Rodičovská reakce, na kterou jsem hrdá :)

Pokaždé, když přemýšlím, jaká chci být máma, uvědomuju si, jak důležité jsou v mém vedení svoboda, samostatnost a předávání zodpovědnosti na děti. 

Ráda bych byla mámou, která dopřeje dětem tolik svobody, aby se mohly víceméně samy rozhodnout, kdy mají hlad, jestli je jim zima a chtějí mikinu navíc, kdy potřebují na toaletu nebo jestli si troufnou vylézt na vysokou věž nebo sjet z rychlé skluzavky. 

Navzdory dobrým předsevzetím se ale většinou slyším opakovat vzorce, které znám ze svého dětství. Ostatně do teď, ačkoliv moje maminka vidí většinu roku své vnuky pouze v telefonu, říká třeba: "Neleze ten kluk už moc vysoko? Běž tam!" Anebo: "Benjamínku/Oliverku, spadneš. Slez radši." 

Je to pochopitelná reakce. Ani já samozřejmě nechci, aby se mým dětem něco stalo. Jenže namísto toho, abych jim důvěřovala, případně své výškomily a vodomily učila soustředit se na své ruce, nohy, stabilitu, většinou se přistihnu, jak prudce startuju zachraňovat je. Pochopitelně u toho panikařím: "Okamžitě dolů!", "Tam už ne!", "Mohl by ses narazit a rozbít si hlavu, copak to nechápeš?" A mnoho podobných. Málokdy umím nereagovat přehnaně a v duchu montessori pedagogiky (se kterou jsem s Benjamínem začala hlavně z toho důvodu, že turecká montessori školka byla anglicky mluvící a nabízela dobré jídlo a od té doby ji mám čím dál radši) dát svým potomkům důvěru a prostor. 

Snažím se na tom pracovat, ale zároveň vím, že to bude jedna z rodičovských výzev, které budu čelit pravděpodobně do konce svých dnů. 

Proto mi udělalo radost, když se mi před pár dny povedla doslova ukázková reakce, zatímco můj čtyřleťák vyšplhal na zhruba metr a půl vysokou zídku před naším domem a volal: "Mama, mama, look!", načež se mě zeptal, jestli má skočit dolů. Nevím, kdo nebo co mě v tu chvíli osvítilo, že jsem nezačala šílet, ale zvedla jsem oči a úplně klidně řekla: "Já nevím, Benjamínku. Jsi docela vysoko, ale už jsi velkej. Chtěl bys skočit? Nebojíš se? Myslíš, že to zvládneš? To za tebe nikdo rozhodnout nemůže, ale pokud si věříš, zkus to. A pokud ne, sedni si na zadek a skoč ze zadku. To je o dost níž." 

Benjamín skočil po nohou a v pořádku přistál. Mě obtekla hrdost na něj a také mimořádně spokojený pocit ze sebe sama, který coby máma příliš důvěrně neznám. Potvrdila jsem si, že taková reakce mi sedí a je to něco, za čím bych chtěla jít. Je by se mi to mohlo dařit trochu častěji. :)