Konec kojení

Mně to každopádně napřed docela zablokovalo. Nejen psát o kojení. Ale psát vůbec. Ptala jsem se sama sebe, co jsou dnes témata, která zajímají nás - čtenáře, řešila nezodpověditelnou otázku, jak být na tomto blogu autentická a zároveň nikomu neubližovat, protože i text, nejen fotky, je forma rodičovského sdílení, kterou moji kluci jednou nemusí přijmout. Identitou dětí zkrátka nejsou jen jejich tváře. Ale i to, co o nich říkám, jak to říkám, co o nich píšu a dávám veřejně k přečtení. Uplynulý měsíc jsem se proto hodně ptala: Nakolik píšu já? Nakolik je to moje ego? Dodržet do důsledku ochranu lidí, kteří mě obklopují, znamená nebýt činný na veřejnosti, nepsat blog, případně nepsat o ničem, co se kohokoliv z nich dotýká. Ale má to bez autentičnosti smysl? Jak už to tak u mě bývá, roztočila se spirála pochybností a o silných emocích kolem kojení jsem nic nenapsala. A pak pár dní před Vánocemi ... vzbudila jsem se a najednou jsem věděla, že napsat chci. Bylo mi jasné, že psaní tady je moje forma hledání odpovědí, že mě naplňuje životem, že veřejný závazek zveřejnění na blogu pro mě funguje, aby moje psaní nezašlo na vaření, akce s dětmi, čtení, sem tam Netflix.    

A tak tu teď sedím a píšu tento text. 

Mám za sebou devatenáct měsíců intenzivního kojení. Někdy desetkrát, jindy i dvacetkrát za čtyřiadvacet hodin. Ke konci už to ani nešlo spočítat. 

O odstavení jsem mluvila už od konce léta, ale neudělala jsem ho až do konce listopadu. V kojení totiž bylo pohodlí a společné zastavení, poležení, třeba na zemi v herně, které bychom jinak nejspíš neudělali. Byla to také hradba proti realitě, štít mezi mnou a ostatními, v jejichž přítomnosti jsem třeba už nechtěla být nebo jsem s nimi nechtěla mluvit. "Musím jít kojit," řekla jsem, a vzdálila se někam, kde jsme byli jen my dva – já a Oliver. Každý den bylo mnoho situací, které díky kojení byly o hodně snazší, od večerního uspávání do pěti minut po emoční uklidnění kdykoliv během dne. Oliver kojení miloval a já mu nechtěla tu blaženost, pocit bezpečí a klidu vzít. Dlouho jsem měla sílu, v září a říjnu jsem zase kojení prokrastinačně odkládala kvůli cestování. Když jsme přijeli z posledního výletu k moři, kde mi přišlo, že skoro nedává smysl se oblékat, jak často mi Oliver útočil na výstřih, věděla jsem, že jsem na hranici své kapacity, ochoty i síly. Kromě mléka si přes den nevzal skoro nic jiného a já už jsem začínala být i trochu vystrašená, jestli netrpí hlady. Přesto jsem ještě pár týdnů pokračovala a konec oddalovala. Pár procenty možná z lenosti, hodně procenty ze sentimentu, že je to pravděpodobně naposled, co kojím dítě, že v momentě, kdy přestanu, už v mém životě něco nebude, že on bude zase o kousek samostatnější a já o hodně větší kousek blíž stáří. 

Neplánovala jsem kojit do samoodstavu, protože ten by u Olivera mohl přijít klidně v pěti letech. (A to už bych doopravdy měla chuť zemřít.) Před den jsem ho párkrát zkusila ošálit tím, že mléko není a dávala mu pevnou stravu. On ji házel na zem, a jakmile jsem ho vytáhla ze židličky, cpal se samozřejmě k prsu. Tušila jsem, že ani postupný odstav nebude cesta, nevydržel by on ani já, oba jsme myslím spíš typy všechno nebo nic. Takže jsem přestala kojit z hodiny na hodinu: v sobotu v poledne jsem oznámila Benjamínovi i Oliverovi, že mlíčko došlo, a je poslední příležitost se napít. Napili se oba. Já jsem si stáhla prsa do pevné sportovní podprsenky a psychicky jsem se připravovala na to, co přijde večer. 

Jakmile není můj Benjamín ve školce, Oliver má docela problém odpoledne spát, a tak jsem se rozhodla toho využít: ten den jsem ho nechala, ať je vzhůru, jak dlouho chce, říkala jsem si, že když bude unavený, nebude tolik štkát po mléku. To nakonec vyšlo. Neříkám, že jsme se obešli bez pláče, ale byl asi dvacetiminutový – při uspávání a pak ještě jeden v průběhu noci. Hodně jsem vysvětlovala, že mlíčko už není, hladila, a pak bulela ve sprše, částečně bolestí z nalitých prsou, částečně z výčitky, jestli jsem přece jenom ještě neměla vytrvat, když z nich i po skoro dvaceti měsících stříká mléko, částečně z toho, že se odstavením loučím s tím intimním maminko – miminkovským poutem. Jak jsem často hloubala, co odstavení bude znamenat pro Olivera jak to zvládne, vůbec jsem nepomyslela na to, co bude znamenat pro mě. A jestli to zvládnu já. Celou dobu jsem cítila, že rozhodnutí, které jsem udělala, je správné, přesto pro mě emočně a hormonálně bylo docela brutální. Vzpomínám si, jak jsem asi třetí den šla do obchodu kolem bezdomovkyně s dítětem. Skoro jsem nezvládla projít, nakonec jsem se otočila, hodila jí stovku a rychle odkráčela na toalety, kde jsem největší část emocí utřela do toaletního papíru. Cítila jsem se hrozně zvláštně, jednou natěšeně, že ze mě možná konečně spadnou tři kila navíc a budu si moct obléct i něco jiného než rozpínací halenku, jindy prázdně, provinile, když mi mléko ve sprše odtékalo do výlevky, zatímco za skleněnými dveřmi stál syn, který po něm toužil. 

Nakonec jsem byla až zaskočená, jak rychle odstavování šlo. Dvě noci byly všechno, co jsme potřebovali. Oliver okamžitě začal jíst, v množství, o kterém do teď žertujeme, že jím dohání skoro dva roky na dietě. Na "ínko" se ptá do teď, občas si položí ruku do výstřihu nebo chňapne po bradavce, když se společně sprchujeme po plavání. Když řeknu, že mlíčko už není, přijme to. Instantně zlepšilo se nejen jídlo, ale i spánek. Od třetího dne bez mléka prospí celou noc. Akorát večerní uspávání trvá bez kojení klidně přes hodinu, kdy se dívá na hvězdy na stropě, baví se s Benjamínem různými chrochtavými zvuky a smíchem nebo prostě zírá do tmy a čeká, až si budu myslet, že spí, zvednu se, a on bude moct vstát taky. 

Dnes je to měsíc a sedm dní, co nekojím. Mohla jsem si užít v klidu ambasádní ples. Můžu si jít koupit nové podprsenky. To oblečení bez knoflíčků. Můžu se vyspat. Znovu nabila jsem svobodu, díky které můžu víc prosazovat sebe samu a svůj čas. Je v tom velká úleva, ale pořád ještě také kousek stesku po něčem, co už se nejspíš doopravdy nebude opakovat.