LONGREAD: Jak být dobrým Ježíškem?

Na téma dárky jsem vlastně nic psát nechtěla. Dokud jsem minulý týden neseděla na sousedském obědě, kde jsme si napříč kulturami vyměňovali historky o rodinných smskách, v nichž se domlouváme, že letos opravdu nic. A když už něco, tak jen něco, co se dá sníst nebo vymydlit. Abychom potom na začátku prosince zjišťovali, kdo dohodu porušil a co teda s tím. Řekla jsem k tomu pár vět, načež se moje švédská sousedka zeptala: "Už jsi o tom něco psala? Ráda bych si to přečetla." A mně zase došlo, že v bizarnostech se často skrývají ta nejatraktivnější témata.   

Nemám ježíškovský manuál a všechno, co sepisuju níže, je osobní zkušenost, která se zřejmě bude postupně měnit, jak budou růst moje děti. Momentálně u nás ale docela dobře funguje tento postup. 

Já i B. jsme z menších rodin, ale Benjamín s Oliverem jsou pro oboje prarodiče první vnoučata. Tomu samozřejmě odpovídá nákupní nadšení. Několik let jsem přemýšlela, jak ho zkrotit. Bezdárkovou politiku nemám ráda, jakkoliv rozumím argumentům o plývání – energií i penězi. Nehodlám však v pravidelných intervalech rozvracet rodinu tím, že jejím členům budu zakazovat, na co mají právo – někomu něco darovat, případně že budu odmítat nevyžádané dárky - nechceme, děkujeme, nepotřebujeme, vezměte si to zpět. Místo toho jsem zvolila prevenci, která přináší smír mojí ekologicky šetrné duši i rodinnému kruhu.  Co to znamená?

U wishlistů se chvilku zdržím. 

Základní wishlist si udržuju v počítači celý rok. Je to jednoduchý wordovský dokument, kam si píšu různé věci podle toho, co mě kde zaujme, napadne nebo co někdo zmíní, že by chtěl. Přidávám do něj i tipy na dárky na různé příležitosti, co jsem odkoukala od druhých – třeba videopřání k padesátinám od padesáti nejbližších přátel, protože většinu dobrých tipů obratem zapomenu. Na začátku prosince sice nemám nakoupeno, ale mám minimálně seznam, do kterého se můžu podívat, a hned mám představu, co bych zhruba mohla pořídit a kde, takže odpadá bloumání po obchodech a stres, že už je osmnáctého a já ještě nemám ani nápad. 

Další wishlisty mi udržuje pokupě Amazon. Jeden mám pro sebe, kam si házím věci, co mě zaujmou, ale sama bych si je z různých důvodů nekoupila. Další, pojmenovaný "Ideas For The Boys", mám pak pro kluky. Mimo příležitosti jako narozeniny nebo Vánoce kupujeme jen minimum hraček – maximálně malé autíčko nebo vodní pistolku na dovolené, takže do wishlistu míří všechno ostatní. Miluje Benjamín nějakou hračku ve školce? Doporučila mi kamarádka nějakou hračku pro Olivera a mně se hodně líbí? Házím to tam. K tomu přidávám tipy na hračky, které jsem si pojmenovala jako "rozšiřovací" – už je doma máme, ale nevadí nám sbírku rozšířit. Sem patří třeba Lego, magnetické dlaždice nebo puzzle od Mideeru. Zhruba měsíc před Vánocemi nebo narozeninami všechny wihslisty projdu, upravím a rozešlu rodině odkazy. V každém wishlistu je vždycky minimálně deset nápadů, takže přestože jde o dárky na objednávku, nepostrádají moment překvapení. Sluší se dodat, že wishlist nedávám rodině jako dogma. Pokud se jím chtějí pouze inspirovat, nezavrhuju to. Nezavrhuju ani invenční dárky, které z wishlistu nepocházejí. Poslední dobou je jich relativně málo. Když se hodí, zabalím je, když ne, většinou najdou domov u rodiny nějakých uprchlíků nebo ve společné herně v našem domě. (Do jednoho nebo druhého mimochodem míří i většina dárků ze školky a různých ambasádních akcí – i množství papírů a pastelek, které dokážeme po(vymalovat), je totiž omezené.)

Poslední wishlist si tvoří děti, u nás zatím tedy jenom Benjamín. Hračky sice během roku skoro nekupujeme, ale do obchodů chodíme a přání samozřejmě má. Naštěstí je svolný ke kompromisu, takže věci, které si přeje, nafotím na mobil. Během Dne Díkůvzdání pak vybereme čtyři největší přání. Jejich fotky společně vytiskneme. Dvě nalepíme do dopisu Ježíškovi, dvě Santovi. Splní je? To je tento rok moje velké dilema, jelikož má Benjamín na obou sanitku, podobnou už ale dostal loni. Zatím – čtyři dny před Vánocemi – se kloním k tomu, že sanitka zůstane i z výchovných důvodů v obchodě.   

Dárky pro B. jsou největší výzva, jelikož po osmi společných letech už opravdu neoplývám obdarovávacím mojo (hezky česky nápady). Navíc B. je přesně ten typ člověka, který nic nechce, nepotřebuje, a co náhodou ráno potřebuje, to si odpoledne pořídí. 

Pořád platí, že nejvíc se mi osvědčuje zachytávat nápady v průběhu celého roku. Vidím při praní odrbaný límec košile? – Hodila by se nová. A tak podobně. Dárků si dáváme málo (já nedostávám skoro žádné, protože nápady došly už před pěti lety :)) a shodli jsme se, že si je dáváme hlavně kvůli dětem. Benjamín už se loni ptal, kde je nějaký balíček pro maminku, a kdyby tam nebyl žádný, bylo by to podezřelé. (Moje kamarádka si z toho důvodu pod stromeček sama balí noční košile, druhá si adresuje rodinný dárek včetně třeba rodinného Lega – protože Lego, to jsem vždycky chtěla, žejo!) 

Každý rok se k narozeninám i k Vánocům snažím dát vymyslet zážitek – v dubnu jsem B. kupovala možnost projet se na motorce na závodním okruhu v Sepangu, k Vánocům jsem pořídila lístek na únikovou hru. Občas si docela ráda projdu nějaké gift guides (letos mě hodně bavil podcast Taste Of Prague) a tento od The Strategist. Naše dárky jsou drobnosti, protože stejně si vždycky řekneme, že místo kupování nechtěných překvapení raději někam pojedeme. (Mimochodem, moje švýcarská sousedka mi včera vyprávěla, že k padesátinám dostala od manžela na celý rok hospodyni a že je to ten nejlepší dárek, protože ho během roku dostává úplně každý den. – Nadchlo mě to!) 

V rodině už naštěstí skoro nedárkujeme. Respektive – nedárkujeme věcně. Tomu rozhodně pomohla debata, vzdálenost a v jenom případě fakt, že jsem za poslední dárek poděkovala, ale neopětovala ho. Všechno zmíněné zafungovalo také na odstranění dárkování mezi kamarády. 

Rodiče nám pošlou dárkové kartičky nebo peníze na cokoliv, co máme rádi, což mimochodem dělají občas i pro kluky – já za ně pak koupím Benjamínovi třeba kurz plavání, sobě Pátečníky, knížky nebo si je uspořím na zážitky. Peníze mě nijak neuráží. Víc by mi vadil byt plný zbytečností. My jim koupíme a pošleme nějakou maličkost z cest – čaj z čajových plantáží, batikovaný šátek, který jsme našli v malém obchůdku při výletě na Langkawi a podobně, nebo se celá rodina složíme na něco, co potřebují, třeba nový počítač. Oblíbené jsou u nás i různé fotodesky s vnoučky. 

Co se týká dárků pro různé známé, paní učitelky ze školky, chůvu a další, případně pozornosti, které nosíme s sebou na návštěvy, tady doopravdy spoléhám na něco, co se dá sníst – vypít ani ne, přece jen, žijeme v muslimské zemi. Myslím si, že existuje jen velmi málo lidí, kteří nejedí dobrou čokoládu nebo jim nepřijde vhod hezký krém na ruce, případně kartička do kavárny na kafe nebo čaj za rohem od bydliště. Balíček pak s dětmi doplníme něčím vyrobeným doma – domácí Koka a granola jsou v Malajsii all time hit a osobní vzkaz k tomu prostě nemůžou být úlet. Takové dárky dáváme i lidem jako je právě naše chůva, kteří Vánoce neslaví. Osobní vzkaz pak adresuju spíš jako poděkování za všechno, co pro nás dělá a bez čeho si nedovedu představit existovat – jako skládání prádla nebo hraní si s klukama, když potřebuju zabalit dárky nebo napsat článek na blog.