Česká facka: Kolik "dobra" plodí zlo?
Vyrostla jsem v prostředí, kde se trestalo. Nijak přehnaně, ale trestalo. Měla jsem z toho, že jsem tu a tam dostala na zadek, někdy trauma? Ne. Dětství si pamatuju jako hezké. Pár věcí bych dnes rodičům možná vytkla, všeho všudy k nim ale chovám nesmírný obdiv za to, jak svůj úkol zvládli. Byla bych lepší nebo horší člověk, kdybych výprask občas nedostala? Na to nedokážu odpovědět, jelikož to nemám s čím porovnat.
Jako bezdětná jsem prohlašovala, že svoje dítě bít "asi nebudu". Když se mě kamarádky ptaly, co mě k tomu vede, když "my jsme taky dostávaly výprask a podívej se, žijem, pár výchovných nás nezabilo a vyrostly jsme v pohodě", chtělo se mi odpovědět: "Opravdu jsme v pohodě? Jsou z nás sebevědomé, jakž takž vyrovnané ženy, které si umí nastavit své hranice a nastavit je i druhým?" Doopravdy jsem se ale naší debatě zasmála a nic neřešila – byla jsem svobodná, nebyla jsem máma, neměla jsem důvod.
Když se narodil Benjamín a já se dívala na to maličké, nevinné miminko, nemohla jsem pobrat, že bych na něj někdy mohla zvýšit hlas, případně ho dokonce plácnout přes zadek. Jenže miminko rostlo, začalo strkat prstíky do zásuvky, brát ze šuplíků těstoviny a rozhazovat je po bytě, zapínat na prázdno pračku, se smíchem běhat po parkovišti obřího obchodního domu ... a ubližovat mladšímu sourozenci. Situací, kdy jsem měla rudo před očima a plácla bych ho, bylo najednou mnoho denně. A bylo bohužel i několik takových, kdy jsem to udělala. Ruka mi prostě instinktivně vystřelila, ani jsem nechápala jak: plácnutí po ručičce, plácnutí přes zadek, facka. Nic dramatického, žádná velká síla, ale stalo se to. Když se za tím zpětně ohlížím, bylo to buď selháním z vyčerpanosti nebo strachem, kdy Benjamín prostě dělal nebezpečnou věc, vysvětlování nepomohlo a já jsem to potřebovala zarazit co nejrychleji. Tehdy jsem byla taky hodně sama a myslím, že i to k tomu přispělo. Dnes se víc opečovávám (mám školku, chůvu, dovolím si opustit domov a jít si "dělat svoje"), a tak mě věci, které mě rozčilovaly, tolik nenastartovávají.
Už jsem tady psala u tématu ukončování kojení, že často řešíme děti, a přitom vůbec neřešíme sebe. Nemám tušení, co těchto pár mých selhání udělalo s Benjamínem, pro mě ale byly natolik bolestné, že si je pamatuju všechny. (Pravda je, že bych je spočítala na prstech jedné ruky.) Myslím, že rozhodnutí skutečně nevztahovat na svoje děti ruku, nakonec uzrálo z mnoha faktorů: přemýšlela jsem o něm už před narozením dětí, po něm jsem si poslechla pár podcastů o škodlivosti fyzických trestů (doporučuju například tento), přečetla jsem si několik knížek o výchově a přelomový "Můj boj" Karla Oveho, v jehož třetím díle detailně rozebírá svůj vztah s tyranským otcem. Především jsem si ale vyzkoušela, jaký efekt bude mít takový prvek na mě, jak těžké pro mě bude srovnat si svoje jednání sama v sobě. Sice jsem od začátku věděla, že tresty nemají smysl a nechci k nim sahat. Ale test jsem zjevně potřebovala, abych si naplno uvědomila, že žádné plesknutí doopravdy neodpovídá tomu, kým jsem, jaké hodnoty vyznávám a jaký vztah chci mít se svými dětmi. Tím spíš, když jsem to já, kdo z pozice rodiče rozhoduje, jak se budu cítit já i ony, jak dopadnou nebo nedopadnou určité situace a jestli večer půjdu spát jakž takž smířená nebo naopak znechucená.
Přijímám argument, že v debatě o tělesných trestech je nutné vzít v úvahu fakt, že škála uplatňování tělesné síly je široká – a plácnutí přes ručičku, když dítě posté strká vidličku do zásuvky není totéž, co facka za zákeřné ublížení bratrovi. Hodně důležité je taky rozlišovat, jak které dítě reaguje na rodičovské usměrňování – sama mám doma dvouleťáka, kterému většinou stačí přísnější pohled, aby přestal strkat Lego do pusy nebo rozhazovat jídlo na zem, a pětileťáka, na kterého od batolete často nezafunguje nic jiného než razantnější domluva a chvilkový pobyt na samotce, aby mu došlo, že při hraní zkrátka nemůžeme praštit mladšího bratra kolejnicí, když záměrně vykolejí vlak. Zásadní je taky správné načasování, což je součást kontextu. A vůbec ta debata může být široká.
I tak ale platí, že pro mě není "facka, záhlavec nebo přes zadek" akt výchovy, natož pro "něčí dobro". (Kolik "dobra" plodilo a plodí zlo, ptám se často, zdaleka nejen v otázkách výchovy.) Vyzkoušela jsem si sama na sobě, že všechny jmenované jsou spíš akty rodičovské frustrace, kvůli nimž trpím hlavně já.
Přemýšlím nad tím tak, že nikdy nevím, co mým dětem zůstane v hlavě a v duši. A čím méně tam můžu dát ubližujícího, tím lépe. Pro nás všechny.
K přijetí zákona se hlásím, protože věřím faktům, že v zemích, kde k zákazu fyzických trestů došlo, se během pár let dramaticky snížilo násilí v rodinách i mezi dětmi a teenagery ve školách. To je pokrok v zájmu celé společnosti. Zároveň ale nejsem naivní, abych si myslela, že zákon ochrání děti před vlastními rodiči a postará se jim o idyličtější dětství. – Kéž by!
Co vím ale určitě, že já chci být rodičem, který vede potomky dětstvím bez tělesných trestů. A ideálně také bez zvyšování hlasu. V první kategorii se mi už celkem dlouhou dobu daří, v té druhé však úspěšná nejsem. Denně ale trénuju, abych zítra mohla být zase o kousek lepší. Klidnější. Spokojenější sama se sebou, až budu večer uléhat do postele.
Ja som sa definitívne rozhodla pre to isté, keď mi v rozhovore jeden psychológ povedal: "áno, síce učíme, že dieťa nemôže udrieť dospelého naspäť, ale neučíme ho tým i to, že môže udrieť človeka, nad ktorým má autoritu? Mladšie dieťa, zviera... A ews partnera či svoje deti. "
OdpovědětVymazatJe to přesně tak. Mimochodem podobně mluví i Martin Zikmund v podcastu "13 hříchů rodičovství" - ten mě na tohle téma taky hodně oslovil. Doporučuju a děkuju za komentář.
VymazatJani, jasná zpráva, taky tělesně tresty odsuzuju a Matýska nebijeme, bohužel jsme teda v blízkém okolí v menšině, někteří rodiče fackama a plácáním přes zadek usměrňují děti i venku na hřišti, čehož býváme svědkem a vidím, jak Matěj nechápe a pak se mě na to ptá. Důvody mám podobné jako ty, ale především se mi to teda příčí, co se jako to dítě ode mě naučí? Že když mi bouchnou saze, je nejlepší řešení si to na někom vybít fyzicky? Že to je cesta, která je běžná a v pořádku? Co si z toho odnese do života?
OdpovědětVymazatNo přesně, viz i komentář výše. A nad tím, že to lidi dělají veřejně nebo že se k tomu veřejně přiznávají (mně třeba nedávno sousedka, která byla vychovaná velmi přísnou rukou a tělesnými tresty a sama to teď aplikuje), nad tím mi zůstává rozum stát. Ale je to asi přesně tak, jak říkají všichni psychologové - co vidíš a zažiješ doma, o tom si pak myslíš, že je to to nejlepší a automaticky to předáváš dál, bez ohledu na lidi, zákony, jiné názory. Je to smutné, ale jak potvrzuje i tvůj komentář, děje se to. Moc zdravím Vendy a děkuju, že jsi napsala. Jana
VymazatJani, vnímám to podobně. Dokud jsem neměla děti, byla jsem zastáncem toho, že jedna přes zadek je lepší, než složité vysvětlování. Teď už si to nemyslím, naopak, myslím si, že vhodně zvolená komunikace je absolutní základ, podle situace - v mírném nebo důrazném tónu. V některých případech jí doplňuji přiměřeným trestem a řekla bych, že spolecne s důsledností a nastavením a dodržováním určitých pravidel to takto funguje na obě děti (6 a 4 roky) zatím perfektně. Přes zadek jsem je párkrát plácla (1-2x za rok?) , ale v podstatě vždy to bylo v afektu, zpětné mě to mrzelo a dobře vím, že bych to dokázala řešit i jinak. I proto se přikláním k názoru, že bití dětí je ve své podstatě opravdu selhání rodiče, nikoliv výchovná metoda. Myslím, že pokud to není skutečné bití, ale opravdu jen plácnutí (vyjímečné), není potřeba se tím příliš trápit (jsme lidé, ne stroje), ale je dobré si to uvědomit a příště se podobné reakci vyvarovat. Pokud jde o uzákonění, tak si nejsem jistá, ale nemám k tomu tématu nic moc nastudovaného. Obávala bych se trochu toho, že jeden pohlavek/facka (kterou jsem tedy zatím ještě nikomu nedala, ale nemůžu na 100% zaručit, že k tomu jednou nedojde) staví rodiče do vydíratelné pozice, kdežto ti, co svoje děti skutečně bijí, to budou dělat dál. Případně se fyzické týrání přesune do roviny týrání psychického. Asi by hodně záleželo na znění takového zákona... A pokud jde o zvyšování hlasu, tak v tom jsem přeborník:( Myslím, že do určité míry je zvýšený hlas ku prospěchu, ale toho křičení (někdy až zavřískání), toho bych se opravdu, ale opravdu ráda zbavila. Loni, po 1. covidovém roku s mnoha hodinami homeofficu ve společnosti dětí v karanténách, jsem si dala předsevzetí, že bych se ráda vřískotu vyvarovala. Není to ideální, ale určitě lepší, a věřím, ze se mi ho (snad) podaří odbourat úplně :) Pavla
OdpovědětVymazatJá už to nestihnu. Svoje děti jsem občas bila. Myslím tím, že dostaly někdy na zadek. Dnes jsou dospělé a je už pozdě. Nebylo tehdy tolik osvěty a byla jsem mladá a nerozumná.Teď je mně to líto, mnohé bych dnes udělala jinak. Jen bych ale chtěla říci, že ke mně určitě nemají vztah jako k tyranskému rodiči. To myslím nejde takto brát. Tyranský rodič a výchovné pochybení, které vedlo k něčemu, čeho později litujete, mají odlišný dopad na psychiku dítěte. Lucie
OdpovědětVymazatDeti maji krehkou dusicku a fyzicke tresty je ponizuji a zranuji, i kdyz si nekteri lide mysli, ze jedna facka neuskodi. JO. Uskodi a moc. Ta zatvrdelost nekterych jedincu je pro me opradu nepochopitelna. Ze v civilizovane EU existuji jeste staty, kde tento zakon ochrany deti v ustave nemaji, je opravdu smutne. Jestli ten zakon detem opravdu pomuze???? Nevim. Nastesti jsou mlade maminky vetsinou uz jineho mysleni a deti vychovaji bez fyz. trestu. Jde to, sice nekdy narocne a nam ta trpelivost pri vysvetlovani obcas chybi, ale myslim, ze se to vyplati. Nechci vubec nikoho poucovat, jsem take jenom normalni mama a ta trpelivost me take nekdy chybela. Sve deti jsem ale snad nikdy telesne netrestala. Spis jsem vic na ne jecela :-))a pysna na to take nejsem. Jsme proste jenom lidi. Deti nekdy zlobi, nastavuji si hranice a to je prece normalni. Nechteji nam tim nejak ublizovat. Preji vsem hodne trpelivosti a pevne nervy....Dagmar
OdpovědětVymazat