Proč letos v létě nejedeme do Čech?

Teprve posledních pár týdnů vnímám Malajsii jako domov 

Když jsme loni na začátku srpna odjeli z Turecka, nikdy by mě nenapadlo, že budeme žít osm měsíců z kufru. Na nový domov v Malajsii se vším, co k němu patří, jsme čekali do března. Teprve od té doby mám pocit, že jsem uzavřela kapitolu "přesun" a zahájila nové doma. Zastabilizovala jsem sebe a děti. Vytvořila jsem nám stereotyp, rutinu a jakýs takýs řád, který drží náš život pohromadě. Líbí se mi, že mám konečně kuchyni, ve kterém vím, kam sáhnou pro mixér, že spím na "svém" polštáři, že děti mají svoje hračky a já je můžu nechat běhat po bytě, aniž bych se bála, kde spadnou, líbí se mi, že mám školku, chůvu a občas čas na psaní. Možná poprvé v životě zažívám pocit, že se mi nechce vytahovat kufr, nikam balit, jet a potácet se po hotelích a domech, byť i mém rodném, kde bych byla znovu roztěkaná. Buď mě loňský rok vyčerpal víc, než jsem si myslela, nebo stárnu. Nebo obojí? 

V Malajsii je sice lockdown, a to dokonce takový, že na začátku července byly mezi okresy natažené ostnaté dráty, ale nás se týká jen částečně. Díky tomu, že jsme v zemi na diplomatické misi, nás od reálné zkušenosti, kterou tady zažívá většina lidí, chrání řada věcí. Benjamín může dál chodit do školky. Na ambasádě máme zázemí, kde je k dispozici bazén, tenisový kurz, také je tady otevřená kavárna s malou hernou, hřiště a další věci. Prakticky to znamená, že od listopadu jsme sice na jednom kilometru čtverečním, ale je to kilometr, kde se život sice velmi omezeně, ale pokračuje, kde je čisto a bezpečno. Řada expatů letos v létě odjela, aby utekli dalšímu nepříjemnému lockdownu. My žijeme v příjemné bublině diplomatického pohodlí, takže utíkat nepotřebujeme. Denně nám svítí slunce, teploměr ukazuje pětatřicet, když se chceme jít koupat, můžeme. Až si říkám, kdybychom odjeli do Česka, jestli by nám tam nebyla zima. Což mě vede k dalšímu bodu. 

Malajsie není Turecko, z něhož jsem byla doma v Česku za dvě hodiny. A protože do pravidelných návštěv potřebujeme zahrnout ještě USA, počítám, že domů se podíváme jednou ročně. Příští rok budu možná přemýšlet jinak. Benjamínovi bude pět a půl, Oliverovi skoro dva a půl. Ráda bych aspoň Benjamína víc zapojila do češtiny, možná ho i přihlásila na nějaký tábor, chtěli bychom jet na pár výletů. Ale letos jsou kluci ještě malí na to, aby si užili třeba letní hory nebo výlet pod stan. Navíc léto je prostě letnější v Malajsii. Taky proto jsme si řekli, že minimálně letos bude zajímavější, když jim ukážeme sníh, možná americký Den Díkůvzdání a české Vánoce, vánoční trhy, betlémy a Ježíška. Ačkoliv to znamená, že nejpozději v listopadu se budu muset vypravit do obchodů a nakoupit jim oblečení a boty, které využijí jen na omezenou dobu. 

Kdokoliv chce v současnosti opustit Malajsii, musí žádat o tzv. exit&return povolení. Na dovolenou a osobní důvody se povolení nevydává, naštěstí ani toto se na nás vzhledem k diplomatické misi nevztahuje. Kdokoliv ze země odjede a zase se do ní vrátí, musí absolvovat povinnou čtrnáctidenní karanténu. A ta už je pro nás povinná. Malajsijská vláda nově nabízí možnost vybrat si karanténní hotel, ale samozřejmě platí, že čím lepší zařízení zvolíte, tím víc zaplatíte. Základní poplatek za administrativní služby spojené s karanténou je 13.000 Kč za osobu. Nerozlišuje se, jestli platíte za dospělého nebo za dítě. K tomu připočtěte letenky a cenu za hotelový pobyt. Jenom opuštění a návrat do Malajsie přijde na částku, za kterou by se dala pořídit luxusní dovolená. Vláda sice uděluje některým lidem, diplomatům zejména, speciální povolení, díky kterému mohou absolvovat karanténu doma. Nikde ale není napsáno, že ho dostanete. Nechci cestovat přes půlku světa, abych podruhé během osmi měsíců byla s dětmi dětmi zavřená dva týdny v hotelovém pokoji. A uklidňuju se tím, že do Vánoc, potažmo do Nového roku, se situace snad doopravdy zlepší. 

Když na sítích vidím všechny zahraniční kamarádky, co jsou doma, všechno otevřené, obchody, večírky, kina, koncerty, cool výlety, pivo a víno pod širým nebem ...  vím, že by mě to semlelo. Psala jsem už v knížce, jak jsem se na každém výletě z Ameriky snažila dohánět měsíce, kdy jsem nebyla doma. Moje srdce přetékalo touhou vidět se se všemi a zažít všechno, než zase nasednu do letadla a odletím do země, kde jedinou věcí v kalendáři bude napsat článek a zajít nakoupit. Myslela jsem, že s dětmi FOMO (fear of missing out) trochu povolí, ale není to pravda. Když většinu věci dělat nemůžu, jako třeba teď v lockdownu, ani je nepostrádám. Ale v Česku teď všechno jde, jen to nejde stihnout za měsíc a s dvěma malými dětmi. Vím, že po uvolnění opatření by moje FOMO bylo ještě silnější než v předchozích letech. A s ním by přišly i úzkosti. Koho vidět teď? Koho potom? Koho vůbec? Z čeho se vymluvit? A jak? Koho prosit o hlídání? A necítit se vinná? V letním vedru a dlouhých dnech bych to neudýchala. V zimě mi to přijde trošičku snazší. A tak balím plavky do ambasádního bazénu, kde budu s dětmi sama a spřádám plány na Advent na vánočních trzích.