LONGREAD: Proč (ne)mít dvojí občanství?

Jestli jsem někdy toužila vlastnit americký pas, bylo to na konci střední a na začátku vysoké školy (2001 – 2005), kdy jsem USA nekriticky zbožňovala. Když jsem se tam v roce 2013 odstěhovala, přišlo spíš rozčarování a zklamání než hrdost a pýcha. Díky sňatku s B. jsem získala zelenou kartu, která mi dovolovala všechno, co jsem potřebovala. Český pas mi vyhovoval. Navíc práci (psaní) jsem dělala v češtině a posílala do Evropy, takže občanství jsem k ničemu nepotřebovala. Z velké části k němu proto vedly hlavně praktické důvody a taky zásadní fakt, že kvůli americkému občanství jsem se nemusela vzdát občanství českého. 

Poprvé jsem o občanství začala uvažovat v roce 2018 před odjezdem na diplomatickou misi do Turecka. V rámci zahraniční mise jsem ho totiž mohla získat ve zrychleném procesu. Americká státní správa má pro tyto účely dokonce zřízené speciální oddělení, které mi ochotně poradilo se vším, co bylo potřeba. K získání občanství jsem musela vyplnit stohy lejster a zdokumentovat tak nějak celou historii svého dosavadního života. Na všechno každopádně existují detailní manuály, Amerika žejo – tedy který údaj patří do které kolonky a podobně. Kdo tomu nehodlá obětovat čas, může si cca za 1000 – 2000 dolarů najmout právnický servis, který to všechno obstará. Další věc je, že díky pobytu v zahraničí a na ambasádě se velmi snadno pořizují další dokumenty a razítka – například otisky prstů. Také různé pohovory s absurdními otázkami (Byla jste někdy členem teroristické skupiny?, Hodláte rozvracet USA?) už jsem měla za sebou z doby, kdy jsme žádali o snoubenecká víza. Ve finále mě tak čekalo akorát zaplacení 700 dolarů za podání dokumentů a na americké půdě pak ústní test z reálií, na který jsem se naučila odpovědi na 100 otázek ze zeměpisu, ústavy, historie a fungování Kongresu. Celý proces od podání žádosti po slavnostní ceremonii trval půl roku. 

Definitivní rozhodnutí rozjet proces žádosti o občanství přišlo v létě roku 2019. Den poté, co jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, jsme z Turecka letěli na návštěvu USA. Na letištích v Americe jsem zažila mimořádně detailní prověřování. Úředníci se mě vyptávali, proč jsem tak dlouho mimo USA a letištní kontrola mi vysypala tašky do posledního tamponu. V rámci prověřování mě také oddělili od Benjamína a vůbec nebrali ohled na to, že jsem těhotná a vyptávám se, proč musím třikrát procházet letištním rentgenem. Na všechny lety nás tehdy vyvolávali a do letadel jsme nastupovali asi minutu předtím, než posádka zavřela dveře. Amerika za Donalda Trumpa ve vztahu k přistěhovalcům i legálním návštěvníkům dost přitvrdila. Upřímně jsem se tehdy lekla, že ačkoliv mám amerického manžela a dvě děti s americkým pasem (byť jedno v tu dobu v břiše), mohlo by se stát, že mi bude odepřeno s nimi pobývat v USA. 

Naopak se mi líbilo, že když budu chtít, dává mi občanství možnost ucházet se o práci ve státních službách, potažmo v diplomacii. V rámci každé diplomatické mise existují pracovní nabídky, které jsou vyhrazené výhradně rodinným příslušníkům diplomatů. (To platí nejen pro USA, ale třeba také pro české diplomaty a jejich rodiny.) Mám občas období, kdy si říkám, že psaní, které dělám, není dost. Že nedělám nic pořádného. Že nevydělávám. Že stagnuju a blbnu. Že jsem ve stínu manžela a že můj potenciál nikdo nevidí. I když teď jsou můj život moje děti a psaní, a hlavně tento rok si čím dál silnějši uvědomuju, že v těchto dvou oblastech jsem nejvíc správně, je myslím fajn mít pootevřené dveře i jinam. A díky občanství je mám. Na to by zelená karta nestačila, ačkoliv mimo státní sektor s ní pracovat můžete. 

Tohle je spíš příjemný bonus – pocit, že můžu částečně ovlivnit, co se v USA děje, ačkoliv v reálu to není tak jednoduché. Abyste v Americe mohli volit, musíte být nejdřív registrovaní, tehdy přihlášení k volbám. To se dělá v každém státě jinak. Navíc určitě víte, že například prezidentská volba se kvůli americkému volebnímu systému rozhoduje v podstatě v pár klíčových státech a na hlasu jednotlivce z Virginie (to je moje poslední adresa a tedy stát, ve kterém se musím registrovat, pokud chci volit) bohužel tolik nezáleží. Ale ten pocit, že i já mám teď co mluvit do americké politiky, ten se mi líbí. :)

  

Jako občanka USA musím v Americe platit daně z příjmů získané kdekoliv jinde na světě. Pro mě to konkrétně znamená, že příjmy za psaní daním v České republice a toto daňové přiznání pak překládám do angličtiny, kde se přidává k daňovému přiznání B. Totéž se týká také sociálního a zdravotního pojištění. Vzhledem k tomu, že daňové zákony jsou složité a povinnosti se každý rok různě upravují (a různé orgány je různě vykládají), vydáváme každý rok peníze za účetní v Česku i v USA, abychom měli v pořádku všechny dokumenty. Zdravotní pojištění sice dvoje platit nemusíme, ale děláme to. V rámci amerického mám nárok na péči na diplomatické misi a v nemocnicích mimo území USA. V Česku si zase zdravotní platím proto, abych mohla nechat zkontrolovat sebe i děti, kdykoliv přijdeme. Protože žiju většinu roku v cizině, ačkoliv poctivě platím daně, sociální i zdravotní, nemám podle aktuálního českého zákona nárok na mateřskou a rodičovskou. Tohle je věc, která mi přijde velmi nefér.  

S americkým občanstvím automaticky přichází povinnost na předvolání zasednout v porotě při sousedním procesu. Možná to znáte z filmů: v sousední síni nesedí jen soudce, ale také porota složená z běžných občanů lidu. Může se v ní sejít v podstatě jakákoliv sestava, protože výběr probíhá losem. Členem poroty se stanete tak, že vám přijde úřední dopis s předvoláním, který týden máte být k dispozici. Pokud v daném týdnu máte něco naplánovaného, třeba pracovní cestu, můžete na soud zavolat a termín si změnit. Když v daném týdnu žádný soudní proces není, jdete si po svém a počítá se, že jste byli "v pohotovosti". Když soud je, zaměstnavatel vám dá volno a jdete k soudu. Stejný systém myslím platí i ve Velké Británii a v Austrálii. Porota z běžného lidu má minimalizovat riziko korupce a zaujatosti. Na druhou stranu z toho podílu zodpovědnosti a moci, který dostávají lidé bez jakéhokoliv právnického vzdělání a který bych dostala i já, mi zrovna moc dobře není. Zatím mě do poroty nevybrali, ale jsem si vědomá, že stát se to může. Byla by to každopádně zajímavá zkušenost a za to, že to mám teď v USA byrokraticky výrazně jednodušší, mi to stojí. Když se mě ale někdo zeptá, odkud jsem, i s americkým pasem stejně pořád říkám, že z České republiky. A tady v Malajsii dodávám: "It’s in Europe. Next to Germany."