LONGREAD: 8 důvodů, proč učím své děti česky

Nejde jen o to, že v angličtině pořád chybuju: nepoužívám správně předminulý čas, vynechávám členy, občas řeknu nepřesné slovíčko, to všechno se znatelným slovanským přízvukem. A jestli něco nechci učit svoje děti, jsou to chyby. Je tu ještě jiná věc. Díky psaní jsem s češtinou možná srostlejší než jiní lidé. Vůbec jsem osoba, která potřebuje všechno dopodrobna rozebírat, povídat si, naslouchat, definovat – a pak to zaznamenávat, což jsou často věci, u nichž v jazyce rozhoduje každá nuance. V češtině jsem vyrostla, a tak v ní tohle všechno dělám nejsvobodněji. V češtině jsem to já – taková, jaká doopravdy jsem. V takovém rozpoložení – a česky – taky píšu klukům dopisy, které bych chtěla, aby si přečetli, až budou velcí. A tak dělám, co můžu, aby toho byli schopní. Plně pochopili, kdo jsem byla a o co a proč jsem se snažila, kdybych jim to náhodou nemohla říct sama. 

Můj táta ani moje máma anglicky nemluví a Benjamín s Oliverem jsou pro ně zatím jediná vnoučata. Kluci jsou radosti, které vidí jednou v roce na pár týdnů, což je samo o sobě smutné. Že by mohla přijít doba, kdy nebudou schopní se vzájemně dorozumět, si absolutně neumím představit. Minimálně mámě by to myslím zlomilo srdce. A mně taky.   

B. má v kanceláři kolegyni, která je Češka narozená v Americe českým rodičům. Je tedy napůl Češka, ale když se jí zeptám, co to pro ni znamená, nedokáže mi k tomu nic říct. V Česku nikdy dlouhodobě nežila, česky nemluví, českou kulturu nezná. "Češka" je pro ni formální označení, které ani moc nepoužívá, protože proč by, když mu vlastně nerozumí? Když klukům říkám, že jsou napůl Češi, přála bych si, aby pochopili, z jakého prostředí a kultury pocházejí, a taky aby pochopili sebe samé. Jak by ale tohle všechno měli zvládnout, když nebudou ovládat jazyk? Po zkušenosti z Turecka i teď z Malajsie si velmi silně uvědomuju, že když neznáte jazyk dané země, můžete ji mít zapsanou v pase a prožít v ní celou věčnost, a přitom ji pořád budete chápat jen z (malé) části.  

Když umíte angličtinu, která vládne světu, snadno se stanete přezíraví ke všemu, co anglicky není.  (Vidím to denně na mnoha Američanech.) Anebo vám ostatní připadají podezřelí. Jestli si něco přeju, pak aby moje děti přistupovaly ke světu s otevřenou myslí. Chci, aby chápaly, že i menší národy, v nichž lidé nemluví anglicky, mají svůj hlas, fantastickou kulturu a věci na světové úrovni, ovšem s ne tak viditelným marketingem. Chci, aby kluci věděli, že v těch národech nežijí podivní ufoni, kteří dělají věci "blbě", ale že jsou to taky lidé, kteří zkrátka jenom přemýšlejí v jiných kontextech. Moje děti mají výhodu, že jsou jinakosti vystavené od narození a každé dva tři roky se ta jinakost mění. Přirozeně vyrůstají s tím, že svět není černobílý a že lidé mohou být různorodí. Připadalo by mi škoda jim tuhle přirozenost dál nerozvíjet a jazykově se striktně držet jen angličtiny.  

Nepotkala jsem ve světě člověka, který by v dospělosti nelitoval toho, že neovládá jazyk své mámy nebo svého táty. Každý takový mi většinou řekl: "Kdybych byl tehdy tak rozumný jako dneska!" Pár lidí se snažilo jazyk doučit, ale v dospělosti už to vážně nejde tak jednoduše. A naopak - nepotkala jsem nikoho, kdo by vícejazyčnosti litoval. A to včetně lidí, kteří jako děti museli zvládnout jazyky třeba tři nebo čtyři. V Malajsii je to vlastně docela běžné. Země je bývalá britská kolonie, ve které žijí velké skupiny Číňanů a Indů. Třeba naše sousedka vyrostla jako dítě, které snilo v mandarínštině, hlavním jazyku rodiny, stejně tak se ale doma používal jazyk bahasa (malajština) a angličtina. Proto si říkám, že dokud to budu moct ovlivnit a děti se nebudou vzpírat, chci jim dát dobrý základ, aby si v budoucnu mohly vybrat. Nejen jak budou mluvit, ale taky kde budou žít. 

Tento post dopisuju po skypové hodině italštiny, kterou jsem dostala jako dárek k narozeninám. (Díky, Terko!) Pořád mi připadá neuvěřitelné, že jsem před pár minutami byla virtuálně v Livornu a byla schopná říct studentce Chiaře, kde jsem, jak se mám, co čtu a že píšu blog. Připadá mi to jako kouzlo, které už v angličtině tolik nedoceňuju, protože ji používám denně. Chtěla abych, aby i kluci poznali, jak magický pocit to je - otevřít noviny, knížku, někam přijít pozdravit, nechat si odpovědět a .... rozumět. Lidem i kontextu.