopný zřetelně pozdravit a sdělit, kam jedeme, se změní v miminko, které potřebuje obléknout, vysvléknout i nakrmit. Což je podle mě často jen zástěrka a volání po mojí pozornosti, abych chvíli přestala sledovat Olivera a dívala se na něj: jak plave, jak skáče, jak dává góly na fotbale a těžce zvládá prohru, jak parádně chodí po kladině v gymnastice, jak chce taky pochovat. Pohyb miluje nade vše, a protože v Kuala Lumpur k tomu máme podmínky a všechno v domě nebo za rohem, dávám mu k němu maximum prostoru. Chodí na čtyři různé sportovní kroužky a kdybych mu zítra navrhla, jestli nezkusí nějaký další, vrátil by se ze zkušební hodiny se slovy: "Mama, I love it. Can we go again?"

Sleduju tohle jeho nadšení a rychlost, zase vidím sebe a ptám se: mám se nás oba snažit přimět k odpočinku, nebo v něm mám tuhle radost kombinovanou s touhou poznat ze života co nejvíc ještě rozfoukávat? 

Líbí se mi jeho společenskost, s jakou vpluje do každého kolektivu, zvědavost, se kterou odchází ráno do školky a přemýšlím, jesti dneska (zase) budu mít telefonát, kde si způsobil jakou modřinu. Když je ve školce, je to vlastně jediná chvíle, kdy dokážu jakž takž pustit svůj strach. Jakmile ho vyzvednu, začíná ve mně vnitřní boj, ve kterém proti sobě stojí chuť nechat mu volnost a prostor a ochranitelství, projevované zvyšující se panikou: "Dál od okraje skákej, dál, ať si nenarazíš hlavu." 

Miluju, když se mě ptá, jestli bych mohla konečně uvařit čokoládovou polévku a kdybych to dovolila, čokoládové hobliny by si sypal i na pečeného lososa. Směju se, jak relativní je pro něj čas - všechno se odehrálo buď včera, "when I was ještě malinkej" nebo nastane "in five minutes". Zítra? Pche! "Zítra like in five minutes?"

V pěti letech umí všechna písmenka abecedy, jednoduše počítat ("When I am six, OJ will be three already!"), trochu psát, ačkoliv na to nemá dost trpělivosti a myslím, že škola pro něj v tomto bude složitější. Na druhou stranu, když ho něco zaujme, je schopný dvě hodiny sedět a podle návodu sestavit klidně celou krabici Lega s několika různými auty anebo před spaním lehoučce filozofovat. 

Jak vidíte z mého psaní, čeština mu zatím příliš nejde. Rozumí všemu, ale mluví tak, že do anglických vět dává česká slova, často ve tvaru, ve kterých je slyší nejčastěji, například: "Here is our hotelu!" (když jedeme kolem hotelu, kde jsme v Malajsii začínali) anebo českým slovům přidává anglické koncovky –s pro množné číslo – sušenkys, pejseks, dýněs. Kromě angličtiny má ve školce ještě jazyk bahasa (malajština) a mandarínštinu, takže v češtině jsem k němu shovívavá a pozvolna si připouštím, že jeho dominantní jazyk bude angličtina.

Jak roste a mění se, pomalu taky začínám přemýšlet nad tím, jak o něm vlastně psát tady nebo na sociálních sítích, protože i text je forma sdílení, která s ním půjde. Jsem jeho máma, on je můj syn, a i když se nad ním rozplývám, nepatří mi. Nakolik mám právo o něm psát a sdílet to? Loni jsem oběma klukům začala psát osobní dopisy, aby do budoucna věděli i něco víc než jaké jídlo měli rádi nebo co vtipného říkali, aby pochopili, jak silné k nim mám pouto a taky proč se z něj občas potřebuju na chvíli odtrhnout. Možná tahle narozeninová shrnutí přenesu do budoucna tam. Snad neztratím motivaci psát, když to budou záznamy kvůli chabé češtině dost možná do prázdna. 

K pátým narozeninám dostal Ben velký Lego nákladní vlak a už hodiny ho buduje. Oliver poletuje kolem, bere mu kostičky, rozhazuje je kolem sebe a zlobí se, když ho odtahuju k jeho Duplu nebo velkému puzzle. Je legrační, jak mi v takové konfrontaci přijde Benjamín hrozně velký a pak zase hrozně malý, když spolu jdeme třeba obrovským nákupním domem Suria pod Petronas Towers a já doháním jeho nadšené poskakování, aby se mi neztratil v davu. 

Každopádně pořád je to moje první miminko, můj chlapeček, který ze mě udělal mámu a změnil mi navždycky život. Je svůj. A je v něm tolik energie a radosti ze života, že ani na fotku nezapózuje bez tanečku. :)  

Všechno nejlepší, Benjamínku.