Je mateřství se dvěma dětmi jednodušší než s jedním?

Po roce v Malajsii jsme poprvé vycestovali mimo náš kilometr čtvereční. Dneska už jsme zpátky v Kuala Lumpur a já přemýšlím, jak se znovu nahodit do městské a psací rutiny.

Týden na ostrově Langkawi mě překvapil – a pár lidí mě v tom překvapení utvrdilo (díky, Leni, Teri, Kamilo!) – hlavně v tom, jak obstojně zvládám být mámou dvou dětí, když jsem si kdysi nedokázala představit ani jedno. Vůbec od narození Olivera se mi zdá, že ačkoliv mám dny, kdy mám chuť si zkušenost double mámy napsat do životopisu, dvojité mateřství je pro mě jednodušší, než když jsem měla pouze Benjamína. A tak jsem si říkala, že i když to jde proti proudu a zkušenostem většiny mých známých, něco si sem k tomu sepíšu. Jak to, že dvojité mateřství cítím jako jednodušší? 

Největší podíl na tom má podle mě Benjamín, který Olivera moc hezky přijal. Nikdy jsem neslyšela, že by řekl, že nechce, aby s námi miminko někde bylo. Naopak, do rodiny nás od loňského dubna počítá čtyři a když vyjmenovává – třeba kdo všechno pojede na dovolenou – vždycky řekne "Oudžej". O Oliverovi mluví jako o "my baby", všem ho ukazuje ("Do you want to see my baby?), pusinkuje ho, chodí mi oznamovat, když Oliver vstává, dělí se s ním o sladkosti. Jejich vztah se trochu zhoršil, když se Oliver rozpohyboval a začal mu sahat na vlaky, stavby z Lega a samozřejmě je bořit, takže do něj kolikrát strčí nebo ho bouchne. Snažím se mu vysvětlit, že Oliver je menší a musíme ho společně naučit, aby stavby neničil, ale nějakou dobu to ještě potrvá. Výhoda je, že po incidentu se oba celkem rychle uklidní, a překvapuje mě, že jsou i čím dál delší časové úseky, kdy si spolu hezky vyhrají nebo se dokážou úspěšně ignorovat a zabavit každý po svém. 

 

Když se narodil Benjamín, v Americe jsem v našem okolí byla jedna z mála maminek s miminkem, která byla doma s dítětem. Referenční vzorek mateřství, když pominu pár českých kamarádek (díky, Klárko, Vendulo, Radko, Adélko!) pro mě tvořily děti, které putovaly v šesti týdnech do jeslí a matky v kostýmku, které zasedly zpátky do svých kancelářských židlí na ministerstvech – měly čisté šaty, doma čistá miminka a čistý plynový sporák, čas na sebe, manžela, svoji kariéru a svoji výplatu. K mým pochybnostem o životě v Americe, o smysluplnosti dalšího studia, které jsem tehdy dodělávala, o práci a o všem se přidal obří batoh pochybností ohledně mateřství, nejistoty, strachy, naštvání na Benjamína, který rozhazoval těstoviny po bytě, sama na sebe, že si neumím vydělat peníze a dovolit chůvu, a na zemi, kde hodina hlídání stála v roce 2018 17 dolarů. Tohle všechno zmizelo, když jsme opustili Ameriku. V Turecku bylo o dost levněji, takže pro mě nebylo tak mentálně náročné dovolit si chůvu a dát si prostor i na něco jiného než na domácnost a děti. To platí i v Malajsii. V obou zemích jsem vykoukla ze své bubliny, rozšířila rodinu o pomocnice Sevgi a Pervin a spoustu kontaktů z expatského prostředí, kde byly desítky žen v podobné roli a se stejnými pochybnostmi. Když jsem pak později přibrala do života ještě školku, sundalo to z mých zad batoh, že selhávám úplně ve všem. Mohla jsem se z mateřství víc radovat a definitivně se rozhodnout, že bych ráda měla víc dětí. Nikdy taky nepřestanu být vděčná za to, jak v Turecku i v Malajsii děti berou jako požehnání. I kdyby sebeživější, nevadí nikde a nikomu, takže jsem hned klidnější. Navíc jak jsou děti všude, z izolace svého obýváku nevidím jen instagramové pozlátko, ale také pouliční realitu - nestíhání, pláč, upatlaný všechno a unavený mámy. 

Jinými slovy: na vlastní kůži jsem si vyzkoušela hlášku, že je to jen období. Je to jen období, kdy – například – cpe všechno do pusy. Benjamín mi dal perspektivu, díky které už vím, že to přejde. Fakt! Kdysi jsem četla hezkou analogii, že mateřství je jako učení se novému cizímu jazyku. Porodíte a začnete si učit slovíčka. Je jich tak strašně moc, a přesto si v nové řeči nedokážete říct ani o vodu. A tak se dál učíte: další slovíčka, gramatiku, základní časy, přítomnost, minulost. Najednou to nějak jde. Už si zvládnete objednat čaj, dokonce říct, že jste jedli a že to bylo dobré. Pak přijde druhé dítě. A vy zjistíte, že hele, rozumíte těm Italům, co právě prošli kolem vás! Zachytáváte hlášky ve filmu. Základ máte a teď nabalujete. Někdy to jde lépe, někdy hůř, někdo je na jazyky přirozený talent, jinému to jde ztuha, ale pokračujete. V té souvislosti mě napadá: s kolikátým dítětem se člověk stane native speaker? :)

      

Nedávno jsem přemýšlela, že tohle nejlépe ilustruje moje, ehm, kabelka. S Benjamínem jsem kromě ní nosila všude taky "diaper bag", a v ní pět náhradních plen, deku, svetřík, mokré ubrousky, šátek, abych mohla kojit na veřejnosti, dva dudlíky, pudr, dětskou výživu, proteinovou tyčinku pro sebe ... mám pokračovat? :) S Oliverem nosím v jedné kabelce náhradní plínu a smotané ponožky, prso vytáhnu klidně ve vodopádu. Než se Oliver narodil, říkala jsem si, že s druhým dítětem možná nebudu tak úzkostlivá. To neplatí. Od narození googluju, co se děje, když se mu objeví flek. Už ale neřeším intervaly kojení, kde, kdy a jak dlouho spí, jestli jí hodně nebo málo, přebaluju na zemi, a když nemám plínu, tak to prostě vydržíme domů. 

Coby prvomatka jsem měla hodně nejistot, a proto hlavu plnou pouček a vyžádaných i nevyžádaných rad. Jedna z nich například byla, že miminko potřebuje přesný řád. Zdálo se mi, že to dává smysl, a dělala jsem všechno proto, abych to dodržela. Jenže to nešlo. Ne s B., který ještě ve čtyři odpoledne neví, co bude večeřet, ne s naším životním stylem rodiny bez dlouhodobého domova, ne s mým nastavením, kterému nevadí vstávat jednu sobotu v sedm a druhou v půl desáté, v úterý obědvat v půl dvanácté a ve středu v půl třetí, protáhnout procházku, kávu nebo cestu ze školky o zastávku – kdekoliv. Byla jsem z toho ve stresu, neustále plánovala, a děsila se, když jsme se někde zapomněli a bylo už "tolik hodin". Přitom, proč vlastně? Postupně jsem si uvědomila, jak je snaha nacpat nás do rozvrhu možná jakž takž funkční pro miminko, ale naprosto nefunkční pro naši rodinu a náš život. Jenže jsem pochybující a poslušná holka, nebudu lhát, že jsem chytré poučky, speciálně když přicházely od maminky, opouštěla snadno. Vlastně jsem je neopustila vůbec. Spíš je přebila přirozená denní potřeba. Jak jsme se stěhovali po světě, denodenní improvizace prostě přišla a už u nás zůstala.  Pevný režim jsme vyměnili za rituály. Jestli jdeme spát v sedm, osm nebo devět, je celkem jedno, ale že tomu předchází čtení, jedna pohádka anglicky, druhá česky, na to jsme si zvykli, a proto to bez problémů dodrželi i na dovolené. Všechno je pak o tolik jednodušší!