"Proč už nepíšeš speciální obsah na HeroHero?" aneb "O sebehledání" :)

Už jsem tady zmiňovala, že píšu odmalička – byl to můj koníček, ze kterého se později stala práce, a ještě později práce plus koníček, když jsem začala psát blog. Od doby, kdy jsem skončila vysokou školu, jsem nikdy neměla stálé zaměstnání s pracovní dobou od – do. Živilo mě psaní na volné noze. Bavilo a baví mě tak, že pokud mi zaplatilo nutné účty, prakticky do letoška!!! jsem neřešila, kolik si za něj vydělám. Když B. každý den mluví o diplomatickém důchodu, nechápu ho. Já vím, že do důchodu nikdy neodejdu. Vždyť jsem placená za to, že si dělám zážitky, povídám si se zajímavými lidmi, s nimiž bych si chtěla povídat, a nebýt mého povolání, zřejmě bych k tomu neměla příležitost. Přijde mi neuvěřitelné, co mi moje práce umožňuje, zejména teď, kdy jsem už sedm let mimo Česko. Taky proto jsem ji nikdy nebrala jako práci. Noviny a časopisy pro mě byly zážitek, a já jsem vlastně dodnes fascinovaná, že mi za něj chce ještě někdo dávat peníze! Dokud jsem neměla děti, nedělala jsem si žádný plán, kolik chci vydělat, nepočítala jsem, jak dlouho mi trvá připravit rozhovor a jestli mzda odpovídá energii a času, který jsem do něj vložila. Napsala jsem text, přišly peníze, já je utratila, někdy něco ušetřila, a tak pořád dokola. Žila jsem, co jsem si vysnila, a tak nebylo proč se v tom rýpat.  

Situace se změnila, když jsem se přestěhovala do Ameriky, a můj jakž takž pravidelný příjem v českých korunách najednou nepokryl ani nákup potravin v hlavním městě USA. Poprvé v životě jsem se navíc já, která roky psala články o ženské rovnoprávnosti a nezávislosti, stala na někom závislá, a nebylo – a není - mi v tom vůbec dobře. Kvůli tomu jsem na sebe vyvíjela extrémně velký tlak. Brala jsem zakázky, které za to nestály, za peníze, které, zejména převedené na dolary, byly směšné. Kazila jsem si chuť psát, nové manželství i nové jméno. Trávila jsem čas pročítáním amerických inzerátů na práci, a bylo mi úzko kdykoliv jsem si přiznala, že to jediné, co chci dělat, co umím dělat je – psát. Jenže z psaní se stávala noční můra: že to všechno nestihnu, že už mě nic nenapadne, že se najednou v redakcích probudí a řeknou mi, na co si to hraju, protože moje texty nestojí za nic. 

Částečně možná abych si ulevila od velkého tlaku a zodpovědnosti, co všechno musím psát pro jiné – ačkoliv to mě napadá až teď, když tohle píšu – začala jsem psát tento blog. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem netoužila po pozornosti. Ale lhala bych také, kdybych řekla, že to dělám pro vás. Dělám to primárně pro sebe. Dělám to proto, že mi to – dělá radost. Můj život, moje zážitky, moje myšlenky, můj vývoj jako osobnosti se mi zhmotňuje do slov, a to já mám moc ráda! Jak se někteří obrací do sebe při meditaci nebo při józe, já to dělám při psaní. Moje meditace je psaní. Moje odpovědi, ujasnění si věcí, které nevím, hodnot, které chci vyznávat a názorů, které mám, ale často se ještě neodvažuju publikovat – měla bych?, přicházejí prostřednictvím textu. 

Jenže zatímco dřív jsem si k téhle meditaci mohla sednout kdykoliv, teď už nemůžu. Mám muže, dvě děti a doma zodpovědnosti skoro za všechno, co se netýká vydělávání peněz. Abych se mohla postarat o trochu své práce, kterou jsem si ponechala, ale především o svoji osobní tvořivost a duši, potřebuju energii a čas. Začala jsem proto do sebe vkládat peníze – tu a tam jsem si najala chůvu, abych si mohla v klidu sednout a napsat text nebo rozhovor, který jsem chtěla a který jsem věděla, že se nenarodí za dvacet minut odpoledního spánku mých synů, a už vůbec ne v půl jedenácté večer, když je konečně uspím. Pořád jsem si z psaní odnášela radost, ale kromě toho také výčitku: neměla bych ... ? Neměla bych chůvu platit ze svého? Neměla bych místo toho, že si dělám radost, radši přispívat do rodinného rozpočtu? Neměla by se mi všechna ta energie po těch letech někde vracet? Když loni zkrachoval vydavatelský dům, u něhož vyšlo několik mých zápisníků a moje kniha, zmocnila se mě strašná zlost na instituci, která mi dluží – pro matku na rodičovské, co v zahraničí žádnou rodičovskou nemá – docela dost peněz, a taky sama na sebe, že jsem finančně negramotná. Že se mi energie investovaná do zápisníků, knížky i blogu vracela v dobrém pocitu a že jsem je primárně nepsala proto, aby mě zahrnuly bohatstvím, na to jsem jaksi zapomněla. Já vím. 

Jak jsem nebyla nikdy zvyklá přistupovat k práci pro časopisy jako k něčemu, u čeho bych měla svědomitě počítat, jestli se mi činnost opravdu vyplatí, a případně kolik peněz si za ni musím říct, začala jsem na sebe chaoticky křičet: "Musíš si vydělat peníze." Pustila jsem se do toho s obvyklou tvrdohlavostí a vzala to bohužel úplně ze špatného konce. Místo abych si s tužkou a papírem sedla a podívala se na psací práci (chci ji dělat, kolik jí chci dělat při dvou dětech, za kolik), naložila jsem zodpovědnost na kreativitu, která mi dělá radost: zřídila jsem HeroHero, zpoplatnila newsletter, vymyslela jsem několik byznys plánů, jak tady na blogu budu prodávat určitý obsah. Už tehdy jsem cítila, že to pro mě bude omezující, protože blog jsem vždycky vnímala jako radost, kterou nechci zatížit reklamou, obchodními plány, tabulkami. Byl a je to koníček, ze kterého jsem se najednou silou snažila udělat – a přitom úplně zbytečně, jelikož nestrádáme – podnikání! 

Sotva jsem začala, prakticky okamžitě mi to přestalo dávat smysl. Fakt, že mi někdo posílá peníze, na mě vyvinuly extrémní tlak: kolik bych toho měla psát, jak dlouhé texty, čím bych je měla doprovodit (měla bych se konečně naučit pořádně fotit?), abyste měli pocit, že jsem vás neošidila. Rázem se kolem mě také zpoplatnilo kde co a já si uvědomila, že na rodičovské dovolené v Malajsii nedokážu svým obsahem nikdy konkurovat jiným tvůrcům, natož velkým platformám. A upřímně: proč bych si měla předplácet Janu LeBlanc, když za stejnou cenu můžu mít DVTV? (Samozřejmě, vím, že tohle srovnání pokulhává, protože vy, co jste mě podporovali, jste to dělali, protože vám to dávalo smysl a chtěli jste mě podporovat a DVTV je úplný jiný level a mimořádně špatně zvolený příklad, ale ... ) Stávalo se mi, že jsem napsala text a říkala jsem si, že bych ho měla dát na HeroHero pouze pro předplatitele, jenže já jsem to cítila jinak. Napsala jsem ho pro sebe. A zároveň pro všechny. Nutila jsem se vymýšlet témata, která dám na placenou platformu za pár korun podpory, místo abych v tom čase a s danou energií napsala cover story do časopisu a vykomunikovala si s editory, aby mi slušně zaplatili. A já si pak ve zbytku času mohla sednout k blogu – a odnesla si místo výčitek "co těm lidem všechno dlužím" radost z psaní. Místo, abych konečně poprvé v životě zmonetizovala svou psací práci, zmonetizovala jsem svého psacího koníčka, až mi v těžkých lockdownových dnech, kdy jsem nestihla přidat příspěvek nebo odeslat newsletter přišlo, že jestli to tak půjde dál – zabiju ho. Neměla jsem energii, neměla jsem čas, měla jsem kolem sebe dvě děti, nekonečný to-do list a na nástěnce plán, co chci jednou: zase začít běhat, zase něco většího napsat ... Tím, že jsem od tvořivosti požadovala, aby mi vyzmizíkovala výčitky, že "pořádně nevydělávám", aby mi aspoň minimálně pokryla, že jsem si najala chůvu, naložila jsem na ni a na sebe tlak, který – se upřímně divím – ji blokoval, ale naštěstí úplně nezablokoval.

A tak než se to stane, končím s HeroHerou, a přemýšlím, co provedu s newsletterem. 

Svého umění chci nadále využívat, ale chci ho rozdělit: 

Na práci, od které požaduju, aby mi přinesla aspoň malé množství peněz na kávu, knížky, oblečení pro sebe a pro děti, dárky, a do budoucna, až budou děti větší, schopnost přispět slušnou částkou do rodinného rozpočtu. 

A na radost, od které budu požadovat jenom dobrý pocit, a která prohloubí moji tvořivost a kreativitu, místo aby ji hubila.  

Všem, co jste mě na HeroHero podporovali, ačkoliv tam velmi dlouho nic nepřibylo, srdečně děkuju! Vaše příspěvky mi řekly, že tady mám lidi, kterým to, co dělám, dává smysl, kteří mě neváhají podpořit, když mám pocit, že to potřebuju. 

Především vůči vám není fér pokračovat. 

Udělali jste pro mě svou podporou mnohem víc, než mi dovolili dát si k tvorbě dobrou kávu (kterou bych vám ráda někdy oplatila): pomohli jste mi uvědomit si, jaký je rozdíl mezi podnikáním a koníčkem, v jakých rolí v nich stojím a co od nich požaduju. Zachránili jste mi tvořivost. A radost. 

A za to vám děkuju!