Proč už nemáme v knihovničce Broučky, Pejska a kočičku ani Petišku

22.10.21

Od dětství jsem knihomolka, a tak ke knížkám vedu i svoje děti. Knížkami jsou kluci obklopení od narození, máme je prakticky v každé místnosti. Beru je pravidelně do knihkupectví i ambasádní knihovny a jen málokdy se stane, že odsud odcházíme s prázdnou. Hodně knih kluci dostávají a vozíme je i z Česka. Tak se v naší knihovničce ocitli třeba Broučci, Pohádky o pejskovi a kočičce, Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a jiná česká klasika. Děkovala jsem všem, kdo nám ji přivezl, a nadšeně dokupovala (nebo ze starých krabic v Dražovicích vybírala další), protože je možné prožít dětství bez Maxipsa Fíka? Představit dětem Česko a češtinu bez Dášeňky? Jenže se ukazuje, že asi je. Nebo spíš, nechci-li dětem knížky znechutit, bude muset být.  

Je to pár večerů zpátky, četla jsem jim už poněkolikáté Broučky, na kterých jsem vyrostla. Moje maminka je miluje dodnes. Jenže oni mě vůbec neposlouchali. Skákali po posteli, schovávali se pod peřinu, hledali jakési zapadlé autíčko. Jak je u jiných knížek zajímá, co je na další stránce, Benjamín čtení doplňuje tím, kde co viděl u kamarádů nebo v televizi, tentokrát ani nemrkli. Nudili se. A abych byla upřímná, nudila jsem se trochu i já. V knížce je poskrovnu obrázků, jazyk je archaický i pro české dítě, natož americko-české, a tempo příběhu připomíná kodrcání koňského povozu. Podezírám Benjamína, že většinu času vůbec netušil, o čem čtu. Oliverovi pak můj jazyk zněl nejspíš jako čínština. Stejně jsem ale měla pocit, že bych měla. Je to přece klasika, nějaký důležitý svět, kus historie, českosti, který by jim neměl zůstat uzavřený. Takové knihy bychom měli mít doma. Měli bychom je číst. Když říkám, že chci kluky naučit obstojně česky, měli by, no dobře, mohli by je znát. 

Nejméně stokrát už jsem přitom viděla, co tahají z knihovničky nebo co si Benjamín vybere v knihovně sám od sebe třeba jen tak k listování – bohatě ilustrovaného Krtka, Tlapkovou patrolu nebo Lego příběhy, kde je na každé stránce jeden až dva panáčci a u jejich pusy bublina s jednou větou. Donedávna jsem měla tendenci zasahovat a do výběru knih mu kecat: "Hm, toto je docela krátké, to už navíc přece znáš, nechceš se podívat na tohle ...?" a podstrčit mu právě nějakou, řekněme hodnotnější literaturu, u které se dojímám vzpomínkami na vlastní dětství. 

Jenže čím dál silněji si uvědomuju, že chci-li v nich dál podporovat lásku ke knížkám, musím jim do výběru knih přestat mluvit. 

A nechat je číst to, o co sami jeví zájem. 

A že někdy je to fakt těžké.

Třeba jako včera, kdy jsem za tímto účelem trávila večer zatraktivňováním knihovničky v jejich ložnici a rozhodla se, že některé knížky, včetně Broučků, schovám minimálně na čas (možná na věčný čas?) do krabice a tu pak do skříně v šatně. Mnohokrát jsem si opakovala, že ke kvalitní literatuře se dá jednou dostat i přes Lego komiksy nebo že čeština se dá rozvíjet i na překladu Prasátka Peppy, přesto mi to moc lehce nešlo. 

V čem dalším se mě tak urputně drží vzpomínky, vzory, tradice, musy, mělabychy a punc klasiky, která se přece do krabice nezavírá?  


Novější příspěvek
Starší příspěvek
10 komentářů