Stěhování z USA do Čech novinářky Julie Urbišové: "Chci, aby mé dcery zažily české svobodnější dětství"

S Julií se zatím známe jen online, ale doufám, že to brzy napravíme. Máme totiž hodně společného. Julie je novinářka, která do začátku léta žila přes deset let v Americe, v New Orleans. Psala reportáže pro časopisy a Český rozhlas, napsala knížku "Doma v NOLA", pravidelně točí stejnojmenný podcast, píše blog. Velmi dobře zná i Turecko, protože má tureckého manžela, s nímž strávila dva roky v Antálii. Julie projela svět, ovládá jazyky a vyzkoušela si, že pracovat se dá odkudkoliv. Přesto dlouho snila o tom, že se jednou vrátí do Česka. V Americe měla několik náročných období. Nakonec tam nebyla nešťastná, ale její domov to nebyl. Za mořem porodila dvě dcery, ale nechce, aby se staly Američankami. Roky cíleně pracovala na tom, aby si jednou mohla splnit sen o návratu domů na rodné Hlučínsko. Vnitřně ho silně prožívala, pokládala si otázky, mnohokrát plánovala, přesvědčovala americko - tureckého muže, aby to zkusili, a sebe, že po deseti letech, které dala lásce a rodině, si i ona zaslouží svoje naplnění. S návratem však pořád váhala. Pak loni přišel covid a bylo jasno. Louisianský lockdown ji nakopl, aby jednala. Loni o Vánocích sepsala plán zhruba půlroční přesunovací mise a letos v polovině května přistála s dvěma dcerami a třemi kufry v Praze. Volaly jsme si asi měsíc poté a bylo to velmi silné povídání. Podcast by její emoce asi vystihl přesněji, ale protože tak daleko jako Julie jsem se zatím profesně zatím nedostala :), tady je alespoň jeho psaná forma. Možná bude aktuální a nápomocná dalším z vás, kteří uvažujete o přesunu po světě nebo domů. Anebo o něm sníte. 

Potlačit své pracovní ego. Práce byla jeden z důvodů, proč jsem se vrátila. Teď, když jsem konečně tady, mám chuť otevřít dveře a vykřičet do světa: jsem zpátky z Ameriky, nadšená, natěšená na práci v redakci, máte zájem? Jenže pravda je taková, že zatím nejsem schopná se  ani hodinu v kuse koncentrovat. Částečně pořád žijeme z kufrů, jelikož jsme na prázdninách v kraji, kde jsem se narodila. Nový život nám začne až od září v Praze. Starší Elu mám doma. Mladší Ada sice chodí na dopoledne do školky, ale sama víš, že když máš natočený hodinový rozhovor, který potřebuješ přepsat a udělat z něj solidní materiál, zabere to minimálně den práce. Včera jsem se u babičky míjela s bratrancem, který zrovna odcházel na odpolední. "Jirko, já ti tak závidím, že jdeš a osm hodin budeš pryč," vypadlo ze mě. Načež on říká: "Potřebuješ si odpočinout od dětí?" A já: "Ne, nepotřebuju. Spíš potřebuju osm hodin, kdy se budu moct nerušeně soustředit na psaní."

 

Vždycky. Můj sen vždycky byl bydlet v Praze. Zároveň jsem ale v pětadvaceti cítila silnou touhu poznat svět, než se definitivně usadím. Odjela jsem na půl roku do Ameriky. Tam jsem poznala Emreho, a společně jsme zůstali přes deset let v New Orleans. Každý rok z těch deseti jsem plánovala, kdy a jak se vrátíme do Čech. A nakonec to rozseknul až covid.  

Protože v mezinárodním manželství se nedělají kompromisy tak snadno jako když je jeden partner z Plzně a druhý z Ostravy. Někomu kompromis vždycky ublíží víc. Emre byl v Americe víceméně doma, v NOLA měl práci. Já jsem byla nejprve studentka, pak máma. Sama víš, že když máš dvě malé děti, kolikrát je to takový kolotoč, že jsi ráda, když si umyješ vlasy. Natož abys plánovala budoucnost a stěhování. Když jsme se brali, řekla jsem Emremu, že v Americe natrvalo žít nechci. Na rovinu jsem mluvila o tom, že jsem novinářka, jejíž mateřský jazyk je čeština a v té chci také psát. Napřed mě lámal, abych zkusila práci v americkém tisku nebo v televizi, že nebudu první ani poslední cizinka. To měl sice pravdu, ale já jsem po tom nikdy netoužila tak silně, jak jsem o tom snila v Česku. Naštěstí Emre je cizinec, pochází z Turecka, takže se o tom můžeme bavit, srovnávat. Nelpíme na Americe. Domluvili jsme se, že tomu dáme pár let a potom se posuneme dál.  

Tehdy jsme to viděli tak, že pro Emreho, který nemluví česky, by byl přesun do Česka hodně velký šok. V Turecku má oba rodiče a do Čech je to za rohem. Zdálo se nám to jako dobré řešení. Takový první krok, říkala jsem si. Nakonec jsme strávili v Turecku dva roky. Pracovala jsem tam jako novinářka pro česká média, dobře jsem se naučila turecky, situaci tam poměrně dobře znám a pořád sleduju. Mám Turecko hodně ráda, ale dlouhodobý život si tam vzhledem k aktuální situaci představit nedovedu. Mám tam řadu kamarádů, moderních Turků, kteří jsou vzdělaní, cestují a snaží se vést moderní život. Jenže zjišťují, že například nemají kam dát své děti do normální školy, protože ze všech státních se stávají školy náboženské. Soukromé školy sice existují, ale jsou velmi drahé. V takové situaci, jaká je v Turecku teď, žít nechceme. 

Byli jsme v Turecku dva roky, když Emre dostal z Ameriky pracovní nabídku, která se neodmítá. Já jsem byla čerstvě těhotná, říkala jsem si, že je jedno, kde s dětmi budu. Když jsme se o tom bavili, řekla jsem mu, že Ameriku akceptuju, než půjde dcera do první třídy. V podstatě jsem mu dala ultimátum. A on znovu souhlasil, protože on také nechce, aby se naše dcery staly Američankami. 

Nechci, aby to vůči Americe vyznělo špatně. V mnoha ohledech je to skvělá země. Ale ne pro naše priority. Můj sen je nechat dětem dětství a svobodu. V Americe je nemyslitelné, abych od nich na hřišti na vteřinu odtrhla oči. Anebo abych je nechala sama doma. Tady na Hlučínsku dojede Ela sama na kole do obchodu. A podobné věci. Celkově jde ale hlavně o to, že v Americe je hodně věcí plánovaných a nepřirozených. Děti ze střední třídy jsou odmalička směřovány k tomu, aby plnily nějaká kritéria, limity, aby se připravovaly na budoucnost na slušných školách nebo na kariéru na Wall Streetu. Jasně, teď malinko přeháním, ale je zřejmé, že americké děti mají odmalička život nalinkovaný pokud možno k úspěchu. Je to tlak, který já na své dcery vyvíjet nechci. Toužím po tom, aby holky žily blízko rodiny a dělaly, co je bude bavit. Chtěla bych, aby měly obyčejný život, kdy je v patnácti pustím s kamarády vlakem na hudební festival. Chtěla bych být spokojená i já. Třeba jít na stand up comedy a doopravdy se smát. Nemuset žádat manžela, aby mi vysvětlil vtip, který jsem evidentně nepochopila. Samozřejmě, jak stárnou oboje rodiče, dotýká se nás i otázka, kdo se o ně postará. Moji jsou na Hlučínsku, Emreho rodina v Turecku. Ale z Česka je to do Turecka blíž než z Ameriky. 

K Hlučínsku mám tak silné pouto, že jsem ho neviděla realisticky. Vracívala jsem se každoročně na letní prázdniny, a pochopitelně viděla jenom to hezké – zeleň, ovce, koně, venkov ... a pohodu. Když má člověk malinké děti, je to ideál. Ale když jsem v Americe přemýšlela nad tím, jaké to bude, až se jednou vrátíme natrvalo, musela jsem uznat, že by mi Kobeřice po všech těch cestovatelských zkušenostech byly malé. Nechci znít namyšleně, ale představ si, že žiješ deset let v New Orleans, kde přijdeš na hřiště a jeden den potkáš mámu z Hondurasu, druhý den chůvu z Brazílie, třetí zase někoho jiného. To je zase výhoda Ameriky, že během dvaceti minut obkroužíš svět a vyslechneš desítky příběhů. To je novinářský sen! Tady jdu na hřiště s tím, že následujících několik let budu potkávat tytéž lidi. Ale to trochu zlehčuju. Pravda je spíš taková, že jsem si konečně přiznala, že jsme mezinárodní rodina. Holky vyrostly obklopené různorodostí etnik, barev, kultur, můj muž je z Antálie, což je jedno z největších tureckých měst a česky si umí akorát objednat pivo. Často jsme se proto doma bavili, co by se stalo, kdybych je přesídlila na Hlučínsko. Když jsme tady na prázdninách, je skvělé mluvit se sousedy, kteří se všichni znají a chodí spolu na fotbal. Ale co bychom tady dělali rok, dva, pět? Hlučínsko se najednou ukazovalo jako slepá cesta. V Praze je blíž k mezinárodním komunitám. Bude tam pro nás lehčí najít si práci i udržet holkám tři jazyky.   

Jednoznačně nás popohnal covid. Loni jsme se najednou ocitli v situaci, kdy nevíš, jestli ještě někdy uvidíš svoji rodinu. To mě totálně vystrašilo a zároveň popohnalo vzít věci do vlastních rukou. Nebylo to lehké. Vždycky jsem byla spíš typ, který věcem nechával volný průběh. Zčásti to bylo proto, že jsem nebyla silná ani mentálně. Sama víš, jaké to je, když jsi v cizí zemi, finančně závislá na manželovi a v každé ruce máš malé dítě. Můžeme se ohánět feminismem všeho druhu, ale to si prostě jen tak nedupneš. Měla jsem v zásadě jenom jednu možnost, a to počkat, až holky trochu vyrostou a udělat konkrétní plán, abychom se nehnali za nějakým bláznivým snem. To by nemuselo skončit dobře.  

Loni kolem Vánoc jsme se s Emrem dohodli, že nový školní rok začnou holky v Česku. Já jsem si pak vypracovala konkrétní pětiměsíční plán praktických věcí, co všechno musím zařídit, abychom se mohli odstěhovat. 

Sehnat školku a školu pro holky. Když jsem měla vyřešené tohle, začala jsem shánět bydlení. Když jsme se pro jeden byt definitivně rozhodli, šla jsem na další bod a zjišťovala, jak se dá v kontejneru převést náš domov přes oceán. To se nakonec pro náse ukázalo jako nepraktické, nemáme žádné hodnotné věci, na kterých lpíme, takže jsme se rozhodli udělat velkou čistku. Rozprodala jsem, co se dalo, zbytek šel na charitu, pár věcí, které jsem nechtěla dát z ruky, jsem nacpala do kufrů. Celé roky, když se mě někdo ptal, kde jsem doma, jsem odpovídala, že asi na cestě. Takže když začátek, tak začátek, říkala jsem si. Přiletěli jsme do Česka nejprve k rodičům, a když jsme přebírali nový byt, byl úplně prázdný. Naštěstí všechno nakonec klaplo a v týdnu, kdy jsme se stěhovali, skončil v Česku lockdown a otevírala se Ikea, kde jsme si koupili aspoň to základní, abychom mohli bydlet.

  

Přiletěl za námi po několika týdnech, aby nám pomohl nastěhovat byt, pak se ale pracovně musel vrátit do USA, kde ještě nějakou dobu bude a bude za námi pravidelně létat. První půlrok až rok bude složitější, všichni budeme muset zatnout zuby, ale na druhou stranu jsem za to ráda. Měla jsem velký strach, jak to zvládnou holky a jak se o všechno dokážu postarat, aby pro ně stěhování nebylo nijak traumatizující. Kdybych u toho ještě měla obavy, jak se adaptuje můj muž, bylo by toho příliš. 

Ne. Vím, že to může znít sobecky. Ale dala jsem naší rodině hodně. Víc už nemám. Velmi dlouho mi trvalo, než jsem se zařadila do americké společnosti, než jsem si v ní našla svoje místo, roli, nové přátele. Jsem vděčná, že jsem měla zázemí a mohla jsem psát. Splnila jsem si sen, když mi v Česku vyšla knížka. Snažila jsem se roky v Americe využít, jak nejlépe to šlo. Prošla jsem si ze začátku za oceánem osobní krizí, ale nakonec jsem byla spokojená. Jenže potom přišel covid, zavřené hranice a fakt, že loni v létě jsme se ani nepodívali domů. Zjistila jsem, jak moc mi to chybí a přiznala jsem si, že další rok v Americe už za těchto podmínek prožít nechci. Ale to nejdůležitější bylo, že holky hrozně rychle rostou. Teď jsou ještě ve věku, kdy se přizpůsobí všemu a najdou si nové kamarádky a vazby víceméně kdekoliv. Tohle okno se ale hrozně rychle zavírá.   

Nepřesídlila jsem nás z nějakého momentálního popudu, ale pracovala jsem na tom vlastně od jejich narození. Vyprávěla jsem jim, kde mám kořeny, a že se tam jednou pravděpodobně vrátíme. Do Česka jsme s výjimkou loňska jezdili každé léto. Dbala jsem na to, aby holky měly kamarádky. Každé léto jsem dělala desítky fotek, co jsem pak tiskla a vylepovala jim v pokojíčku, aby měly Česko na očích celý rok. Přihlásila jsem je do české školy. Když si v Česku našly kamarádky, pomáhala jsem jim udržovat kontakt tím, že jsme jim posílaly pohledy a poštovní dopisy. Samozřejmě, do teď jezdily do Čech na prázdniny. Vždycky se jim tady líbilo, ale to může být zkreslený pohled právě tím, že to byly prázdniny. Zatím se uklidňuju, že jsem udělala všechno, co se dalo, aby to tady zvládly a měly se dobře. 

Je to jak kdy. Někdy mám nervy, že holky znají Hlučínsko, kde prožijí prázdniny, a já je v září přesunu do Prahy. Pak škola. S Elou jsme sice dělaly celou dobu i českou školu, ale v českém třetím ročníku je toho zrovna hrozně moc – slovní druhy, vyjmenovaná slova ... Ve všem je pozadu a budeme to dohánět nejspíš celý následující školní rok. Taky si říkám, jak to holky zvládnou v tak homogenní společnosti jako je Česko. Přesto, co říkám o Americe, tyhle věci jsou naopak s Českem nesrovnatelné. Odmalička jste v prostředí, kde jsou ve třídě děti různých národností. Celkově společnost se chová jinak. Jinak k tobě mluví sousedé, prodavačka v obchodě, paní učitelky jsou spíše jako kamarádky než autority. Myslím, že to pro ně bude kulturní šok.

"Ty jsi blbá, tys fakt odjela z Ameriky?" (směje se) Nedovedu vysvětlit, kde se v lidech pořád bere pocit, že život v Americe je nějaká pohádka, ve které všichni mají spoustu peněz a hezký život bez práce. Ještě víc se mě ale dotýká, když to říkají Češi žijící v Americe. A přidají nějakou poznámku typu: "Však počkej, dávám tomu dva měsíce a budeš zpátky." Obvykle pak následuje také varování, jestli si uvědomuju, jak je v Česku pořád všechno špatné, nefunkční, všichni jsou zapšklí a nepřející. Jasně – kdysi to tak možná bývalo. Ale čím déle tady jsem, tím víc se na vlastní kůži přesvědčuju, že to není pravda, že se věci mění a že je to hodně o tom, jak ty se chováš k ostatním. Česko se neskutečně zvedlo. Zdá se mi, že řada lidí vede takové řeči jenom proto, aby nemusela přiznat, že mi návrat trochu závidí. A to nemyslím ve zlém. Vím, že pro mnohé krajany je sen vrátit se domů, ale z různých důvodů nemohou a tak si často hledají důvody, proč to nejde a proč je lepší žít v cizině.

Moc! Nechci znít jako přehnaný optimista, nekritický, naivní blázen. Vlastně trochu čekám, kdy přijde facka. Ale zatím nic. Hodně věřím tomu, že co člověk vysílá, to dostává zpátky. V tomto mě právě hodně změnila Amerika – buď milá, ono tě to nezabije. Já vím, že Češi říkají, že je to pozérský americký úsměv a "how are you?", kdy nikoho vlastně nezajímá odpověď, ale ono je to nakažlivé. Těžko na vás paní na úřadě bude nepříjemná, když přistoupím k přepážce a řeknu: "Dobrý den. Máte krásnou halenku, odkud je?"