Česká facka: Kolik "dobra" plodí zlo?

Jako u většiny horkých témat jdu pozdě. Není nic staršího než vyjadřovat se k něčemu, co se odehrálo minulý týden. Já ale diskuzi, ve které se řešily výchovné facky Mariana Jurečky, beru spíš jako odrazový můstek k sepsání něčeho, co už tady na blogu slibuju velmi, velmi dlouho. Proč tak otálím? 

Vlastně nevím. Ve věci mám poměrně jasno. Nepotřebuju číst žádné další knihy ani komentáře, které by mě přiměly poupravit dlouhodobý názor, že děti se nebijí. Mám v ní dokonce tak jasno, že nebýt několika vašich otázek, tohle téma by pro mě nejspíš vůbec nebylo téma, respektive vyjadřovala bych se k němu pouze někde u kávy, když se dozvím, a když mě šokuje, kolik lidí (včetně těch s prestižním vzděláním a ze zemí, kde je to trestné) děti bije a neváhají se o to veřejně podělit jako o výchovný tip. I v takovém případě se však k fyzickým trestům vyjadřuju pouze do té míry, že mě zajímají rodičovské pohnutky k nim, než že bych měla potřebu přesvědčovat někoho o jiném pohledu na věc. Fyzické tresty jsou jejich volba. Já mám tu svoji. 
 

Vyrostla jsem v prostředí, kde se trestalo. Nijak přehnaně, ale trestalo. Měla jsem z toho, že jsem tu a tam dostala na zadek, někdy trauma? Ne. Dětství si pamatuju jako hezké. Pár věcí bych dnes rodičům možná vytkla, všeho všudy k nim ale chovám nesmírný obdiv za to, jak svůj úkol zvládli. Byla bych lepší nebo horší člověk, kdybych výprask občas nedostala? Na to nedokážu odpovědět, jelikož to nemám s čím porovnat.   

Jako bezdětná jsem prohlašovala, že svoje dítě bít "asi nebudu". Když se mě kamarádky ptaly, co mě k tomu vede, když "my jsme taky dostávaly výprask a podívej se, žijem, pár výchovných nás nezabilo a vyrostly jsme v pohodě", chtělo se mi odpovědět: "Opravdu jsme v pohodě? Jsou z nás sebevědomé, jakž takž vyrovnané ženy, které si umí nastavit své hranice a nastavit je i druhým?" Doopravdy jsem se ale naší debatě zasmála a nic neřešila – byla jsem svobodná, nebyla jsem máma, neměla jsem důvod.  

Když se narodil Benjamín a já se dívala na to maličké, nevinné miminko, nemohla jsem pobrat, že bych na něj někdy mohla zvýšit hlas, případně ho dokonce plácnout přes zadek. Jenže miminko rostlo, začalo strkat prstíky do zásuvky, brát ze šuplíků těstoviny a rozhazovat je po bytě, zapínat na prázdno pračku, se smíchem běhat po parkovišti obřího obchodního domu ... a ubližovat mladšímu sourozenci. Situací, kdy jsem měla rudo před očima a plácla bych ho, bylo najednou mnoho denně. A bylo bohužel i několik takových, kdy jsem to udělala. Ruka mi prostě instinktivně vystřelila, ani jsem nechápala jak: plácnutí po ručičce, plácnutí přes zadek, facka. Nic dramatického, žádná velká síla, ale stalo se to. Když se za tím zpětně ohlížím, bylo to buď selháním z vyčerpanosti nebo strachem, kdy Benjamín prostě dělal nebezpečnou věc, vysvětlování nepomohlo a já jsem to potřebovala zarazit co nejrychleji. Tehdy jsem byla taky hodně sama a myslím, že i to k tomu přispělo. Dnes se víc opečovávám (mám školku, chůvu, dovolím si opustit domov a jít si "dělat svoje"), a tak mě věci, které mě rozčilovaly, tolik nenastartovávají.

Už jsem tady psala u tématu ukončování kojení, že často řešíme děti, a přitom vůbec neřešíme sebe. Nemám tušení, co těchto pár mých selhání udělalo s Benjamínem, pro mě ale byly natolik bolestné, že si je pamatuju všechny. (Pravda je, že bych je spočítala na prstech jedné ruky.) Myslím, že rozhodnutí skutečně nevztahovat na svoje děti ruku, nakonec uzrálo z mnoha faktorů: přemýšlela jsem o něm už před narozením dětí, po něm jsem si poslechla pár podcastů o škodlivosti fyzických trestů (doporučuju například tento), přečetla jsem si několik knížek o výchově a přelomový "Můj boj" Karla Oveho, v jehož třetím díle detailně rozebírá svůj vztah s tyranským otcem. Především jsem si ale vyzkoušela, jaký efekt bude mít takový prvek na mě, jak těžké pro mě bude srovnat si svoje jednání sama v sobě. Sice jsem od začátku věděla, že tresty nemají smysl a nechci k nim sahat. Ale test jsem zjevně potřebovala, abych si naplno uvědomila, že žádné plesknutí doopravdy neodpovídá tomu, kým jsem, jaké hodnoty vyznávám a jaký vztah chci mít se svými dětmi. Tím spíš, když jsem to já, kdo z pozice rodiče rozhoduje, jak se budu cítit já i ony, jak dopadnou nebo nedopadnou určité situace a jestli večer půjdu spát jakž takž smířená nebo naopak znechucená.   

Přijímám argument, že v debatě o tělesných trestech je nutné vzít v úvahu fakt, že škála uplatňování tělesné síly je široká – a plácnutí přes ručičku, když dítě posté strká vidličku do zásuvky není totéž, co facka za zákeřné ublížení bratrovi. Hodně důležité je taky rozlišovat, jak které dítě reaguje na rodičovské usměrňování – sama mám doma dvouleťáka, kterému většinou stačí přísnější pohled, aby přestal strkat Lego do pusy nebo rozhazovat jídlo na zem, a pětileťáka, na kterého od batolete často nezafunguje nic jiného než razantnější domluva a chvilkový pobyt na samotce, aby mu došlo, že při hraní zkrátka nemůžeme praštit mladšího bratra kolejnicí, když záměrně vykolejí vlak.  Zásadní je taky správné načasování, což je součást kontextu. A vůbec ta debata může být široká.     

I tak ale platí, že pro mě není "facka, záhlavec nebo přes zadek" akt výchovy, natož pro "něčí dobro". (Kolik "dobra" plodilo a plodí zlo, ptám se často, zdaleka nejen v otázkách výchovy.) Vyzkoušela jsem si sama na sobě, že všechny jmenované jsou spíš akty rodičovské frustrace, kvůli nimž trpím hlavně já. 

Přemýšlím nad tím tak, že nikdy nevím, co mým dětem zůstane v hlavě a v duši. A čím méně tam můžu dát ubližujícího, tím lépe. Pro nás všechny. 

K přijetí zákona se hlásím, protože věřím faktům, že v zemích, kde k zákazu fyzických trestů došlo, se během pár let dramaticky snížilo násilí v rodinách i mezi dětmi a teenagery ve školách. To je pokrok v zájmu celé společnosti. Zároveň ale nejsem naivní, abych si myslela, že zákon ochrání děti před vlastními rodiči a postará se jim o idyličtější dětství. – Kéž by! 

Co vím ale určitě, že já chci být rodičem, který vede potomky dětstvím bez tělesných trestů. A ideálně také bez zvyšování hlasu. V první kategorii se mi už celkem dlouhou dobu daří, v té druhé však úspěšná nejsem. Denně ale trénuju, abych zítra mohla být zase o kousek lepší. Klidnější. Spokojenější sama se sebou, až budu večer uléhat do postele.