Třetí dávka

Malajsie je autokracie, kde nebude nikdo řešit, když si dneska večer stoupnete na chodník, začnete tam ve woku smažit banány a prodávat je. Ale nejste očkování? Tady si neškrtnete. Nenakoupíte. Děti nebudou chodit do školky. Do žádného kroužku. Vy nepůjdete do restaurace. Do kina. Nevezmou vám čistírnu. Nepřijedou vám opravit rozbitou myčku. Nemůžete k doktorovi – vy ani děti. Nikam letět ani jet. To, proti čemu v Česku protestujeme, je v jichovýchodní Asii realita. Pokud tady chci smysluplně žít, manžel pracovat a pokud všichni chceme fungovat, moc jiných možností, než se očkovat, nemáme. Je to dobře? Neumím to posoudit. Chápu argumenty o svobodě. A chápu malajsijskou vládu, která musí nějak ukočírovat ohromnou etnickou a sociální pestrost. Nejsem si jistá, že zrovna Malajsie je země, kde by stačilo vysvětlovat, diskutovat a pozitivně motivovat. Spíš si myslím, že ne. A tak zdejší vláda sice nenařizuje, ale dělá všechno proto, abyste bez očkování nemohli víc než sedět doma na zadku. Taky proto je dnes naočkováno 80% lidí.  

Kdykoliv čtu v internetových diskuzích o respektu, začíná pro mě tady. 

U zdravotníků, které pandemie zasáhla nejvíc. (Nakonec nikdy nevím, kdy je budu já sama potřebovat.) U těch, kteří se z různých důvodů očkovat nemohou. 

A u těch, kteří kvůli tomu, že se jiní neočkují, budou déle čekat na důležité vyšetření nebo důležitý výkon, což je nakonec může stát život. 

Považuju se za solidárního člověka. Nejen když jde o různé sbírky nebo když vidím na ulici bezdomovce, ale tak nějak všeobecně. Očkovat bych se tedy nechala i v případě, že by mě k tomu nenutily okolnosti výše. 

Nemám nadváhu, pravidelně sportuju, nebývám nemocná, je mi pod čtyřicet. Netuším, jestli jsem prodělala covid. Pokud ano, stačily mi na to dva dny a čaj se zázvorem a s medem. Teoreticky by všechno nasvědčovalo tomu, že bych mohla potrénovat imunitu a s očkováním si nedělat vůbec hlavu. Ale jsem si dobře vědomá toho, že příště to tak být nemusí. Ostatně, jak dobře znám svoje tělo? Já jsem přesvědčená, že velmi málo. Stačí, abych dostala tréninkový běžecký plán, kde mám jednu minutu běžet tempem 5:50 a druhou 5:40. Ukazuje se, že nedokážu správně odhadnout čas ani rychlost. A kupodivu ani důvod, proč mi dnešní trénink tolik nejde. Je to únava z dětí? Nějakého jídla, co jsem si dala? Vyčerpání tréninkem v předešlém týdnu? Stejným způsobem se peru i s různými apkami. Respektive, mám pocit, že měření zdravotních dat a metrik mi k ničemu není, pokud nedokáží vyhodnotit tělo jako celek, případně pokud k nim nemám dobrou interpretaci. Moje motto, když se jedná o moje tělo, je většinou "nevím". A když nevím, považuju za nejlepší řešení prevenci. Ostatně jsou horší věci než očkování, a dělám je (několikrát) denně. (Jako například sezení s nohou přes nohu u psaní tohoto článku, kterým ruinuju svoje tělo možná daleko víc než vakcínou. Ale vím já?)

Některé argumenty proti očkování naprosto chápu. Třeba strach. Taky se bojím a taky bych blahořečila člověka, který by mi do těla píchnul vakcínu s tím, že je stoprocentně neškodná a pomůže vymýtit covid na planetě. Na druhou stranu vím, jaké je to bláznovství. Jsem si vědomá, že nic z toho, co v životě dělám, včetně toho, když nastupuju do letadla, sedám do auta nebo procházím po palmou obsypanou ořechy nebo si sypu na jogurt proteinový prášek, není bez rizika. Co důležité je, nenechat se jím paralyzovat. Na to mám jednu malou pomůcku: pokaždé, když mi někdo řekne nějakou věc, například že s vakcínou nám Bill Gates očkuje do těla čipy, ptám se sama sebe: A proč by to dělal? K čemu by mu to bylo? A propos, kokosové ořechy zabijí na planetě zemi každý rok 150 lidí. 

Čím víc očkovaných, tím méně viru v populaci, tím menší možnost viru mutovat, tím spíš se nebudeme muset neustále přeočkovávat, tím méně reportáží z JIP, tím méně to budeme muset řešit, politicky, ekonomicky, v už tak rozhádané rodině nebo večer u vína. Prostě méně zla na planetě tak nějak celkově. Jo, takhle jednoduché to fakt je. Nebo jsem jediná, kdo si to myslí?

No – bojím. Ano, smrt je součástí života. Ano, jsem věřící. Ano, přečetla jsem hromadu článků o tom, jak si z ní máme udělat kamarádku a pozvat ji do života. A ne, stejně to zatím neumím. Prostě to takhle mám, a tak když můžu udělat něco proto, abych se k ní ještě víc nepřiblížila, udělám to. Protože kdyby ne, k čemu je potom na světě medicína? Věda? Všechny ty pokroky, na které přispívám v rámci různých sbírek?