Svoboda není jenom cesta v souladu s duší, je to cesta osmi miliard lidí na planetě

Zdá se, že svoboda je hlavně o tom mít příležitosti, práva a vhodné podmínky pro sebe sama. Z mnoha příspěvků, které čtu, vychází svoboda jako osvobození od systému a osamocený existenciální triumf. Odmítání zdravotního a jiného pojištění, potažmo lékařské péče, školního vzdělávání, cestovních regulací a zásahů do vlastního těla a mnoho jiných si ale můžeme obhajovat jen pokud zapomeneme na toto. Ano - za chvíli nás bude na Zemi osm miliard. Není možné vyhovět každému. V historii to bylo, je a pravděpodobně ještě bude právě určité omezení individuálních svobod na úkor většiny a z něj vyplývající možná spolupráce, co nás dovedlo k dnešní bohaté společnosti včetně faktu, že se proti ní můžeme bouřit. 

Nemám jasnou odpověď na to, kdy jsou nastavené podmínky ještě rozumné a kdy už jsou za hranou.  

Hledám je v sobě pokaždé, když tady v Malajsii vejdu do budovy, a musím se čárovým kódem zaregistrovat do aplikace – jméno, telefonní číslo, ukázat očkování, změřit si teplotu. Je to ještě smysluplný dohled? Nebo přílišný? Pocitově samozřejmě linii, za kterou by stát lézt neměl, nějak vnímám, ale i moje pocity se mění – v čase i s ohledem na společnost, ve které se pohybuju. 

Konzistentně podezřele se však dívám na každého, kdo jednoznačné odpovědi má, a dokonce z nich Česku a světu předpovídá totalitní budoucnost.  

Rozkročenou mezi tři kontinenty žijící většinu času v bývalé britské kolonii, dnes značně autoritářské Malajsii, v jejíž kultuře je společnost silně nadřazená zájmům jednotlivce, mě udivuje hlavně ta hysterie, podle které se doma řítíme do záhuby, a tak je třeba bojovat proti – čemukoliv, co zavání dohledem, doporučením nebo nařízením. Každé individualistické cesty v souladu se svou duší, která hlásá zodpovědnost a respekt, ale v reálu nebere ohled na nikoho jiného než na sebe a svoji rodinu, se bojím víc než virů, očkování, klimatické krize i předpovídané totality. 

Tohle koluje po sítích. Slova v obrázku.